Mohlo to dopadnout jinak 2: Kyuubi a Minato

Minule: Minato a Kyuubi

Kdybych měl možnost, všechno bych tam zničil. Už tak byla celá vesnice v troskách. Z domů zbyly jen hordy kamení, veškeré stromy vyvrácené kořeny nahoru, ale co bylo hlavní... všude mrtví lidé. Kam jen mé zuřivé oko dohlédlo, tam se nacházela pouze smrt, zkáza a utrpení. Ale to mi nestačilo, chtěl jsem víc. Chtěl jsem vše srovnat se zemí. Mé ocasy se kroutily na všechny strany, vytvářely mocné ničivé uragány, z mého kožichu vylétaly ohnivé koule, které zasáhly naprosto každého. Můj ohlušující řev se nesl široko daleko. Chtěl jsem, aby si tento den všichni pamatovali jako den svého Zániku. Nemohl jsem se nabažit těch bolestných skřeků, řvoucích mužů, ječících žen, plačících dětí... skutečně rajská hudba pro moje uši. Byl jsem opravdu nenasytný zabiják. Ovšem jeden člověk mě hodlal zastavit. Samotný Yondaime Hokage.
"Opravdu si myslíš, že mě můžeš zastavit?" zeptal jsem se ho posměšným hlasem.
"Udělám, co bude v mých silách," odpověděl mi klidně.
"Hmm... tak to jsi ještě naivnější než jsem si myslel!" vysmál jsem se mu. Jeho reakce byla nijaká. Zprvu se se mnou snažil bojovat, spolu s přerostlou ropuchou, zřejmě jeho Summon. Jak později zjistil, nebylo mu to nic platné. Lidská rasa se mi tehdy zdála vážně primitivní... Znenadání se pak odebral do obřadní jeskyně. Bylo mi známo, co hodlal udělat, ale nevěřil jsem, že by byl až natolik bezcitný, aby obětoval vlastního syna. Tohle neudělá, vsadím se, že na poslední chvíli z toho vycouvá, říkal jsem si. Zaslechl jsem jeho družku, jak se ho snaží přemluvit. Zaváhal. S úšklebkem jsem se přichystal k dalšímu útoku. O to větší mé překvapení bylo, když mě z ničeho nic pohltila bílá záře. Úplně mě oslepila. Z mého hrdla se vydralo zděšené zavřeštění a já už jen cítil, jak mě něco někam vtahuje... Později jsem s šokem zjistil, že mě skutečně zapečetil do svého potomka! Ona naivita se nakonec obrátila proti mně. Jenže to ještě nebylo to nejhorší... jak se tak zdálo, jeho otec stále ještě žil. Přišlo mi to naprosto nemožné, ale pak se ukázalo, že použil Jutsu v kombinaci s lékařskou chakrou své družky, což by vysvětlovalo, proč jen omdlel a nezemřel. Nejradši bych se neviděl. Já, legendární Kyuubi no Youkou, Král ocasých démonů... jsem byl uvězněn do těla malého děcka...
Šest let jsem se utápěl v zlosti nad svou vlastní hloupostí. Nejenže mě Pečeť pevně držela v tom zatraceném vězení, celou tu dobu jsem viděl, co se děje kolem mě. Pomyšlení, že já jsem tam trčel a můj Jinchuuriki byl šťasný, mě zabíjelo! Každý si ho vážil, nebyl nikdo, kdo by mu křivdil, byť jen pouhým slovem... stal se z něj Hrdina. I přes to, že mě všichni nenáviděli, považovali za zrůdu zasluhující jen smrt, jeho měli rádi. Hrály si s ním všechny děti, na co sáhl, to se mu povedlo... a rostl v bezpečném, láskyplném obětí svých rodičů. Jistě, dětství, které by si přál nejeden člověk. Ovšem po jeho šestých narozeninách nastal zvrat... Yondaime ho chtěl naučit jak zacházet s chakrou... s MOJÍ chakrou! Ze začátku jsem se užíral ještě víc, nespolupracoval jsem, ale pak se mi to zdálo jako skvělá příležitost k pomstě. Když propůjčím Narutovi jen část svojí moci, zesílí... ovšem pokud mu dám celou svou moc, bude už hračka ho zcela ovládnout! V jeho věku by bylo naprosto nemožné, aby mohl zacházet s takovou silou. Jak jsem vytušil, povedlo se. Postupně se do něj rozlévala celá moje chakra, která ho nakonec přemohla a já byl konečně zase volný! Pravda, sice jen z části, ale na to, abych vykonal svou pomstu, to stačilo. Jako první na to doplatila jeho matka, která byla ten den shodou náhod s nimi. A pak jsem se zaměřil na otce. Tak dlouho jsem na tuhle chvíli čekal... skoro jsem nemohl uvěřit, že je to vážně pravda. Nikdy nezapomenu na ten výraz... pln strachu, zděšení... beznaděje. Umíral pomalu, bolestně. Prosil mě, abych nechal jeho syna na pokoji. Nejdřív jsem měl v plánu vysvobodit se úplně a pak zničit celou vesnici, ale při těch slovech jsem změnil názor. I když mi nebylo známo na jak dlouhou dobu bych ve svém Jinchuuriki musel nadále trpět, rozhodl jsem se to risknout. Když Yondaime zavřel svoje oči, stáhl jsem se zase zpět. Naruto zprvu nevěděl, jak by měl reagovat. Ze začátku jen šokovaně koukal na obě mrtvá těla, pak se rozplakal a nakonec začal řvát z plných plic. Nikdo neměl ani tušení, kdo to udělal. Ale pak se odněkud rozneslo, že jsem to byl já, tudíš můj Věznitel. Rázem se z obdivu k němu stala nenávist. Rychlostí blesku se z toho malého stal ten nejobávanější člověk vůbec. Každý se ho stranil, už se mu nedostalo žádného vřelého objetí, pochvalného slova... jen nadávky, křik a posměch. Vůbec mi ho nebylo líto, žádný pocit viny u mě nebyl na místě. Za odnětí mé svobody jsem mu v jeden okamžik vzal úplně všechno, co mu kdy bylo drahé. Oko za oko... život za život...

Příště: Sakura a Sasuke