Orochimaru - ,,Já a všechny mé životy''

Víte, já jsem se vlastně nikdy nezamýšlel nad tím, jestli je to, co dělám opravdu špatné. Až teď. Slýchával jsem, že člověku před smrtí proběhne před očima celý život. Nikdy jsem tomu nevěřil. Nikdy...Teď však už chápu...Teď už věřím. Umírám a vzpomínky mi v hlavě víří jako písek v kalné vodě divoké říčky...Nikdy jsem netušil, že si budu pamatovat tolik věcí...A některé z nich navždy přetvořily mou povahu. Některé z nich navždy změnily některý z mých životů...Ano, životů....Já jich žil několik. Byl jsem chamtivý a nenasytný...Toužil jsem po něčem, o čem obyčejní prostí lidé jen sní. Ale já takový nebýval...Ne od začátku...

Na posteli v tmavé místnosti ležela bledá žena a dýchala velmi povrchně. Po tváři jí stékaly pramínky studeného potu a smáčely jí už tak zplihlé vlasy. Byla očividně těžce nemocná. Malý černovlasý a bledolící chlapec jí starostlivě otíral čelo mokrou houbou a každou chvilku se jí tiše zeptal, jestli něco nepotřebuje.
,,Nepotřebuju zlatíčko, jsi moc hodný. Nemáš však být už dávno na tréninku?‘‘ zeptala se chraptivě a chlapec se nervózně ošil.
,,Mám, ale nemůžu tě tady přece nechat. Musím se o tebe starat...Teď když je tatínek mrtvý..‘‘ odpověděl a zjistil, že konvice na čaj, která stále na stolku u postele, je téměř prázdná.
,,Udělám ti nový čaj. Chceš černý nebo ovocný?‘‘ zeptal se matky a natáhl se pro konvici. Náhle ho však matčina ruka chytila za zápěstí a pevně ho stiskla.
,,Orochimaru...Nechci, abys kvůli mně zanedbával svůj výcvik. Však já to vydržím...Běž a dělej vše pro to, abys splnil svůj sen. Trénuj, abys byl skvělým ninjou.‘‘
,,Ale mami-‘‘
,,Jdi. Tvůj tým na tebe už určitě čeká.‘‘ pobídla ho znovu. Chlapec si těžce povzdychnul, zvedl se a pomalu přešel ke dveřím. Když otevřel, ještě jednou se otočil, ale matčin nesmlouvavý pohled ho zarazil.
,,Běž zlatíčko. Já tu na tebe počkám.‘‘ Žena se mdle usmála a na chvíli zavřela oči. Orochimaru vyklouzl ven a tiše za sebou zavřel. Nechtělo se mu jít, ale musel....Doufal, že se jí nepřitíží...

Nečekala na mě. Nečekala....
Když jsem se vrátil z tréninku, našel jsem ji tam bezvládně ležet na zemi. Nejspíš si chtěla udělat čaj sama. Ona....už nedýchala. Nečekala....
V ten okamžik se mé sny změnily. Už jsem netoužil po uznání...Netoužil jsem po slávě. Chtěl jsem jen jediné - ochránit své přátele. Nechtěl jsem zůstat sám.
Začal jsem trénovat ještě poctivěji než předtím. Toužil jsem se naučit všechna jutsu na světě. Všechna! Jen tak bych byl schopný je ochránit....Uřvanou Tsunade-chan, otravného Jirayiu a svého senseie, který mi vždy bezmezně věřil. Viděl ve mně naději, kterou kdysi ztratil. Jen oni mi zbyli...Jen oni...
A roky plynuly...Stal jsem se chunninem, jonninem, ale stále jsem neuměl všechno. Bylo mi nabídnuto vedení týmu, ale odmítnul jsem. Nemohl jsem přece ztrácet čas! Nakonec jsem však jednu studentku přijal. Anko-chan byla aktivní a učenlivá kunoichi, která se mi snažila dělat radost a nezklamat mě. Oblíbil jsem si ji. Byla dokonalá.
S přáteli jsem se vídal stále méně a méně, Jirayia se našel v psaní knih, Tsunade-chan trávila svůj čas s Danem a sensei se stal Hokagem. Pomalu jsem je ztrácel, ale byl jsem natolik ponořen do svého úsilí, že jsem to přestal vnímat. Postupně se má touha chránit měnila v touhu mít vše. Umět vše. Touhu být nesmrtelný...
Byla to doba, kdy jsem hledal. A našel jsem. Chatrč na kraji Konohy byla ideální....

,,Pššt. Hodný kluk. Neboj se...už to nebude bolet.‘‘ utěšoval černovlasý jonnin malého kluka a pomalu mu píchnul injekci. Bezbarvá látka vnikla do jeho těla a chlapec zasténal. Zhroutil se v křečích na zem a začal s sebou škubat.
Orochimaru myslel, že chlapec zemře....jako ti ostatní. Ale on vydržel.
Zděšeně sledoval, jak mu z dlaní raší dřevěnné tyče a Orochimaru se spokojeně usmál. První úspěch! Získal další novou schopnost! Urychleně si také píchnul onu bezbarvou látku a cítil, že se mu otevírají další vrátka k dosažení jeho cíle.
V tom otevřela dveře malá Anko....

Nemohla pochopit mou vizi. Nebo ji nechtěla chápat. Každopádně mě chtěla udat a to jsem nemohl dopustit.
Už v té době jsem se až mimořádně přátelil s hady. Ostatní se jich štítili, nechápal jsem proč. vždyť to byla milá stvoření. Jejich hladká a štíhlá těla mě fascinovala. A ta jejich úlisná a vražedná povaha....ach, možná jsem jim byl až příliš podobný....
Několika exemplářům jsem implantoval svůj vlastní jed....A teď jsem jednoho z nich, nejvěrnějšího, poslal na Anko-chan. Dřív, než stačila něco udělat, had se jí zakousnul do krku. Vykřikla. Cítil jsem s ní....Pořád ještě to byla má svěřenkyně, má Anko-chan....
Můj jed ji trvale poznamenal. Zanechal jsem na ní své znamení, svou prokletou pečeť....A tím jsem ji definitivně ztratil. Věděl jsem, že teď už mi nikdy nebude věřit a hlavně, já už nemohl důvěřovat jí. Bezvládnou a v bezvědomí jsem ji odnesl do jednoho opuštěného domu téměř u konožských hradeb a tam jsem ji zavřel. Říkal jsem si, že buď přežije a nebo ne. Už na tom nezáleželo...
Vrátil jsem se do své laboratoře, ale tam na mě čekalo nemilé překvapení. Sensei a pár jeho poskoků - ANBU.
Už věděli všechno. Má laboratoř byla zničena, všechno přeházeli a rozbili. Můj výzkum byl v troskách! To mě velice rozzlobilo. Prý mě přišla zatknout! Pcha! Taková opovážlivost! Taková drzost! Bránil jsem se....Nakonec jsme zůstali jen já a sensei...
Viděl jsem mu na očích, jak nesmírně jsem ho zklamal. Já, jeho oblíbenec...jeho naděje. Viděl jsem tu bolest, kterou prožíval. A právě kvůli těm očím jsem ho nedokázal zabít. Tenkrát ne. Uprchl jsem jako zbabělec. A tak začalo mé putování, mé hledání....Začal můj další život.
Zčásti jsem ho prožil u organizace zvané Akatsuki. Ale mé ambice byla až příliš velké....Zatoužil jsem po Sharinganu Itachiho Uchihy. Bohužel jsem však nebyl schopný převzít jeho tělo a tak jsem utekl. Znovu.

Dva mladíci pronásledovali malého kluka.
,,Zloději!‘‘ volal jeden.
,,Ty malej parchante!‘‘ křikl ten druhý a konečně chlapce dostihl. Podkopl mu nohy a uchechtl se, když kluk zavrávoral a upadl do prachu cesty. První mu zuřivě vyrval z ruky malý balíček a druhý ho nakopl. Chvíli ho mlátili, a až když se přestal bránit a jen bolestivě vzlykal, přestali a odešli.
,,Příště si rozmysli,jestli nám něco ukradneš! Taky bys mohl skončit mnohem hůř!‘‘ doporučili mu a zmizeli za rohem. Chlapec se zachvěl a zůstal bezvládně ležet na zemi. Náhle na něj padl čísi stín.
,,Jsi v pořádku?‘‘ zeptal se mužský hlas a někdo se jemně dotkl jeho paže. Chlapec zvedl hlavu a spatřil před sebou vysokého bledého muže s dlouhými černými vlasy.
,,A-ano...pane.‘‘ hlesl chlapec a pomalu se posadil. Muž se pousmál.
,,Jsem Orochimaru. A ty? Jak se jmenuješ?‘‘
,,Já..jsem..Abumi Zaku.‘‘
Orochimaru vstal a udělal několik kroků směrem k východu z vesnice. Náhle se zastavil a otočil se zpět na Zaka.
,,Můžeš odejít se mnou Zaku.‘‘
,,Cože?!‘‘
,,Pojď se mnou. Tady tě nečeká nic než urážky a rány. Nikdy tu neobjevíš své schopnosti. Své umění. Ale já ti v tom můžu pomoci. Pojď a buď mým žákem.‘‘ řekl Orochimaru, otočil se a pokračoval v cestě. Zaku ještě chvíli seděl a překvapeně zíral na jeho siluetu, mizející ve tmě. Po chvíli se zvedl a rozeběhl se za ním.

A tak jsem získal Zaku. A po něm ještě Kin, Dosua a hlavně, mého oblíbence, medical ninju Yakushi Kabuta. Nejprve jsem chtěl ty tři s pomocí Kabuta využít jako pokusné králíky, ale později jsem usoudil, že je vycvičím. Pomohl jsem jim rozvinout jejich schopnosti, začali si znovu věřit. Znovu jsem byl sensei a oni tvořili tým, o kterém se mi ani nesnilo. A s jejich pomocí jsem založil Vesnici skrytou ve zvuku. Můj nový domov.
Začínal jsem si pomalu uvědomovat, že můj čas se krátí. A stále jsem ještě neovládnul veškeré techniky ninja světa. Věděl jsem že mi zbývá jediné - musel jsem si zajistit nesmrtelnost. Nesmrtelnost....už jen to slovo někomu nahání hrůzu, ale já jsem si ho s potěšením stále opakoval. Převaloval jsem ho v ústech jak ten nejsladší pamlsek a těšil se z toho, co všechno znamená....Být nesmrtelný...Být tu navždy....
V té době jsem poznal dívku. Byla krásná, divoká a nespoutaná....Tehdy jsem si myslel, že ji miluji. Ale to byla lež....Jen jsem si to namlouval....Nemiloval jsem její duši, ale neskutečně mě přitahovala ta její síla, její životní energie....
Zabil jsem ji. Pomocí zakázané techniky jsem si vzal její život....její energie byla náhle má a já jsem omládl. Mé tělo se regenerovalo, rány se zahojily, vrásky se vyhladily. Učinil jsem další krok k mému snu. Ne, k mé posedlosti. Začal jsem žít svůj třetí život.

Získával jsem stále nové a nové techniky, nové kekkei genkai, ale jedna mi stále unikala. Mé tělo začalo po třech letech znovu stárnout. Nečekal jsem to tak brzo, myslel jsem, že život mé bývalé společnice bude vydatnější...A proto jsem za svůj další cíl určil mladšího Uchihu. Sharingan mě opravdu neskutečně lákal. Chtěl jsem ho! A ten malý hlupák Sasuke byl tak posedlý svou pomstou, že byl schopný se mi vydat i dobrovolně. Blázen! Ale to mi jen usnadňovalo můj plán....
Vyslal jsem svůj tým na konožské zkoušky chunninů. Kabuta také, tomu jsem však přikázal, aby v Uchihovi a jeho týmu vzbudil důvěru. Aby se stal jejich přítelem. A můj věrný Kabuto jako vždy precizně splnil svůj úkol...Uchiha ho i přes svou vrozenou nedůvěřivost a podezíravost nechal proniknout až příliš blízko....
Ale i Sasukeho jsem si označil. Prokletá pečeť zdobila jeho krk a otevírala mu nové možnosti v použití jeho síly. Připravoval jsem se na převzetí jeho těla spolu s vytouženým Sharinganem, ale neblahé okolnosti zhatily mé plány. Při třetím kole zkoušek jsem konečně dokázal něco, co jsem nečekal. Zabil jsem osobu, která pro mě byla jako otec. Sensei se při našem souboji sice snažil, poškodil mé tělo, ale já ho zničil. Jeho oči byly jiné než posledně. Chladné a tak podivně prázdné. On mě nenáviděl. A tak jsem ho začal nenávidět také. A on za svou nenávist zaplatil životem. Zaplatil mnohem víc než já....
Díkly zranění jsem však musel přijmout tělo někoho jiného. Někoho naprosto bezvýznamného. To byl můj čtvrtý život.

Po Sasukem jsem však toužil dál. Měl jsem ale štěstí. Stačilo už jen prohodit pár slov o jeho bratru Itachim a on přišel. Konečně byl můj. Můj! Společně s Kabutem jsem ho začal učit. Neustále nás přitom pronásledoval jeho bývalý tým. Ten otravný Jinchuuriki Uzumaki Naruto. Ach, jak jsem toužil po jeho smrti. Doufal jsem, že ho Akatsuki dostanou a on konečně přestane hatit mé plány. Sharingan Kakashi a ta Haruno byli nepodstatní. Byli moc slabí. Dokonce i Danzouův Sai....i Sai zradil.
Sasuke byl velmi schopný, učenlivý, ale až moc brzy zpychl. I ty ubohé zbytky jeho úcty ke mně se vytratily a on se mi postavil tváří v tvář. Konečně odhalil můj úmysl a ani trochu se mu nelíbil. Teď jsem se však nehodlal vzdát, ne teď, když jsem byl tak blízko. Začal boj na život a na smrt.

A teď mi nezbývá nic jiného, než přemýšlet nad vlastním životem. Pomalu se ztrácím ve své vlastní realitě a přemýšlím, proč jsem se vlastně tak změnil. Proč se z malého kluka, který toužil jen po tom, aby byl uznáván za schopného ninju, stal vrah, pouhopouhý zloděj životů.
Já vlastně nikdy nechtěl být zlý. Já jen toužil po přátelství, chtěl jsem chránit.....Lidská duše je tvárná. Záleží jen na okolnostech ninjova života a také na jeho vůli, jak bude vypadat. Má je černá, černá jako noc, která mě teď obklopuje....Celý život jsem byl sám a sám i zemřu. Nejspíš je to můj úděl...

Ale teď už je to jedno....Smrt vše vyřeší...

Nebo ne?

Otevřel jsem oči...Ne, vlastně jen jedno oko. Nemohl jsem se hýbat, nemohl jsem mluvit. Jako by ze mě opravdu zbylo jen to oko. A náhle jsem se spatřil v zrcadle. Mé zděšení bylo nepopsatelné. Byl jsem uvězněn v Kabutově těle, ale....stále jsem žil. Jsem stále naživu!

Díky můj věrný Kabuto. Pojď...Společně budeme nesmrtelní!