Ninja z Listové - 12. kapitola - Váhám

AUTORSKÁ POZNÁMKA: děj - Naruto - díl - 28 - 30

Lesem se prohnala větrná smršť a já měla co dělat, aby mne nestrhla. Vzápětí se ozval silný výbuch. Rozkašlala jsem se a zůstala ležet na silné široké větvi, vyčerpaná, hladová, zlomená. Teď jsem snadná kořist.
Zavřela jsem oči a dlouho jen nehnutě ležela. Probudil mne zoufalý výkřik. Klučičí hlas, Sasuke. Co se stalo? „Ááá! Jdi ode mě!“
Zvedám se, musím něco udělat. Ti tři mne potřebují! Nejsme nepřátelé. A… vděčím mu za život. Proplétám se liánami a přeskakuji větve. Ve vzduchu je cítit krev. Polknu. Snad nedorazím pozdě…
Oranžová bunda rýsující se přede mnou zcela jistě patří Narutovi. Nevšiml by si mne, ani kdybych mu vybafla přímo za zády. Napřahuje se a mé zbraně rychle napodobí jeho pohyb. Zasekly se do stejné větve, nepříliš daleko od sebe, a zabránily tak přiblížit se ženě, nějakým způsobem zkřížené s hadem, jejíž pružné tělo se natáhlo a obtočilo kolem stromu. „Dobrá práce, Naruto,“ zašeptala jsem.
„Soráč, Sasuke. Zapomněl jsem heslo.“ Blonďáček stojí s rozkročenýma nohama na kmeni a haleká na své přátele. Jsem jen malý kousek od něj, skrytá, ale kdyby se zahleděl doprava, viděl by mne. Teď se jen dívám a čekám, co ta nebezpečná ninja s hadím jazykem udělá. Uhnula pohledem do strany. Že by vycítila mou přítomnost? Nebo se ohlíží po Narutovi? Nesmím se nechat spatřit. Dívám se, ale jsem stále ve střehu. Jestli se o něco pokusí, tak…
„Vem si ten svitek a nech nás být!“ Nepřeslechla jsem se? Je to skutečně Sasuke? Ten kluk, co se nebojí nebezpečí, umí mistrně zacházet se zbraní a poradit si v každé situaci? Není v tom nějaký trik? Ninja se usmívá, přece ten svitek chtěla. Co se stane teď?
Naruto ho napadl. Z jeho slov je patrné, že si myslí, že někdo se za Sasukeho vydává. „Sasuke Uchiha se nevzdává, neprchá z boje. Není to srab! Takže musíš bejt falešnej!“
Černooký kluk si to nenechá jen tak líbit. „Zmlkni! Nic nechápeš! Nevíš, co je to za stvůru!“
Dostal od Naruta pořádnou ránu. Nevypadá to dobře. „Ach!“ Jakmile se Naruto vrhl za svitkem, aby ho chytil dřív, než padne do rukou tomu monstru v lidské podobě, zasáhla mne ochromující bolest po celém těle. Nemůžu se ani hnout, smím se jen dívat. Co je to za sílu, která mne ovládá? Jsem úplně vyděšená a nohy mi vypovídají službu. Klesám na kolena a jen sípu a zrychleně dýchám.
Nemůžu sledovat, co se děje, mám dost práce sama se sebou. Slyším jen duté rány, výkřiky, skřeky. A pak další větrná smršť. Jak je možné, že jsem ji ustála? Už je to lepší, do nohou se vrací cit. Po kolenou se dostanu až doprostřed široké větve. Chci vidět, co se tam dole děje.
Ninja mne vidí, není o tom pochyb, ale jsem příliš snadný terč. Zoufale se snažím zaostřit. Další rány a křik. Naruto bojuje s obrovským hadem. Rukama se přidržuju kůry, pevné hmoty.
„Hej! Jsi zraněný, strašpytle?“ Narutův hlas a pak další větrná bouře. Zděšeně křičím, rychle se musím něčeho chytit, nebo mě smete! Křečovitě se rukama držím ztvrdlé kůry a nohama houpám ve vzduchu. Když se konečně vyškrábu zpátky na větev, už jen ležím rozpláclá jako žába. Už nemám sílu, tak teď si klidně útoč, hadí ženo! Ale je nech být!
Dole se strhl zuřivý boj, slyším další otřesy a rány. Doplazím se až k úplnému okraji větve a s hrůzou sleduju dění pode mnou. Naruto visí přišpendlený ke kmeni, aby nespadl. Zdá se, že je v bezvědomí. Sakura nehybně stojí pořád na stejném místě a třese se. Sasuke bojuje s tou stvůrou v lidské podobě. Zespod sálají plameny, jejich žár rychle stoupá. Co to děláš, Sasuke? Je to možné? Opravdu ji dokázal zneškodnit? Další plameny a zoufalý jekot. Asi budu zvracet…
Ozval se trhavý zvuk. Ne, ještě není po ní. Jako v mlze sleduji, jak žena natahuje hlavu do obrovské délky a jediným rychlým pohybem se zakusuje černookému klukovi do krku. A on tam stojí a nemůže se ani hnout. A teď ho konečně to monstrum pustilo. Ať udělala ninja cokoli, jemu to působí nesnesitelnou bolest, ten zoufalý křik drásá uši.

Říká se, že vztek dokáže navrátit sílu. Klan Maraki je sice malý a nevýznamný, ale umíme se naštvat. Mé odhodlání, zoufalství, mi pomůže postavit se na nohy. A myšlenka na pomstu… je silná. Vrhám shuriken, ale netrefím se. Teď už zase stojím vzpřímeně, v očích blesky. „Hej ty! Pojď si to rozdat! Tady stojím, netvore! Pojď si pro mě!“ Volání se mísí s klučičím sténáním a Sakuřiným křikem. Tak na co sakra ještě čeká?
Postava čím dál víc záhadnější se ušklíbla. Její slova směřovala k Sakuře. „Dal jsem mu na rozloučenou takový malý dárek. Sasuke mne sám vyhledá, protože bude chtít získat víc síly.“ Po těchto slovech se od nich nebezpečný ninja Orochimaru odvrátil. Co přimělo tu holku se mi ukázat? Zdá se, že tihle tři mají ochránce. Takovou výzvu jen tak neodmítnu!

Zmizel, ponořil se do země. Zareagoval očekávatelným způsobem. Teď musím vyčkat na jeho útok a pak ho dostat co nejdál od těch tří. Život za život. Teď ti to mohu vrátit, Sasuke.
Vynořil se zleva, sotva jsem měla čas se otočit.
„Copak je to za nevychovanost, rušit cizí hovor?“ Mé podezření, že to není žena, se potvrdilo. Ninja se přestal schovávat a promluvil svým pravým hlasem. „Nečekej od nich pomoc,“ ušklíbl se. „Jsou příliš zaneprázdnění, než aby se starali o to, co se děje přímo nad nimi.“
„Nevím, kdo jsi, ani cos mu udělal, ale varuju tě: Už se k němu nepřibližuj!“ V ruce držím shuriken a vymýšlím si taktiku. Musím toho muže odlákat, protože tenhle boj nemůžu vyhrát.
Rozchechtal se. „Jak pošetilé. Vypadá to na další fanynku klanu Uchiha. I když… ta v růžovém se ani nepokusila mne zastavit. Ale vidím, že ty jsi jiná…“ Vrhl se po mně a já rychle uskočila. Poslední zbytky sil vložím do tohoto boje, ztratím se mu dálce. Chci, aby mne pronásledoval. Musím ho odsud dostat co nejdál. Na chvíli se zastavím a pak jsem nucena uskočit stranou. Muž zasekl zbraň do dívčího těla, přímo do hrudi.
„Co? Kawarimi no Jutsu?“ Počítala jsem s úskokem a zaútočila z opačné strany. Silný proud vody zasáhl muže do zad a přirazil ho ke kmeni. Vzápětí jsem po něm vrhla ještě dva shurikeny. Uhnul. „Působivé,“ zachechtal se. „Tahle hra se mi líbí. Tak je na čase skončit to!“
Byla jsem nucena pohlédnout do jeho očí. Opět ta známá bolest, chce mě snad zase znehybnit a pak prostě dorazit? „Já… se tě… nebojím!“ Orochimara to vyvedlo z míry. Stačil se však připravit na útok a ještě vrhnout po dívce hvězdici, která ji přišpendlila ke kmeni. Zasáhl ji do ramene a pomalu kráčel k ní. „Tahle naše hra se mi líbí. Ale je tu daleko lepší kořist. Ještě se setkáme.“ Zastavil se přímo před ní a ona s hrůzou sledovala, jak se noří do kůry stromu a mizí jí před očima.