Vysmátý apríl a dál jen tajemství s velkým T - 4. kapitola

„Začnu minulostí, protože právě ona mě přivedla do téhle přítomnosti a později i budoucnosti.... Narodil jsem se do malé rodiny. Otec, matka a já. Můj otec prý měl ještě jinou manželku a s ní dvě děti. Dívku a chlapce. Ona ovšem nevěděla, že má jinou přítelkyni a s ní mě. Když mi bylo asi tak sedm let, otec se rozhodl říct té ženě pravdu o tom, jaký život vedl po celých osm posledních let. Chtěl se s ní pak rozvést a vzít si za právoplatnou manželku moji matku. Rozloučil se s námi, a řekl, že se zase vrátí. On už ale nikdy nepřišel.
Matně si vzpomínám, že matka mi vysvětlovala, že prý vznikl požár (Nebo ho někdo založil? Už si vážně nevzpomenu!) a všichni čtyři zahynuli. Tedy vlastně... hmm... prý jedno z těch dětí přežilo. Myslím, že to byl ten kluk... každopádně jsme se s matkou vydali do lesů, a ona mě učila různým jutsu. O mém otci se už nikdy nezmínila, ani mezi řečí. Když mi bylo šestnáct, tak mi matka zemřela, a já se od té doby musím starat sám o sebe. Vydal jsem se do nejbližší Skryté vesnice, udělal jsem zkoušky a vytratil jsem se odtamtaď.
Sedm let jsem žil v lese. Sedm let jsem žil sám. Sedm let jsem zdokonaloval svá jutsu. A před půl rokem... objevil se Tobi a já ho považoval za ztřeštěného kámoše, který mě požádal o pomoc... a jak to bylo dál už víš.“ dovyprávěl Jiro. Deidara na chvíli ztratil řeč, ale po chvíli ji zase našel a řekl:
„Já si teda myslím, že jsi to vyprávění pěkně odbyl. Z tvýho výrazu je jasný, že mi něco tajíš.“ a propaloval Jiroa svým pohledem.
„Jestli umíš udržet tajemství-“
„No jasně, že jo! Vždyť mě znáš.“ zašklebil se na něj Deidara.
„Nesmíš to říct nikomu, jinak přijdu o život-“
„Tak už povídej!“ přerušil ho znovu Deidara.
„Z tvého výrazu je jasně vidět, že jsi nedočkavý.“ oplatil mu stejnou mincí Jiro a pokračoval:
„Nic ti neřeknu.“ Když se Deidara zatvářil, jako by mu uletěly včely, Jiro mu prozradil:
„Nic ti neřeknu a to se nemění. Tady ovšem slova nejsou potřeba. Chci ti něco ukázat.“ a kupodivu se na Deidaru usmál. Nejdříve se začal ujišťovat, jestli je nikdo nesleduje a potom se TO stalo.
Jiro si zajel rukama do vlasů a prudce jimi trhnul. Jeho paruka odlétla a před Deidarou už nestál Jiro , ale nějaká dívka s vlasy, které se podobaly těm Deidarovým.
„Omlouvám se, že jsem ti to neřekla dřív, ale nevěřila sem ti. I přes to všechno jsi můj nejlepší kámoš. Nadosmrti dobrý?“ zeptala se ho a natáhla k němu ruku. Deidara ji za ni vzal a stiskl ji.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ vyptával se Deidara za pár minut.
„Yoshiko, ale ve společnosti někoho z Akatsuki mi říkej Jiro, prosím.“ odpověděla.
„Víš, když jsi vyprávěla svůj příběh, připomnělo mi to ten můj...“ vzpomínal Deidara. A tak jí tedy vypověděl celý svůj příběh. Jak Deidara vyprávěl a vyprávěl, Yoshiko si dala dvě a dvě dohromady.
Deidara dovyprávěl a ptal se:
„Nemyslíš si snad, že-“
„- jsme nevlastní sourozenci? Podle všeho co víme, tak jo.“ dopověděla za něj Yoshiko. Podívali se na sebe a uvědomili si, že konečně... konečně našli svou ztracenou rodinu.

Dalšího dne ráno

Deidara s Jiroem se potkali na chodbě v doupěti Akatsuki. Jiro se naklonil k Deidarovi:
„Doufám, že jsi nezapomněl na to, co jsi mi slíbil včera?“
„Jak bych mohl?“
„Jen si ověřuju informace ze včerejška. Ty si snad nevzpomínáš, jak jsme přišli sem? Ukradli jsme Ferneta z Peinových soukromých zásob a ty jsi pil a pil, až na mě nic nezbylo.“ povzdechl si nakonec Jiro, který ještě nikdy v životě nepil alkohol. Deidara si ho moc nevšímal a prohlásil dvě (chytrá) slova:
„Kocovina bolí.“ a odešel na čerstvý vzduch. Jiro chtěl jít za ním, ale do cesty mu vstoupil ten, kterého si Jiro přál vidět v tuto chvíli nejméně: Pein. Zastavil ho se slovy:
„Ztratila se mi flaš- teda chci říct jedna velmi důležitá věcička, nevíš o tom něco?“ Jiro, který odpověděl, že ne se musel v duchu ospravedlnit: „Kdo ukradl Peinova Ferneta? Já. Kdo ho vypil? Samozřejmě Deidara. A kdo má teď kocovinu?“ nedokončil své úvahy a škodolibě se usmál.
Odpoledne už kocovina Deidaru přešla. Kupodivu si k sobě Leader zavolal Jiroa, aby mu něco řekl.
Jiro si pomyslel, že Leader musel zjistit něco o tom Fernetu a tak se jen nerad vydával za „Šéfíkem“.
„Takže, rozhodl jsem se, že dostaneš misi. Najít a přivést Naruta Uzumaki. Máš na to neomezený čas, hlavně mi ho přiveď. Ale buď na pozoru! Jako jsem řekl Zetsuovi, že může zemřít, pro tebe to platí dvojnásob. A teď už můžeš jít.“ vysvětloval Pein.
Jiro se byl ještě rozloučit s Deidarou.
„Tak hodně štěstí, ségra.“ popřál mu Deidara.
„Díky. Nezapomeň za mě nakopnout- teda chci říct pozdravit Tobiho.“ řekl Jiro a zmizel.
Deidara se zákeřně usmál a vydal se hledat Tobiho. Jiro ani Deidara ovšem nevěděli, že je z povzdálí „někdo“ pozoroval a poslouchal...