Cesta samoty 1-Sama?Proč?!

Školní dny jsou nuda. Co vám budu povídat. Samý učení a mučení a do toho zkoušky... člověk by se zbláznil. A navíc spolužáci. Ty by jednoho fakt dostali do blázince... zrovna jako teď.
"První!" Ozval se hlučný dvojhlas ode dveří.
"Já jsem zvítězila, Sakuro!" Otočila se udýchaná Ino na svoji sokyni.
"Co to povídáš?! Byla jsem ve třídě dřív o celý centimetr!" Bránila se Sakura.
"Jsi snad slepá?!"
No jo... jako obvykle... ty dvě už jsou zase v sobě. Někdy mi připadá, že nic jinýho kromě hádání neuměj...
Vtom se v lavici otočil Naruto a podíval se na Sakuru, která se dívala (přibližně) jeho směrem. Celý zčervenal a když potom k němu Sakura doběhla, zčervenal ještě víc a popřál jí dobré ráno, jenže... Sakura ho odstrčila se slovy: "Uhni!"
Chudák. Von je do ní zamilovanej a ona... To je ale situace... nechtěla bych bejt jím.
Potom se podívala na Sasukeho, který se tvářil ke svému okolí naprosto nezaujatým výrazem.
"Dobré ráno, Sasuke-kun! Můžu... si vedle tebe sednout?" Zeptala se s úsměvem Sakura.
"Hej! Vedle Sasukeho budu sedět já!" Přilítla téměř okamžitě Ino a začala se se Sakurou hádat.
Potom se začaly kolem shromažďovat i ostatní holky a všechny se začaly sborově hádat, kdo bude vedle Sasukeho vlastně sedět.
"Chudák..." Řekla jsem si pro sebe, podepřela si rukama hlavu a zavřela oči.
Potom se ozvala salva jakýchsi zvuků, a když jsem otevřela oči... co nevidim... Sasuke se líbá s Narutem!
"Ech?" Zmohla jsem se jen, ale potom jsem propukla v tichý smích.
"Naruto, já tě zabiju!" Začal nadávat Sasuke.
"Naruto... ty..." Ozval se Sakuřin hlas a já vzhlédla, abych se mohla podívat na celou situaci pořádně, jelikož jsem ležela na lavici a dívala se na tu scénku z boku.
Sakura spolu s ostatníma holkama se netvářila zrovna mile a soudě podle tónu Sakuřina hlasu jsem usoudila, že to dopadne jako obvykle... A taky že dopadlo. O pár minut později už seděl Naruto v lavici s boulemi a kouřilo se z něj.
"Tak tedy začneme..." Začal svůj projev Iruka. "Teď jste oficiálně ninjové, ale... než budete moc začít plnit mise, budete rozděleni do tříčlenných skupin pod velením jounina, coby učitele."
Sakura a Ino po sobě začaly vrhat pohledy a nakonec spolu prohodily pár slov, jenomže ty jsem přeslechla a vlastně schválně .Opravdu mě nezajímalo, co tam ty dvě žvatlaj.
"To bude zajímavé... jsem zvědavá s kým budu v týmu." Řekla jsem si pro sebe.
Iruka chvíli zase něco povídal, ale já to neposlouchala... zpozorněla jsem, až když začal číst kdo bude s kým ve skupinách.
"Tým 1... Tým 2... Tým 3... Tým 7 - Uzumaki Naruto, Haruno Sakura a Uchiha Sasuke. Tým 8 - Hyuuga Hinata, Inuzuka Kiba a Aburame Shino. Tým 9 - Ymanaka Ino, Nara Shikamaru a Akimichi Chouji." Určil postupně všechny týmy Iruka.
Jenže... mě vynechal? Proč?
"Eh... Iruka-sensei?" Zvedla jsem se.
"Ano, Giro?" Podíval se na mě.
"Vynechal jste mě... nebo jsem se přeslechla?"
"Giro, až všichni odejdou, prosím tě, počkej."
Jen jsem přikývla, sedla si zpátky a byla zvědavá co bude.

Když už všichni odešli...

"Giro... jak bych ti to měl říct..." Začal Iruka.
"Říct co?" Vzhlédla jsem od země, opřená o zeď vedle tabule.
"Víš... no... týmy mohou být pouze po třech a ty... nevycházíš do počtu..."
"Aha..." Zabodla jsem pohled zpátky do země.
"Je mi to líto, ale..."
"Né... to je dobrý... takže zůstanu na Akademii?"
Iruka zakroutil hlavou: "Ne."
"Ne? Tak co se mnou teda bude?"
"Probírali jsme to s Třetím, ale...z atím nevíme... výsledek rozhodnutí ti sdělím později. Přijď tak za týden."
"Dobře... Je to vše, co jste mi chtěl, Iruka-sensei?" Řekla jsem hlasem, který zněl, jako by se nic nestalo... jenže pravda byla jiná... chtělo se mi snad poprvé v životě brečet a z plných plic řvát.
"Ano, je to všechno." Řekl Iruka, který mi skočil na ten můj hlas a myslel si že to beru s nadhledem.
"Pak tedy na shledanou, Iruka-sensei." Nasadila jsem obličej s mírným úsměvem a pomalu, se vzpřímenou hlavou, odešla ze třídy.
Sotva jsem ale vyšla ven z akademie, přestala jsem vše předstírat. Z tváře mi zmizel pokojný výraz, falešný úsměv a místo toho se v ní objevila lítost spolu se vztekem. Prudce jsem se rozeběhla, a když jsem zatáčela v rohu, tak... Bum!!!! Do někoho jsem vrazila. Ale to mi bylo jedno. Bez jediného slova jsem vyskočila a jen letmo zahlédla překvapený obličej s černými vlasy.
"Hej! Co blbneš?!" Zařval za mnou ještě Uchiha, který se pomalu zvedal ze země.
Ale já ho nevnímala. Vlastně jsem nevnímala nic. Byla jsem jako smyslů zbavená a v duchu jsem si pořád opakovala ta slova.
"...a ty... nevycházíš do počtu..."
"Nevycházím do počtu!!! Nevycházím do počtu??? Nevycházím do počtu?!?!?! ... Proč, sakra?! Proč já?! Proč?!?!?!" Šeptala jsem si potichu pro sebe a utíkala... sama jsem ani nevěděla kam.
Proč...?