Once upon a time II 07

Once upon a time II 07

tak konečně zase po dlouhé době něco

Madara stál před svým hrobem a zamyšleně se do něho díval. Už neměl masku, kterou nosil jako Tobi. Jeho tvář byla svým způsobem hezká, ale také krutá. Poté se otočil k té ženě, která ho z něho vytáhla, a zeptal se: „Kdo jsi?“
Ona žena řekla: „Copak si mě už nepamatuješ?“ A shodila si z hlavy kápy. Odhalila tím dlouhé havraní vlasy a nebesky modré oči. Na čele se jí vyjímala čelenka se znakem Skryté Listové, ale na rozdíl od klasické čelenky, byl její znak přeškrtnutý. Poté si plášť shodila z těla úplně. Její postava byla štíhlá a vysoká. Na sobě měla dlouhé široké kalhoty, které spíše připomínali sukni. Vrchní část těla ji krylo černé obtáhlé triko, které ještě podtrhovalo její vnady.
Madara překvapením rozevřel oči a nakonec ze sebe dostal: „Oboeru?“
„Kdo jiný,“ usmála se na něho a jemu poskočilo srdce radostí.
„Myslel jsem, že jsi mrtvá,“ řekl roztřeseným hlasem a pohladil jí po tváři. „Přece jsi padla při boji.“
„Ne přežila jsem to, ale trvalo mi dlouho, než jsem se uzdravila,“ vysvětlovala. „Pak jsem slyšela, že tě zabil První a já se stáhla do ústraní.“
„Tolik omylů,“ povzdechl si, přitáhl si ji do náruče a objal.
„Ale teď si to vynahradíme, můj manželi,“ usmála se. „Zničíme Konohu společně. A jednou pro vždy.“
„Ano,“ usmál se. Poté se podíval po té druhé osobě, která zatím stála tiše opodál. „Kdo je to?“
Oboeru se od něho odpoutala a pokynula osobě, aby přišla blíž.
„To je můj společník,“ začala vysvětlovat. „Chce nám pomoci zničit Konohu. Ale co chce nejvíc. Je zničit do posledního člena klan Uzumaki.“
„Ale,“ zašklebil se Madara a vzpomněl si na toho liščího spratka.
Muž shodil plášť a Madarovi se naskytl pohled na jeho tvář. Měl tmavé vlasy i oči, které nebyly ničím zvláštní. Jediné, co upoutal pozornost, byla jizva, která se táhla přes celý jeho obličej. A v uchu se mu houpala náušnice, která připomínala spirálu. Jeho postava byla spíše robustní než štíhlá, ale byl vysoký. Na sobě měl černé kalhoty a přes hruď měl kimono bez rukávů.
„Tvé jméno,“ zeptal se Madara.
„Kizuato,“ odvětil prostě.
„Vítej, Kizuato,“ zašklebil se na něho. Poté se otočil směrem ke Konoze a poznamenal: „Třes se! Tentokrát už tě nikdo nezachrání.“

Slunce už bylo na obloze, když se Naruto a ostatní vraceli do vesnice.
„Příště se setkáme ve dne,“ hudroval Druhý a zívl tak hluboce, že by se mu tam vlezl malý slon.
„Plně souhlasím,“ přidal se Naruto, jelikož zívání bylo prudce nakažlivé. I Kyubbi ukázal sbírku hrůzostrašných zubů. V podstatě se dalo říct, že všichni do jednoho zívali, až na toho nového.
„Ještě si ten plášť nesundávej,“ prosil ho Naruto. „Aspoň než to nějak vysvětlíme Páté.“
„Dobře,“ ustoupil ten v té kápy.
„Myslím, že bychom měli jít prvně do čtvrti Uchiha,“ navrhl Třetí.
„Dobrý nápad,“ usoudil Yondaime. „Stejně nás už musí hledat, nepředpokládali jsme, že budeme pryč tak dlouho.“
A tak šli.

„Jak se má,“ zajímal se ten muž zahalený v plášti. A úplně ignoroval pohledy všech vesničanů, kteří procházeli kolem. Všichni se ptali, kdo je ten cizinec, který jde s Hokagy, Narutem a jeho démonem. Určitě je to někdo silný, když je v takové společnosti.
„Dobře,“ usmál se Naruto. „Za pár dní jí bude sedm let.“
„Tak dlouho,“ povzdychl si.
„Doženete to,“ poplácal ho po rameni. „I já mám syna, kterého jsem sedm let neviděl.“
„Cože,“ podivil se.
„Ano, byl to krapet šok,“ zašklebil se Naruto. „A to není všechno. Pochlub se, Kyubbi.“
„Ježíši, to mu to nemůžeš vysvětlit sám,“ zavrčel démon.
„Když jinak nedáš,“ odvětil s klidem Naruto a ani se nepozastavil nad démonovým tónem hlasu. „Totiž, abys to chápal, tady náš démon je taky otcem.“
„Prosím,“ otočil se muž prudce na Naruta, až mu skoro sklouzla kápě z hlavy.
„No, ťapká tady malý Kyubbi, který se uhnízdil v mém synovi. A jsou z nich dobří přátelé. Což se o jejich otcích nedalo říct, “ vysvětloval Uzumaki.
Během tohohle rozhovoru se dostali až před bránu do čtvrti Uchiha, kde teď žili všichni Narutovi přátelé a hlavně jeho rodina.
„Tak jsme tady,“ oznámil celkem zbytečně Druhý.
„Jsme si všimli,“ nemohl si odpustit jeho bratr, za což si vysloužil jeden z vražedných pohledů.
Jakmile překročili práh brány, objevili se kolem nich obyvatelé této čtvrti.
„Naruto, ksakru, kde jsi celou noc byl,“ rozčiloval se Kiba.
„Hledali jsme tě,“ přidala se Sakura.
„Hinata, umírala hrůzou, že tě zase ztratila,“ oznámil mu Rock Lee.
„Ježíši,“ zhrozil se Naruto. „Byli jsme se projít.“
„Projít,“ zopakoval Sai. „Celou noc?“
„No, nějak se to protáhlo,“ vykrucoval se Druhý.
„Příště nám dejte vědět,“ řekl Sasuke a přešel před Naruta. „Ani nevíš, o kolik jste nás připravili let života.“
Naruto se začervenal, složil si ruce za hlavu a řekl: „Omlouvám se.“
„V podstatě to nebyla naše chyba,“ ozval se První.
„A koho,“ zajímal se Gaara, který byl zase jednou ve vesnici.
„No, ve skutečnosti,“ lezlo to z Prvního, jak z chlupaté deky.
Třetí si povzdechl a řekl: „Byli jsme za bohem smrti.“
Rozhostilo se ticho, které přerušil až Neji: „Prosím?“
„V podstatě se měl Naruto vrátit sám,“ pokračoval Minato. „Měli jsme se dneska v noci vrátit do Podsvětí.“
„Tak jak to, že jste tady,“ nechápala Sakura.
„Nečekaná změna plánu,“ zašklebil se Naruto.
„Spíš nečekaná nabídka,“ pokrčil rameny Nidaime.
„Mohl by mi to někdo vysvětlit,“ zajímal se Sasuke, celý zmatený. A nutno podotknout, že nebyl sám.
„Nejlépe bych to vysvětlil já,“ promluvil onen zahalený muž a tím přitáhnul na sebe pozornost všech okolo.
Sasuke se zachvěl: „Ten hlas. Kde jsem už ho slyšel? Je mi tak povědomí.“
„Kdo jsi,“ zeptal se za všechny Shikamaru.
Muž se podíval po Narutovi a ten řekl: „Počkej chvíli.“
Otočil se ke všem zády a opřel se do brány, až se zavřela. Poté se otočil zpátky k tomu zahalenému muži a pokynul mu: „Už můžeš.“
Sklonil hlavu a shodil z ní kápy. Pomalu se narovnával a odhaloval tím všem okolo svoji tvář. Všichni překvapením ztuhli. Lépe řečeno všem spadla brada až ke kolenům.
Sasuke ze sebe roztřeseně vykoktal: „I..I..Itachi?“

Před nynějšími obyvateli čtvrti Uchiha stál před kolika lety pohřbený Itachi Uchiha. Svůj pohled upíral jenom na svého mladšího bratra Sasukeho, až se mnohým zdálo, že ho snad propálí.
„Sasuke,“ řekl nakonec klidným hlasem.
Což zrovna nepotěšilo Naruta a ten to dal najevo: „Ježíši, jestli začnete zase něco o pomstě, tak se rozčílím!“
„Neboj se,“ uklidňoval ho Itachi a na jeho obličeji se objevil mírný úsměv.
„To mě moc neuklidnilo,“ přiznal se Naruto s obavami v hlase.
„Ale ty jsi přece mrtvý,“ vyrazil ze sebe Chouji.
„Jenom detail,“ zašklebil se Druhý. „My jsme mrtvý taky a stojíme tady.“
„Ech,“ zmohl se nakonec Sasuke na citoslovce. Byl tak překvapený náhlým objevením svého bratra, že nebyl schopen slova.
„Co tady děláš,“ zeptal se za všechny Sai.
„Dostali jsme úkol,“ začal vysvětlovat Minato. „Od boha smrti.“
„Jaký úkol,“ zajímala se Ino.
Než se k tomu, ale dostali, vyrušil je radostný výkřik: „Naruto!“
Všichni se otočili po hlase a uviděli, jak k nim běží Hinata. V jejím obličeji byla starost a úleva. Vběhla Narutovi do náruče, až ho skoro porazila.
„Naruto,“ plakala mu šťastně v náručí. „Já myslela, že jsi zase zmizel.“
„Ne,“ uklidňoval ji a hladil po vlasech. „Všechno je v pořádku. Přece jsem ti říkal, že už nikam nikdy nejdu.“
„Měla jsem strach,“ vysvětlovala plačky. Maličko se mu z náruče uvolnila a pohled jí padl na staršího Uchihu: „Ale to je přece.“
„No jestli to takhle půjde dál,“ zasmál se Naruto. „Tak za chvíli přivedu z Podsvětí všechny její obyvatele.“
„Sunako bude mít radost,“ usmála se Hinata.
„Sunako,“ zopakoval Itachi a podíval se po bratrovi. „Kde je? Jak se má?“
Slovo si však vzala Sakura: „Teď je společně s ostatními dětmi ve škole, ale k obědu přijde.“
Naruto to chvíli pozoroval s úsměvem, ale pak ho něco napadlo. Otočil se k oběma z rodu Uchiha a zavelel: „Vy dva se mnou!“
„A co my,“ zajímal se Nidaime.
„Chvíli to beze mě vydržíš, zlatíčko,“ usmál se na něho Naruto mile. Druhý zrudnul až po paty. „Musím si tady s těmi dvěma něco vyřídit. A mohlo by se to krapet zvrhnout, jakmile na sebe začnou řvát.“
„No dovol,“ ohradil se Itachi. „Já neřvu.“
„No uvidíme,“ pokrčil rameny Naruto a pokynul oběma, aby se ho chytli. A všichni tři zmizeli.
„Tak a jdeme na snídani,“ zavelel Druhý vesele.