Akatsuki & Hyuuga III.

Na nic jsem nečekala, obratem jsem Hanabi přinesla potraviny, zamkla a rozběhla se pryč.
Už jsem běžela asi sedm hodin a pomalu už mi docházel dech. Měla jsem mizernou fyzičku, styděla jsem se.
Celá já. Najednou jsem zaslechla hlasy.
„Shino, já už jsem unavený. Hinatu hledáme už od včerejška a ani jednou jsme se nezastavili.“
„Drž hubu Kibo. Sám jí chceš najít.“
„Sakra! Kibo, Shino, hledáte jí už sedm let. Ta už je dávno mrtvá.“
Oni se doopravdy baví o mně? Můj tým? Ironická situace, oni mě hledají a já se schovávám ve křoví.
„Ino, ona musí žít.“ Zakřičel Kiba
“Musí!“
„Já žiju!“ Já asi nemůžu být normální. Dřív mluvím, než přemýšlím.
„Hi…hinato?“ Hlas se jim změnil, vyslovili mé jméno s takovou přátelskou láskou, až mě zahřálo u srdce.
„Ahoj kluci.“ Nevěděla jsem co říct, se sklopeným zrakem jsem vylezla ze své provizorní skrýše.
„Dlouho jsme se neviděli.“ Opravdu jsem to vyslovila? Jsem tak hloupá, ale oni mi tak chyběli.
„Hinato!“ Zakřičel Kiba a hned mi skočil kolem krku. Jeho tělo hřálo, ale jeho kapky potu mě zastuděly.
„Hinato, ty žiješ. Hiný…“ Opatrně se odtáhl.
"Doprd**e, kde jsi tak dlouho byla a proč máš na sobě plášť Akatsuki?“
"Hiashi mě chtěl zabít, byla bych sebevrah, kdybych zůstala doma. A plášť Akatsuki? Těch sedm let jsem musela někde být. Konečně ve mě někdo neviděl slabošku.."
„Hinato, tolik si nám chyběla.“ Konečně promluvil Shino, hlas měl jiný než kdysi, mužnější, ale přesto víc melodický, něžný.
„Mluvte za sebe.“ Zamumlala Ino. Jistě, taky tě ráda vidím.
"Kibo, miláčku, Hinata se konečně našla, naše mise je tedy splněna a můžeme se vrátit k sobě domů."
„Miláčku?“ Nestačím se ani divit, co všechno se po letech dozvídám.
„Chodí spolu Hin.“ Řekl chladným hlasem Shino a pořád na mě upíral svůj pohled. I přes jeho černé brýle jsem měla pocit, že mi vidí až do žaludku.
„To je jejich věc, pokud je s ní Kiba šťastný, proč ne. Stejně se v Konoze nehodlám zdržet dlouho.“
„Tobě nevadí, že chodím s Kibou?“ Zeptala se překvapeně Ino.
„Proč by mělo, není to moje věc.“
„Škoda, zase jsem jí nedostala.“ Pomyslela si Ino.
"Už bylo dost řečí, vracíme se domů." Chytila jsem Kibu za ruku, ignorujíc blondýniny nepříjemné pohledy, a vydala se známou cestou 'domů'.

Neji jako každý den chodil na to samé místo. Místo kde naposledy spatřil svou milovanou Hinatu. Bylo tomu již 7 let co ji spatřil naposledy.
„Zítra by ti bylo 20 let Hinato-chan. Kéž by si tu byla stále se mnou.“ Vypustil ta hořká slova ze svých hebkých rtů, poklekl k malému pomníčku a započal svou každodenní modlidbu.
„Neji, Neji!“ Ze své tiché chvilky ho vyrušil Ten-Tenin hlas.
“Neji!“ Celá udýchaná k němu padla na kolena.
„Neji, volá tě Tsunade-sama.“
„Jéžiši, řekni jí, ať počká.“
Jen něco zamumlala, napřáhla svou ruku a dlaň jí přistála na chlapcově tváři.
„Já nejsem tvůj poslíček, Neji Hyuugo.“
"Ženská." pomyslel se a nedobrovolně se zvedl k odchodu.