Once upon a time II 06

Once upon a time II 06

tak třeba se začně konečně něco dít

„Dlouho jsme se neviděli,“ vystoupila z keřů postava, také oděna do tmavých barev. Shodila z hlavy kapuci a všem okolo se naskytl pohled na známou tvář.
„Bůh smrti,“ řekl Naruto a Kyubbi opustil jeho tělo.
„Jsem rád, že si na mě ještě pamatujete,“ usmál se na ně. Měl celkem pohlednou tvář a světle hnědé vlasy, ale jeho oči byli temné černé, jakoby chtěly dokázat, že je opravdu bohem smrti.
„Viděli jsme se před půl rokem,“ zavrčel Kyubbi. Neměl ho rád.
„Taky pravda,“ odvětil bůh. „Jste připraveni?“
„Ano,“ potvrdil mu to za všechny První. „Můžeme jít!“
„Ne tak rychle,“ překvapil je.
„Cože,“ nechápal Minato.
„Nejprve bych vám chtěl někoho představit,“ řekl bůh.
„Cože,“ řekl tentokrát nechápavě Druhý. Ostatní se jenom dívali, jestli tomu bohu smrti nepřeskočilo.
Ale ten na tuhle otázku neopověděl, jenom natáhl ruku někam za sebe do tmy. Z té se vynořila drobná ruka a spočinula lehce na té nabídnuté. Pak z tmy vystoupila neuvěřitelně krásna žena. Na sobě měla nebesky bílé kimono, které kontrastovalo s jejími uhlově černými dlouhými vlasy.
„Dovolte, abych vám představil svoji ženu, Smrt,“ řekl jim a všem spadla brada.
„To jsou oni, drahý,“ zajímala se jeho žena a přejela je všechny zvědavým pohledem. Ale na rozdíl od svého manžela měli její očí konejšivě modrou barvu. Vždyť to byla ona, kdo chodil pro lidi, aby se odebrali do jejich království.
„Ano, to jsou ti, o kterých jsem ti říkal,“ potvrdil jí její domněnku.
„Některé z nich si pamatuji,“ usmála se a podívala se na Naruta, a ten zrudnul jako ředkvička, jelikož její úsměv byl neuvěřitelný.
„Může mi někdo vysvětlit, co se tady děje,“ ozval se mírně naštvaně Shodaime.
„Hned se k tomu dostaneme,“ uklidňoval ho bůh smrti. Otočil se na manželku a zeptal se: „Nechceš začít?“
„Dobře,“ řekla a pohodlně se usadila na židli, která se zničehonic objevila. „Můj manžel a já máme na starost smrt a život po ní.“
„Jako bychom to nevěděli,“ utrousil pro sebe Kyubbi.
„Já odvádím lidi z tohoto světa a manžel spravuje jejich život poté,“ vysvětlovala. „Po tisíce let už to takhle funguje. Existuje, dalo by se říct, takový seznam, na kterém jsou jména lidí v pořadí, ve kterém zemřou. V okamžiku, kdy se narodí dítě, se jeho jméno zapíše do seznamu a je přesně dáno, kdy a jak zemře. Ale občas se stane něco nečekaného.“
Podívala se na Naruta a řekla: „Například ty. Ty jsi jedna taková výjimka. Tenkrát, když jsi zachránil svého přítele, si porušil tento seznam. Tehdy měl zemřít Uchiha.“
„Sasuke,“ vykoktal ze sebe Naruto.
„Ano,“ usmála se na něho. „Ale neboj se. Jeho jméno si našlo jiné místo a čas.“
„Uf,“ odechl si.
„Naštěstí díky tomu, co jsi udělal,“ převzal si slovo bůh smrti. „Jsem ti mohl nabídnout tu naší dohodu. Vrátit někomu život není taková těžká věc, jak by se zdálo.“ Usmál se na Smrt a pokračoval: „Tehdy už jsme dlouho vyhlíželi toho Orochimara a Madaru, ale kdykoliv přišlo jejich jméno na řadu, tak se najednou objevilo na jiném místě. Věřte nám, že jsme z toho radost neměli. Pak ses objevil ty, a my toho okamžitě využili.“
„Tak teď nevím,“ zarazil se Naruto. „Jestli to mám brát jako poklonu nebo urážku.“
„Neber to nijak zle,“ usmála se na něho Smrt. „Tím, že jste zbavili svět těchto dvou zel, jste mu pomohli.“
„Naneštěstí,“ povzdychnul si bůh.
„Tak z toho nemám dobrý pocit,“ usoudil Druhý při pohledu na ty dva.
„Máš pravdu,“ potvrdila mu to Smrt. „Objevil se někdo, kdo začal zabíjet lidi mimo náš seznam. Bohužel je jich už dost, a jestli to tak půjde dál, může se celý náš systém zhroutit. Chápejte rovnováha života a smrti je velmi křehká.“
„To je bohužel pravda,“ promluvil tentokrát neznámý mužský hlas.
Bůh smrti i jeho žena Smrt se překvapeně otočili za sebe a uviděli tam muže v zeleném plášti.
„Nečekali jsme tě,“ řekl bůh smrti.
„Ale rádi tě vidíme,“ usmála se Smrt.
„I já vás,“ usmál se onen muž. Postoupil dopředu a prohlížel si Naruta a ostatní. Měl ohnivě rudé vlasy a zelené laskavé oči. Jeho postava byla vysoká a štíhlá. A všechno, co měl na sobě, mělo barvy zeleně. Barvy života.
„Kdo je zas tohle,“ neudržel se Nidaime, a tím si vysloužil šťouchanec od bratra.
„Mé jméno je Život,“ představil se muž a nepatrně se uklonil.
„Prosím,“ zeptal se Třetí, i on byl zmatený.
„Přišel jsem i já poprosit o laskavost,“ pokračoval Život. „Jak už tady ti dva řekli, někdo zabíjí lidi mimo pořadí seznamu. To by samo o sobě nebylo nijak strašné, ale ten dotyčný zabíjí lidi, kteří by v budoucnu dali život dítěti, které by mohlo otočit tok dějin, vyhrát válku apod.“
„Někdo se snaží změnit čas,“ zeptal se Minato.
„Přesně tak,“ potvrdil mu to bůh smrti.
„A co chcete po nás,“ zajímal se Naruto.
„Ty jsi z toho v podstatě venku, ale už ses osvědčil jako dobrý vůdce,“ řekl Život. „Spíše se to týká těch ostatních.“
„K věci,“ přerušil ho Hashirama.
„Dám vám další dva roky života,“ promluvil bůh smrti. „Když najdete a odstraníte toho, kdo za tím stojí.“
Na loučce se rozhostilo ticho. Všichni Hokagové a Naruto s Kyubbim právě stravovali to, že před nimi stojí tři bohové a to co po nich chtějí.
Naruto zrovna otvíral pusu, aby se na něco zeptal, když všichni tři bohové před ním ztuhnuli a podívali se jedním směrem. Podle jejich očí se dalo usoudit, že se dívají daleko.
„Už zase,“ zavrčel bůh smrti.
„Pravnuk tohohle muže se měl stát mocným Mizukagem,“ povzdychl si Život.
„Jak to víte,“ zajímal se Třetí.
Život se na něho obrátil a řekl: „Když se daný člověk narodí, jsem to já, kdo mu dá do vínku vlastnosti, povahu, ale i to co se s ním bude dít.“
„A my rozhodujeme o jeho smrti,“ doplnila ho Smrt.
„Ale jak to, že nikdo z vás tří,“ zeptal se Yondaime. „Nedokáže toho člověk, co vraždí, najít? Přece musíte vidět, kdo to je?“
„Bohužel,“ povzdychla si Smrt. „Je před námi skryt. Jediné, co vidíme je temně rudý plášť a pach spálené kůže.“
„Fuj,“ utrousil do vzduchu Kyubbi.
„Je to velmi frustrující,“ zavrčel Život. „Nevědět nic a jen se dívat, jak se přetáčí kolo času.“
„Takže, abych si to ujasnil,“ ozval se po dlouhé době Naruto. „Vy po nás chcete, abychom našli toho vraha a poslali ho k vám, že?“
„Ano,“ potvrdil mu to bůh smrti.
„A za to, dáte těmhle čtyřem další dva roky života,“ pokračoval Naruto.
„Ano,“ kývla Smrt hlavou na znamení souhlasu.
„Ale to znamená, že budeme muset opustit vesnici a rodiny,“ dokončil svojí myšlenku Uzumaki.
„Ne, nezbytně,“ prohlásil Život.
„Cože,“ zeptal se Druhý.
„Myslíme si, že se ten dotyčný brzy objeví u vás ve vesnici,“ odvětil Život.
„Prosím,“ otázal se První, zda špatně nerozuměl.
„Osud nám sdělil, že se na Skrytou Listovou,“ vzala si znovu slovo Smrt. „žene nějaká hrozba.“
„Osud,“ zeptal se První.
„Ano. I jemu se nelíbí, co se děje,“ odvětila. „Doslova řekl, že mu někdo fušuje do řemesla.“
„Znělo to od něho docela komicky,“ zašklebil se Život.
„Já na tom nic vtipného nevidím,“ usoudil Třetí a zamračeně si všechny tři prohlížel.
„Viděl bys, kdybys ho znal,“ řekla Smrt. „Osud je starý a věkovitý kmet.“
„Ale teď zpátky k tématu,“ přerušil ji její manžel.
„Správně,“ pokynul hlavou Život. Otočil se na Naruta a ostatní a zeptal se: „Přijímáte naši nabídku?“
„Ech,“ vydechl První a podíval se po ostatních. Vidina další dvou let s jejich rodinami byla lákavá, ale.
„Musíme se poradit,“ řekl Čtvrtý a poodešel bokem. Ostatní ho následovali.

„Myslíte, že naši nabídku přijmou,“ zajímala se Smrt a dívala se na těch pět lidí, kteří se opodál radili, co dál.
„Doufám v to,“ stiskl ji manžel rameno.
„Jinak nevím, co budeme dělat,“ utrousil Život.
„Nezapomeň drahý,“ začala Smrt a otočila se k manželovi. „Jestli budou souhlasit, musíš mu to splnit.“
„Neboj, drahá,“ uklidňoval ji. „Splním!“

Smrt se usmála, ale to už se k nim blížilo těch pět lidí a v zádech jim šel Kyubbi. Když stanuli, až před nimi, zeptal se Život: „K jakému rozhodnutí jste došli?“
„Vaši nabídku,“ odmlčel se První. „Přijímáme!“
„Tak, abych pravdu řekl,“ oddychl si bůh smrti. „Spadl mi velký kámen ze srdce.“
„Mě taky,“ přidal se Život.
„Děkujeme,“ usmála se na Hokagy Smrt.

Bůh smrti se poté otočil na Naruta a pokynul mu: „Pojď se mnou!“
Naruto se podíval po ostatních a ti jenom pokrčili rameny. Nevěděli, co by po něm mohl chtít. Oba dva poodešli několik kroků a bůh se zastavil, otočil se na Naruta a řekl: „Mám pro tebe jedno překvapení.“
„Překvapení,“ nechápal Uzumaki.
„Ano, i tak se to dá říct,“ usmál se bůh.
„Takže,“ zajímal se Naruto.
„Můžeš si z mé říše vybrat kohokoliv, kdo vám pomůže s tímto vaším úkolem,“ odvětil a usmíval se u toho. „Bude tady dva roky s vámi a pomáhat vám. Koho si zvolíš?“
Naruto na něho zíral s otevřenou pusou a vůbec se nechytal: „Vybrat?“
„Ano,“ řekl bůh smrti. „Ale vybírej dobře!“
„Je jedno, kdo to bude,“ ujišťoval se Naruto.
„Ano.“
Narutovi se hlavou mihla jedna představa osoby, ze které by konečně vymlátil, co se stalo mezi klanem Uchiha a Konohou, ale tu hned zavrhl, když se mu vybavily oči jedné holčičky. Usmál se a podíval se po bohu. Ten jakoby mu četl myšlenky, se taky usmál a řekl: „Dobrá volba.“
„Takže se k nám přidá,“ zeptal se Naruto.
„Samozřejmě,“ odvětil mu, mávnul rukou a vedle Naruta stála najednou nová osoba. Taktéž jako Hokagové a Naruto zahalená do černého pláště s kapucí. Ona osoba pozvedla hlavu a odhalila tím svoje oči, které hrály rudou a černou barvou.
„Vítej zpátky,“ pozdravil ho Naruto a usmál se.
A ten muž mu odvětil stejně: „Díky, Naruto.“

Smrt se rozhlédla po mýtince, která začala být mírně přelidněná, a usmála se pro sebe. Viděla před sebou hodně silných duší. Věřila, že splní, to co slíbili.
„Drahá, budeme muset jít,“ nabídnul jí její manžel ruku.
Ona ji přijala, naposledy se podívala po Narutovi, Hokazích, Kyubbim a neznámém muži a řekla: „Dejte si pozor na tmavě rudou barvu a hlídejte svou vesnici.“
Všichni jmenovaní si její radu vzali k srdci a uklonili se jí.
„Sbohem,“ rozloučil se s nimi Život a zmizel.
„Hodně štěstí,“ popřál jim bůh smrti a společně se svou ženou odešel do tmy noci. Na mýtince zbyli jenom lidé a jeden démon.

Mezitím se v Údolí konce objevily dvě osoby zahalené v plášti tmavě rudé barvy i obličeje byly skryty. Zastavily se před čtyřmi hroby a jedna z nich popošla kupředu.
Přejela drobnou ručkou přes náhrobek a zašeptala: „Můj milovaný. Hniješ tady v zemi, ale mohl bys toho ještě tolik vykonat.“
Začala dělat pečetě obrovskou rychlostí a bylo jich tolik, že se člověk divil, že si je dokáže zapamatovat. Když prsty složila do sté pečetě, prudce ruce přitiskla k hrobu a všechny ochranné vrstvy, které vytvořil Čtvrtý, zmizely.
„Vstaň drahý,“ zašeptala znovu a hlína na hrobě se začala vlnit, až se rozestoupila. A z něho vylezl Uchiha Madara, jakoby nikdy nestrávil v zemi půl roku.
„Vítej zpět, má lásko,“ usmála se ona neznámá a zálibně si Madaru prohlížela. „Společně zničíme Konohu a i ten protivný klan Uzumaki.“