Pár hodin v Konoze-část 3.

Omlouvám se za to zpoždění, ale dřív to bohužel nešlo.
Takže tady to je:

PÁR HODIN V KONOZE-část 3.

„Mnoo…ehem…když ti to nebude vadit….proč ne?“ vysoukala jsem ze sebe.
„No…ehe….jasně…jasně že ne…ne…nebude“
„Aaa…fajn….takžé….“
„Ááá…ahoj Naruto…Shikamaru“ ozvalo se najednou za mnou.
Byla to Ayame, která se konečně vyhrabala ze skladu.
„Ehem..jo..ahoj“ probral se s chvilkového pomatení Naruto
„Ušlo mi snad něco?“ zeptala se Ayame, když viděla naše zamyšlené , divně civějící obličeje.
„Joo…..Naruto se nám zam..AUuu…“
„Eeee…Shikamaru chtěl říct, že…že…že…eee..“
„Že co?!“ zeptala se nervózně Ayame
„Že jsem dnes vyhrál sázku a mám…ehem..při sobě větší hotovost než obvykle takžeee…“
„Takže by byl tak laskav a zaplatil za mě ten ramen“ dokončila jsem Narutův proslov.
„Fajn. Proč ne. Takže bude to…“ Ayame se zahleděla do stropu a snažila se sečíst cenu ramen, které si ti dva objednali a zbytek ceny mého ramen. Mezitím jsem připravovala Narutův, o málo později Shikamarův ramen a přemýšlela jsem, co se mi tady ještě podaří zažít a jestli vůbec ještě někdy vrátím domů. Naruto mezitím hrabal ze své žabí peněženky částku, kterou jsem díky své (ne)pozornosti přeslechla.
„Tak tady to je“ řekla jsem a dala Narutovi a Shikamarovi jejich ramen. Pak jsem šla do skladu. Ayame za mnou hned přišla s tím, že moje „brigáda“ v Ramen baru a končí. Sundala jsem si zástěru a chystala se převléknout.
„Tu sukni s trikem si můžeš nechat. Já už bych to stejně neužila“ řekla, když viděla můj (Narutův) žalostný ohoz.
„Eee..fajn. Dík“ Sebrala jsem Narutovi tepláky a rozloučila jsem se s Ayame.

Když jsem vyšla z Ramen baru, Naruto a Shikamaru byli už samozřejmě pryč. Vydala jsem se tedy pokračovat v průzkumu Listové. Procházela jsem různými ulicemi, všude bylo mnoho lidí a obchodů. Minula jsem i „květinářství Yamannaka“ a Ninja akademii.
„Úžasný“ napadlo mě, když jsem prošla přes půl vesnice a naskytl se mi přímý pohled na sochy všech hokage (prozatím jenom čtyř).
„Tohle má do vesnice ještě hodně daleko“ napadlo mě, když jsem si vzpomněla na zapadákov, kde bydlí babička. Šla jsem dál. Najednou jsem se zarazila. Na stromě přede mnou seděl….ne….nebo…vážně. Je to on. Seskočil z větve, na které seděl.
„Sasuke Uchiha“ vydechla jsem potichu. V televizi vypadá docela dobře (pokud ho zrovna nechytne druhej stupeň Orochimarovi prokletý pečetě), ale teď, přede mnou…
„Hmm…pěknej kluk“ pomyslela jsem si, když pohodil svejma černejma vlasama a nasadil ten svůj „emo cool pohled“. Pdíval se mým směrem. Po chvíli se jím také vydal. Celou dobu sem tam stála jak solnej sloup a lepila se na něj pohledem.
„Ehem…nevidělas Naruta?“ zeptal se, když viděl, že mám v ruce Narutovu teplákovou soupravu a bylo vidět, že se do toho nutí.
„Eeee…ne…ne..neviděla“ vykoktala jsem ze sebe, hypnotizována jeho pohledem.
„Hmm…Dík“ řek takovým tím arogantním tónem a odešel.
„Jsem v ráji…“ napadlo mě a málem se mi začala podlamovat kolena.
„Já jsem fakt mluvila se Sasukem. Začíná se mi to tu líbit“

Po krátkém rozhovoru s Uchihou jsem se rozhodla, že pro dnešek toho bylo už docela dost a mohla bych jít……..domů…? tím mělo být myšleno asi k Narutovi. Takže jsem se po chvíli bloudění dostala zase zpět k Ramen baru a potom k Narutovu bytu. Když už jsem pomalu přicházela ke dveřím, zaslechla jsem šramot. Otočila jsem se.
„Co?!“ zarazila jsem se, když jsem viděla to, co jsem viděla.
„Co tady dělá Hinata?“ Jako vždy, byla schovaná za rohem, červená, protože když mě slyšela, myslela si, že jsem Naruto a hrála si s prsty.
„Hledáš Naruta?“ zeptala jsem se se škodolibým úsměvem.
„E?!.....jáá…..jáá……ne…ne….já…“
„Co?“
„Jáá…..já…“
„Tobě se Naruto líbí, že jo?“ nevydržela jsem to už.
„Ne…..ne…to….ne…..nelíbí….eee……teda možná….trochu..“
„Myslela jsem si to“ řekla jsem, a jen těžko dusila smích, při pohledu na Hinatu celou v rozpacích, nevědě, co má říct.
„Jak….jak….to víš?“ zeptala se rozklepaně Hinata.
„Já toho o tobě, a ostatních vím mnohem víc, než si myslíš“ odpověděla jsem trochu záhadně.
„A ostatních?“ nechápala Hinata
„No jako o Kibovi, Shinovi, Ině, Shikamarovi, Chojim, Nejim, Leem, Ten Ten, Kakashim, Kurenai, Asumovi, Sasukem, Sakuře….Narutovi……a mnoho dalších“ vyjmenovala jsem všechny lidi, který mě zrovna napadli a chtěla jsem začít i o Itachim, Deidarovi, Peinovi-prostě Akatsuki, ale to by jí asi nic moc neřeklo.
„Jak to?“ zeptala se překvapeně Hinata.
„To je tajemství.“ Řekla jsem, abych se vyhnula zdlouhavému příběhu, kterému by stejně nevěřila.
„A mohla bys……mohla bys mi…..ee…“
„Říct něco o Narutovi?“ tipla jsem si.
„Jo…“ zrudla Hinata…“
„Já….ráda bych, ale……nemůžu….“ Nechtělo se mi říkat jeho příběh o devítiocasí lišce, čtvrtým hokage a všem možným.
„Aha….to..to nevadí“ odpověděla zklamaně Hinata.
„O bože…přestaň dělat tenhle nešťastnej obličej, nebo to všechno vyklopim a já i Naruto budeme v….háji“ nadávala jsem v duchu Hinatě. Ta tam samozřejmě furt stála a hrála si s prstama.
„Eee….chtělas ještě něco?“ přerušila jsem tu trapnou chvíli mlčení.
„Ne..ne..já..nic…..ee…vlastně….ty jdeš za Narutem?“
„Mnoo…..eeee…“ nevěděla jsem, co mám říct. Něco, aby se jí to nedotklo, nebo rovnou říct ne. Ale na to už je bohužel pozdě.
„Já….jen…jen jsem mu šla něco…něco vrátit.“ Vykoktala jsem nakonec.
„Vrátit?“
„Jo…..ale…zřejmě není doma. Takžé….asi zase pudu.“ Už jsem byla na odchodu ale…
„Po…počkej!“ vykřikla najednou Hinata.
„Co?“
„Když…..když toho tolik víš…..co..co si myslíš o Narutovi?“
Tak tuhle otázku jsem fakt nečekala. Nejdřív jsem nevěděla, co mám říct, ale pak mě něco napadlo.
„Mno…Naruto…někdy se chová jako idiot, ale když to začme brát vážně, stojí to za to (to jsem si zrovna vzpomněla na boj Naruto vs. Gaara nebo vs. Neji). A navíc…je docela hezkej.“ Bože, to byl teda proslov-napadlo mě okamžitě.
„My…myslíš?“ podivila se Hinata.
„To bych to jinak neříkala…“ usmála jsem se a odešla. Ale…když jsem zašla za roh do něčeho/někoho jsem narazila.
„Auu! Dávej trochu pozor!...Co?........Naruto?!“

::::::::::::::Pokračování příště::::::::::::::::