Každý začátek je těžký - 21. kapitola - První společná mise

Pein cítil, že nastal čas konečně oznámit členům Akatsuki, co je čeká. Sasori se snažil dělat překvapeného, přestože už o tom dávno věděl. „Vaším úkolem je donést vzácnou sošku, kterou bude hlídat skupina cvičených ninjů. Je dost dobře možné, že budou očekávat útok a přestrojí se za civilisty. Vaše kořist bude s největší pravděpodobností umístěna v něčí velké torně a pečlivě hlídána. Přinesete ji, zahladíte po sobě stopy a mise bude splněna. Dotazy?“
„Odkud pocházejí ti ninjové?“ ptala se Konan.
„Měli by patřit ke Skryté deštné.“
„A kolik jich přibližně bude?“
„Počet neznámý, Itachi. Proto vás tam taky vysílám všechny. Očekávám, že odvedete čistou práci a provedete to rychle.“ Odmlčel se a dodal: „Budete číhat v tomhle údolí.“ Ukázal jim prstem jeden z bodů na mapě. „Úkol vykonáte zítra, takže vám radím se na to pořádně vyspat.“ Pein zívnul a šel jim okamžitě příkladem. Ninjové se mezi sebou chvíli dohadovali a potom šili také spát.

Jakmile dorazili na místo, pečlivě se skryli. „Vypadá to tu až moc klidně,“ podivila se modrovláska.
„Jo. Ve vzduchu cítím nějakou zradu.“ Itachi se krčil za ní.
Kisame, Deidara a Zetsu taktizovali na opačné straně vytipovaného úkrytu. Sasori se ukryl v koruně stromu ve svém cestovním plášti a Hidan s Kakuzou měli dělat záložní jednotku. Plán byl připraven a promyšlen do puntíku, zbývalo už jen čekat.
„Přicházejí,“ sykla Konan po několika minutách. V dáli se opravdu vynořily něčí postavy, postupovaly dosti rychle, skoro jako by se obávaly přepadení.
„Deidaro?“
Blonďáček zaostřil svým dalekohledem. „Je to znak Skryté deštné. Naše chvíle nastala.“
„Tak to spusť!“ kývl Zetsu.
„Přesně jak říkal Pein. Přestrojili se do civilu,“ ušklíbla se modrovláska. Procesí opravdu nevypadalo jako banda ozbrojených ninjů.
„Kde to vázne?“ koulel Itachi očima. „Než to náš umělec uplácá, tak projdou okolo!“
Deidara jen něco zavrčel a dál se věnoval svému úkolu.

Blížilo se k nim několik desítek osob v lehkém oblečení, většina měla čelenky se znakem Vesnice ukryté v dešti. Uprostřed davu běžel chlapík, který nesl na zádech něco velkého a těžkého soudě podle toho, jak hrozně funěl. Pár dalších mužů nedovolovalo ostatním, aby se k nosiči příliš přiblížili.
Proti procesí vyběhlo několik roztomilých jílových zvířátek. „Umění je odpal!“ vřískl někdo a údolí se zaplnilo výbuchy. Několik mužů se okamžitě chopilo zbraní.
„Zetsu, teď ty!“ usmál se blonďáček a zelený ninja polapil několik osob svými rostlinkami. Zbylí Akatsuki se vyřítili z úkrytu a zaútočili hromadně. Sasori rozpoutal své loutkové divadlo, Itachi se oháněl zbraněmi a Konan se je oba snažila krýt. Před Hidanem a Kisamem se dali všichni cizinci na útěk.
Ninjové na sebe mohli být pyšní, během akce skutečně příkladně spolupracovali. Brzy bylo po všem. Uchiha ukořistil tornu, která skrývala onen poklad, a chystal se vyrazit zpátky k sídlu.
„Kryjte nás!“ křikl na své druhy Sasori a vytáhl zpod oblečení štětec a malou lahvičku s červenou barvou. Ninjové se rozchechtali, Uchiha obracel oči v sloup a Deidara se vrhl loutkáři na pomoc. Ten začal na stromy kreslit japonské znaky – písmena a čísla.
„Hádám správně, že to bude šifra, Mistře Sasori?“
„Přesně tak. Na, dodělej to.“
„Hlavně si pospěšte!“ zavolal na ně Hidan.
Akatsuki zanechali na místě zašifrovaný podpis a potutelně se usmívali, když opouštěli bojiště.

Všichni se opět sešli až v Šéfově pracovně. „Jak jste dopadli?“ vyptával se dychtivě.
„Všechno šlo podle plánu!“ prohlásil pyšně Uchiha a položil mu na stůl tornu.
Vůdce chvil zkoumal její obsah a pak se zeptal přiškrceným hlasem: „Co je tohle?“
Ninjové zpozorněli. Pein se zaškaredil a odhalil jim… putovní zlatý pohár. „Co jste mi to donesli?“ zeptal se znovu a v hlase jasně zaznělo zděšení.
„Ale... jak se to mohlo stát?“ koktal Kisame, kterému to nešlo na rozum.
„Asi jsme zmasakrovali obyčejné běžce,“ řekla Konan nejistě.
Nikomu nebylo do smíchu. Jenže… instrukce seděly do puntíku. Ninjové z Deštné, ozbrojená stráž, kořist ve velké torně. Co tedy bylo špatně?
Pein se neustále chytal za hlavu a nedokázal se uklidnit.
„Nějakou dobu teďka nebudeme moct vystrčit nos ze sídla!“ žaloval Itachi.
„Proč?“ nechápal Vůdce.
„Sasori s Deidarou tam totiž zanechali podpis!“
„Cože jste udělali? Řekl jsem přece, že máte zahladit stopy, ne je tam nechat!“ O velitele Akatsuki se pokoušely mdloby.
„Je to škoda,“ posmutněl Zetsu. „Zrovna když jsme tak krásně spolupracovali, tak se to nevyvedlo. Tomu vážně říkám pech!“
„Třeba bylo něco špatně s instrukcema,“ mínil Hidan.
„Ale vždyť jsem je procházel alespoň stokrát!“ namítl Pein a hned začal hledat ten proklatý kus papíru.
„Tak zabijeme informátora!“ oblízl se Zetsu.
„Tady jsou.“
„Dej mi to!“ Konan mu vytrhla papír z ruky a začala ho zkoumat. Po chvíli příšerně zbledla. „Ty, Peine…“ S očima vytřeštěnýma mu podávala popsané lejstro. „Podívej se pořádně na tenhle znak.“
„Nevidím tu nic špatného.“ Nechápal.
„Já jen, že to není… barva.“ Vůdce zabořil nos do papíru. Do barvy se přimíchalo i trochu docela obyčejné špíny. „No tak to sloupni!“ naléhala Konan. Neodvážil se jí odporovat, když ji viděl tak rozzuřenou. Teprve pak si uvědomil trhlinu v plánu. „Shinobi ze Skryté deštné prošli tím údolím… už před měsícem,“ řekl naprosto zdrceným hlasem. „Jsme opět na začátku.“
„Cože? Vy si z nás utahujete, Šéfe!“
Beze slova jim předal list papíru. Zkoumali ho každý zvlášť, ale všichni došli ke stejnému odzbrojujícímu výsledku. Oni neudělali naprosto žádnou chybu, to jejich velký a neomylný Vůdce! Alespoň to je hřálo u srdce.
„No, jak se zdá, tak se musíme smířit se skutečností, že nás čeká další namáhavé hledání. Ale jelikož nás Deidara se Sasorim prozradili, tak dostáváte několikaměsíční zákaz plnění misí, dokud se situace neuklidní.“
Ninjové propukli ve vítězoslavný pokřik, vůbec nečekali takový obrat k lepšímu. Zatímco jásali, držel si Pein hlavu v dlaních a neustále si připomínal, že přeci měl už od začátku vědět, že každý začátek je těžký.

KONEC PŘÍBĚHU