Minulost si nevybírá - 4. kapitola - Zapečetěné vzpomínky

„Kdo zamkl ty dveře?“ rozčílil se Kabuto a vztekle do nich kopl.
„Chceš jít dovnitř? V tom případě by ses měl bát o život.“ Brýlatý mladík ztuhl, když mu jeho velitel znenadání zasyčel do ucha.
„Co tím chcete říct?“
„Jen to, že jsem našemu hostovi řekl, že za svobodu se platí zmařením něčího života.“
Zarazil se, musel chvíli přemýšlet. „Asi mi neprozradíte, co s tou holkou hodláte dělat, že?“
„Pokud se ukáže, že je schopna ovládat zbraně a zvládat jutsu, hodlám na Akatsuki zaútočit jejich vlastní zbraní.“
„Orochimaru-sama, snad tím nemyslíte…?“
„Pokud se mé domněnky ukážou správné, bude z ní univerzální Shinobi.“
„A pak ji obětujete vlastním zájmům,“ dořekl za něj Kabuto.
Orochimaru si mnul ruce. „Když selže, bude jen další z nepotřebných figurek. Rozhodně nepředpokládám, že se jí podaří zabít všechny Akatsuki. Chci ji vyprovokovat, aby se odhalily její skutečné schopnosti.“
„A jak to chcete udělat?“ vyptával se Kabuto.
„Například takhle.“ Orochimaru otevřel dveře a hodil do osvětlené místnosti kunai. „Jen se dívej,“ zašeptal.
Shenai si okamžitě všimla zbraně, která se proti ní řítila, a rychle se vrhla na zem. Kunai prolétl kolem ní a zabodl se do zdi. Zvedla se, z očí jí sršely blesky. Proč si myslí, že se nechá tak snadno zabít? Sevřela zbraň, rozběhla se a z dostatečné vzdálenosti ji hodila do chodby. Orochimaru okamžitě zavřel dveře, už zaslechli jen ránu. „Tak co myslíš?“ obrátil se na svého společníka.
„Kdy tak moc zesílila?“ podivil se mladík.
„Pud sebezáchovy, milý Kabuto. To je ten instinkt, který ti velí: Zůstaň naživu!“ poučil ho Orochimaru. „Ale zdá se mi, že nám ještě zdaleka nepředvedla vše, co umí.“

Zrychleně dýchala, záda měla opřená o stěnu. Už to udělali zase! Ty neustálé pokusy o její zabití. Něco zamýšlejí, nebo jsou tak nešikovní, že se jim ji ještě nepodařilo zranit? Cítila se den ode dne silnější. Bude bojovat až do konce!

Kabuto seděl ve své ložnici a nechal hlavou proudit myšlenky. Orochimarovy plány jsou tentokrát skutečně hloupé, ta dívka přece nemá nadání na ninjovské techniky! Jen ji utrápí a pak bude litovat toho, kolik promarnil času. Je tak tvrdohlavý a to si chce podmanit svět! „Proč alespoň jednou v životě neuvažuje rozumně? Nejlepší by bylo zbavit se té holky teď hned!“

Shenai si schovala kunai, kterým se pokusili ukončit její mladý život. Teď s ním trénovala, zkoušela výpady proti nepříteli, přestože byla v pokoji sama.
„Hidane, proč se o mě tak staráš?“
Nesmrtelný se uculoval. „Na světě je hodně zlých lidí. A když tě někdo napadne, musíš se umět bránit.“
„Nemyslím si, že to zvládnu. I Itachi řekl, že jsem nemehlo, to když jsem zkoušela zažehnout ohýnek.“
Zdálo se, že to nesmrtelného ninju zaujalo. „Co kdybys mi to ukázala?“
Shenai se zarděla. „Ale ne, nechci se před tebou ztrapnit.“
„Ani když ti odpřísáhnu, že o tom vůbec nikomu nepovím?“
„Tak dobře,“ souhlasila nakonec. Zhluboka se nadechla, vytvořila sled pečetí a plivla do dálky. Něco zablikotalo a zhaslo. Hidan se podrbal na hlavě, nějak se mu to nezdálo. „A zkoušela jsi nahromadit chakru?“
„Co je to?“
„Jejda. Tak vidím, že máme problém.“
Pozorně naslouchala všemu, co jí říkal. Už chápala, co je chakra, ale netušila, jak by ji mohla využít.
„A teďka zkus znova ten oheň, ale musíš ho vychrlit, ne plivat.“
„Stejně zkoušíš nemožné,“ namítla, ale udělala, co jí řekl. Hidan se s uspokojením díval na malý plamínek, který jí proudil z úst. Viděl, jak sebou trhla a jutsu se okamžitě přerušilo. „Co jsem to proboha udělala?“ zajíkla se.
„Určitě bys to dokázala, když budeš hodně cvičit a hlavně si věřit. Když nemáš žádnou sebedůvěru, jsi ninja na baterky.“
Poslouchala Hidana jen na půl ucha. V té chvíli se sama sebe bála.
Shenai udělala otočku a sekla kunaiem do vzduchu. Trénovala usilovně a náhle se jí v očích zaleskly slzy, protože si vzpomněla na Hidanovu dávnou hádku s Itachim, o které neměla vědět.
Bělovlasý se rozčiloval a mířil na Uchihu prstem. „Jak jsi tu holku mohl takhle shodit? Proč jsi jí tvrdil, že nemá žádný nadání?“
„Necpi jí do hlavy nesmysly!“ opáčil černovlasý. „Kdyby uměla ovládat jutsu, mohla by být doopravdy nebezpečná!“
„Já jsem viděl, co dokáže! Stačilo by jí jen trochu cviku a sebedůvěry.“
„Dělej si, co chceš, ale mě do toho netahej. Je to jen bezvýznamná holka a nemá vůli k tomu, aby zvládla jedinou ninjovskou techniku!“
V té chvíli oba zaslechli vzdalující se kroky.
„Doufám, že to nebyla ona,“ sykl Hidan.
„A já bych si zas přál pravý opak,“ prohlásil Uchiha.
Posadila se na zem a utírala rukou slzy. Ostatní jí věřili, jen on ne! A přitom právě jemu se chtěla tak moc vyrovnat a dokázat mu, že za něco stojí. Proč? Byl jediný, kdo ji považoval za přítěž. Akatsuki ji naučili spoustu věcí, ale když se chtěla předvést, nikdy to nedokázala. Ne před ním. Nesnášela jeho aroganci, to, jak se k ní choval, ale zoufale toužila po jeho uznání. Dokonce i nyní, v tom velkém pokoji, který tak nedobrovolně obývala, prahla po slovech chvály.
„Myslím, že to dokážeš, až se ocitneš ve skutečném nebezpečí. To jsi tehdy řekl, Hidane. A za ta slova jsem ti teď vděčná, i když předtím nic neznamenala.“
Usnula a vracel se jí sen, který se smísil s dávnými vzpomínkami. Už si myslela, že na tenhle zvláštní okamžik zapomněla, ale nyní se jí opět vybavil.
Ninjové se potulovali nedaleko. Dívka si vyhledala osamělý pařez a smutně hleděla před sebe. Nevěděla, co dělat, a tak opět zkoušela tu prapodivnou hru s ohněm.
Itachi ji sledoval zpoza stromu. Divil se, že se přeci jen trochu zlepšila. Hidan měl pravdu, chtělo by to jen trochu cviku a trpělivosti. Ale k čemu by to bylo? Ostatní se baví tím, že se z Shenai snaží udělat kunoichi. Ale on věděl, že obyčejný život je pro ni mnohem lepší. Ještě chvíli ji pozoroval, potom se objevil těsně za ní a položil jí ruce na ramena. Ohlédla se a ztuhla.
„Co to tu provádíš?“ procedil mezi zuby.
„Já… vůbec nic.“ Třásla se po celém těle, jako kdyby ji přistihl při něčem špatném.
Zavrtěl hlavou, otočil se a odcházel pryč. Náhle se zastavil. „Budeš-li cvičit opravdu usilovně, můžeš zvládnout tuhle techniku.“ Zůstala na něj zírat s pusou dokořán, ještě svou řeč neskočil. „Tahle technika náleží Uchiha klanu, ale mohl by se jí naučit kdokoli s opravdu pevnou vůlí. Ale pokud se ji budeš pokoušet ovládnout, přinese ti to jen neštěstí. Ta slova si dobře zapamatuj!“
Snažila se usmívat. „Itachi…“ Nechal ji sedět na pařeze a v duchu se proklínal za to, že jí dal naději.
Převalila se na posteli, vzpomínky plynuly jedna za druhou.
Nařídili jí, aby společně s Deidarou natrhala nějaké bylinky. Zastavili se u řeky. „Počkej tady, poohlédnu se po okolí,“ řekl blonďatý ninja a rozběhl se pryč.
Dívka se zahihňala, zlákala ji voda. Dost ji mrzelo, jak se na ní tehdy nedokázala udržet, tak před pár dny poprosila Tobiho, aby jí to naučil. Ani jeden pak neprozradil skupince ninjů, proč jsou oba tak zmáčení. Připravila se a po chvíli se jí to skutečně podařilo.
„Deidaro! Hej! Pojď se na něco podívat!“ volala na blonďáčka. Právě když k ní dobíhal, polevila v soustředění a padla do řeky.
„Vidím, jak se plácáš v říčce,“ smál se.
„Stála jsem na hladině. Ale… jsem rozrušená, a proto už to teď nejde.“ Zkoušela mu to předvést. „Věříš mi, ne?“
„To víš, že ano.“ Vzal ji kolem ramen a vytáhl z vody.
Její poslední vzpomínka patřila tomu nádhernému odpoledni strávenému s Kisamem.
„Ta voda bublá! Vidíš to, Rybičko?“ jásala, zatímco voda pod jejíma rukama slabě pulsovala.
„Časem to bude ještě mnohem lepší. Ale i tohle stačí.“
„Jsi až moc laskavý. Vždyť je to jak plivnutí do vody.“
„To si myslíš ty,“ zazubil se Kisame. „Ale já mám radost, že vedle mne sedí tak báječná žačka.“
„Ach, Rybičko!“ Vrhla se mu kolem krku, dojata tím, co právě řekl.
Ráno se najedla a pak se snažila chvíli meditovat. Její schopnosti byly, upřímně řečeno, mizerné, ale nepřestávala se snažit to změnit.

„Jak se vede naší cizince?“ vyptával se Orochimaru během oběda.
„Už nějakou dobu ji pozoruju a to, co dělá, se mi ani trochu nelíbí,“ prohlásil Kabuto.
Sasuke se ušklíbl. Byl malinko zvědavý, proto ty dva odposlouchával.
„Před chvíli seděla na zemi v podřepu a dělala nějaké pečetě. Nevím, co zamýšlí.“
„Nechali jsme ji už víc než týden v klidu. Myslím, že je na čase znovu ji vyzkoušet,“ zachechtal se Orochimaru. „Půjdeš s námi?“ obrátil se k černovlasému. Neodpověděl.
Tři muži se zvedli ze židlí a nejkratší cestou zamířili k dívčinu pokoji.

„Naposledy. Jsem už tak blízko!“ Tváře měla ohořelé, jak se zoufale pokoušela prolomit tu smůlu, která se jí držela. „Hlavní je soustředění…“ V duchu si zopakovala, jaké pečetě má udělat, poté je začala vytvářet. „Už zbývá jen pečeť tygra.“ Nastavila ruce do příslušné polohy a opravdu zhluboka se nadechla, v očích se jí zračilo odhodlání. „Katon: Goukakyuu no Jutsu!“

Kabuto suverénně otevíral dveře. „Zpátky!“ křikl Sasuke, když se proti nim vyvalila ohnivá koule. Rychle uskočili stranou.
„Jsem dříč. A tys to věděl, Hidane,“ vydechla Shenai úlevně.
Uchiha po ní skočil a srazil ji na zem. „Co to mělo ksakru znamenat?“
Usmívala se, přestože byla vyčerpaná. „Konečně jsem to dokázala. Ovládla jsem tu techniku.“
„Ten mizera!“ rozlítil se Sasuke a v duchu myslel na svého bratra. „Na tohle neměl právo!“
„Ustup od ní.“ Orochimaru ho odstrčil. Dívka ztuhla. Chvíli hleděl na její mírně ohořelé tváře, pak si ji přidržel a díval se jí do očí. „Na tuhle chvíli jsem čekal už dlouho. Přesně, jak jsem předpokládal… Kabuto!“ Brýlatý přiskočil a podržel děvče, zatímco Orochimaru vytvořil několik pečetí, než se dotkl Shenaina čela. Zavřela oči, vypadala jako mrtvá.
„Mám o důvod víc, proč ho zabít! Tohle jutsu se předává v naší rodině z otce na syna! Jak si mohl dovolit učit ji něco takového?!“ rozčiloval se mladý Uchiha a nevšímal si těch dvou, kteří se nad děvčetem skláněli.
„Zablokoval jste jí paměť, Orochimaru-sama?“
„Jistěže. Poslechne nás na slovo. Jen nějaký opravdu silný zážitek dokáže zrušit mé jutsu.“
„Vstaň!“ nařídil jí. Mladá žena otevřela oči, Sasukeho poněkud zarazil ten prázdný výraz. „Odteď uposlechneš každý můj rozkaz!“ prohlásil hadí ninja.
„Ano, pane,“ přikývla. Nyní byla konečně připravena stát se nástrojem pomsty.