Pod nadvládou Yin 24: Vyrážíme!

Lee proti ní vykopl pravou nohou s několika kilovým závažím, ona zas proti němu vymrštila svou levačku s deseti centimetrovými drápy...

Náhle černovláska opět zamrkala. Její drápy se pomalu opět stahovaly, ale mladík už nemohl uhnout. Schytala od něj tak drtivou ránu do pravé tváře, až z toho odlétla o několik desítek metrů dál. Porazila strom, jela ještě pár metrů a zastavila se. Zůstala nehybně ležet. Lee se k ní vyděšeně rozběhl. Uchopil ji za ramena, načeš s ní začal divoce třást.
"Yoshino! No tak, probuď se přece!" křičel vystrašeně.
Avšak dívka se vůbec nepohla. Do očí mu vytryskly slzy.
"Ne! To ne! Tak řekni přece něco!" zařval zoufale, znovu s ní zatřásl.
"A co cheš slyšet?!" vybafla na něj z ničeho nic.
Lee překvapeně vyjekl, upustil ji a sám spadnul na zadek. Yoshino se hlasitě rozesmála. Pobaveně koukala na jeho šokovaný výraz, což v ní vyvolávalo jen další výbuchy veselí. Po pár minutách se uklidnila.
"Promiň... ale když já sem tomu nemohla odolat... měl by ses teď vidět!" řekla se zadržovaným smíchem.
Obličej se mu zkřivil do nechápavého výrazu.
"Co to sakra bylo?!" zeptal se zaraženě, ještě trochu v šoku.
"Někdo si zapomněl vzít lék," odpověděla pohodově.
Ihned mu všechno docvaklo.
"Ty jsi klon, že?" konstatoval.
"Ovšem. Práce na plný úvazek!" řekla pobaveně, načež se znovu rozesmála.
Po chvilce koukání na ni se jeho rty zkřivily do veselého úšklebku. Yoshino jen zřídka kdy ukazovala svůj smysl pro humor, ale když už k tomu došlo, vždy to za něco stálo.
"Myslim že boj nám neuškodí, co řikáš?" optala se už klidným hlasem.
"Ano, samozřejmě," přikývl Lee a oba dva se zvedli ze země.

O týden později

Všichni už čekali před branou. Chyběli jenom Yoshino a Naruto.
"Vsadím se, že přijde pozdě," řekl Kiba, následovalo Akamarovo zaštěkání.
"Ne! Ona nikdy nepřichází pozdě! Podle ní by si člověk mohl nařizovat hodinky," odporovala mu Sakura.
"Vždyť nikdo není dokonalý! Až doteď byla sice vždycky přesná, ale člověk stejně neví," vložil se do toho Lee.
Sakura už začínala rudnout vzteky. Jako na povel se všechny pohledy otočily na Hinatu.
"No... myslím si, že Yoshino přijde včas," řekla s mírně červeným obličejem.
V tu ránu se vedle nich zjevila.
"Dobrý ráno," pozdravila veselým hlasem.
Kiba s Leem leknutím až nadskočili, Sakura se zase naopak vítězoslavně usmála.
"Dobré ráno Yoshino," odpověděla Hinata.
"Ahoj," pozdravili postupně i zbylí přítomní.
"Kolik je hodin?" zeptal se zvědavě Kiba.
"Před osmi sekundama byly čtyři," pronesla jako by nic.
Oba dva mladíci si sklesle povzdychli.
"Kde je zas ten Naruto?!" mnula si pěsti růžovláska.
"Jen klid za vteřinku tu bude."
A jako na zavolanou se už v dáli ozývalo blonďákovo volání. Když k nim přiběhl, znaveně se rukama opřel o kolena a oddechoval. Když si dost odpočinul, spustil: "Tak fajn, všechno je už zařízeno, můžeme vyrazit!" vykřikl, opět pln energie.
"Dobře... tak v čele půjdete ty a Sakura jelikož znáte cestu. Za vámi budou Hinata s Kibou a Akamarem aby kdyžtak včas objevili nebezpečí. A na konec sme já a tady Lee. Jestli na nás někdo zaútočí zezadu tak je hravě odrazíme. Každý si hlídejte svou stranu. Nějaký otázky?"
Nikdo žádné neměl a tak mohli konečně vyrazit.

Běželi skoro celý den. Už se pomalu schylovalo k večeru, ale nikdo zastavit nepotřeboval.
"Jak je to ještě daleko?" zařval Kiba na Naruta.
"Asi pár desítek kilometrů," odpověděl mu přes rameno.
"Bacha lidi někdo nás sleduje!" varovala je Yoshino telepaticky.
Všichni ihned zastavili a seskočili ze stromů dolů. Kiba nasál do plid vzduc, Hinata aktivovala Byakugan.
"Nikoho necítím," řekl po chvilce mladík.
"Já také ne," přitakala dívka.
"Jak by ne, když sou třicet kilometrů za náma," pronesla černovláska.
Každý se na ni překvapeně podíval. Chvilku zavládlo ticho, jak se dívka rozhlížela, levým okem rentgenujíc okolí.
"Hmm... je jich pět..."
"Nás je sedm, jsme v přesile," promluvila Sakura
"... pokud nepočítám devět zdivočelých psů," dopověděla podrážděně.
"J-jak to myslíš, zdivočelých?!" vykoktal Lee.
"Nooo... sou to obyčejní psi kteří nějaký ten čas žili v divočině. Skoro jako vlci jen takoví... hmm... zhýčkanější."
"A máme důvod se jich bát?" zeptal se Naruto.
"Pokud ti neukousnou ruku, nohu nebo jinej úd tak ne," odpověděla klidným hlasem.
Všichni znepokojeně polkli.
"Asi bychom se měli schovat," pronesla Hinata.
"To nám nebude nic platný ti psi maj docela vycvičený čich," zavrtěla hlavou.
Po pár minutách se před nimi začaly zjevovat první silulety. Trpělivě čekali, až se jim zjeví v plné kráse. Náhle si stanuli tváří v tvář. Byli to čtyři muži, jedna dívka, devět štěkajících psů.
"Cože?!!!" vykřiklo všech pět osob, až na černovlásku a neznámé ninji. Ona dívka jí totiž byla podobná jako vejce vejci.
"T-to není možné!" vykoktal Kiba.
Naproti sobě stály dvě naprosto totožné osoby, ale ta neznámá vypadala trochu jinak. Všechno měla v bílém. Bílé volné tričko s rukávy až po kolena, bílé kapsáče, stejné sandály spolu s pouzdrem na zbraně, dokonce i bílé oči a vlasy, které byly střižené nakrátko. Na čelenkách měli znak Zvučné vesnice.
"Kdo ste, co chcete?!" zeptala se Yoshino, avšak spíš než otázka to znělo jako rozkaz.
"Jsme ninjové z Otogakure, jdeme si pro Tebe... Yoshino," odpověděla dívka.
"Tak to máte smůlu já nikam nepudu! Jak se jmenuješ?!" položila další otázku s totálně kamenným výrazem ve tváři.
"Mé jméno je... Kiroko Nazuki."