Once upon a time II 05

Once upon a time II 05

taková kratší kapitolka a celkem se v ní nic neděje :-D

„Myslíš, že je to dobrý nápad,“ zajímal se Shino a díval se, jak Rock Lee stěhuje stůl. Všichni pomáhali připravit večeři na přivítanou pro Naruta.
„Neboj,“ uklidňovala ho Ino.
„Přijde i Gaara a Kankarou. Což je samo o sobě zázrak,“ řekl Kiba, který prošel kolem nich s plnou náručí židlí.
„Kolik nás vlastně bude,“ nadhodil jen tak do vzduchu Neji a počítal židle.
„No,“ zarazila se Hinata. Pak se otočila na Sakuru a zeptala se: „Nevíš to náhodou?“
„Ber to takhle, Hin,“ usmála se na ní a odhrnula si vlasy z očí. „Židle se vždycky dají sehnat.“
„Taky pravda,“ souhlasil Sasuke.
„A kde je vlastně Naruto,“ zeptal se Shikamaru.
„Jsou u Tsunade,“ odpověděla Hinata a odešla do domu do kuchyně, zkontrolovat jídlo.
„Neviděl někdo Choujiho,“ ozvala se jeho žena Kazu a rozhlížela se kolem.
„Neříkej mi,“ zarazila se Ino a všichni se po sobě podívali. Pak všichni otočili pohled směrem ke kuchyni, ze které vyšel podivný zvuk.
Ině se v očích objevil vražedný lesk, pootočila se po Kazu a řekla: „Dovolíš?“
„Jistě, beze všeho,“ usmála se na ní.
Ino napochodovala dovnitř. Chvíli byl naprostý klid a mír, a pak se rozlehl kolem křik.
„Panebože, jsi hlava rodiny,“ říkal Inin hlas. „Máš syna a tím mu dáváš pěkný příklad. Vypadni z té kuchyně, než se opravdu naštvu a ty víš, jak jsem zlá, když se naštvu.“
Nato vyšel z domu krapet zpráskaný Chouji a přivítal ho smích přátel. Smutně pokrčil rameny a vydal se pomáhat se stoly.

Nastal večer a všichni se shromáždili ve čtvrti klanu Uchiha. Přišli i Kakashi, Iruka a Jiraiya s Tsunade. Dokonce už byli přítomní i čtyři Hokagové a Naruto s Kyubbim, ale na někoho se ještě čekalo.
„Kde zase vězí,“ rozčilovala se Temari.
„Neboj, stihnou to,“ uklidňovala ji Rin, Gaarova žena.
„To doufám,“ povzdychla si Temari. Čekalo se totiž na Gaaru, Písečného Kazekageho, a jeho staršího bratra, Kankaroua.
Naruto seděl bokem na židli a povídal si s Ibikim o škole. Vedle nich stál Minato a pozorně poslouchal. Byl na svou rodinu náležitě pyšný. Členové klanu Senju něco živě probírali a Třetí jim velmi dobře oponoval. Děti si hráli opodál na schodech domu. Prostě se všichni během čekaní dobře bavili.
Pojednou začal uprostřed davu vířit písek a z jeho středu vystoupil Gaara a Kankarou.
„Jdete pozdě,“ řekla Temari místo pozdravu.
„Taky tě zdravím sestřičko,“ ušklíbl se Kankarou.
„Je všechno v pořádku,“ zajímal se Shikamaru.
„V naprostém,“ uklidňoval ho Gaara a vítal se s Rin a dcerkou Mizuki.
„Tak už jdeme konečně večeřet,“ ozval se z davu Choujiho hlas, který všechny rozesmál.
„Všichni ke stolu,“ zavelela Sakura a všichni se jali zabavit nějakou židli. Naneštěstí tři chyběli, ale toho se zhostil První a pomocí své techniky vytvořil tři židle navíc.
„Opravdu se nechceš přidat,“ zeptal se Naruto asi po sté Kyubbiho.
„Ne, já si sednu támhle a budu si povídat s Jednoocasým,“ uklidňoval ho démon a ukázal za sebe, kde už na něho čekal Shukaku, který dostal od Gaary opušťák.
„Jak chceš,“ pokrčil Naruto rameny a dál to nerozebíral. Kyubbi odklusal a okamžitě začali se Shukakem o něčem debatovat.

„Takže, když už jsme všichni tady,“ vzal si slovo Neji a všichni okamžitě ztichli. „Naruto, nevím, jak bych vyjádřil radost, kterou všichni cítíme, z tvého nečekaného návratu.“
„Nečekaný návrat, to bylo trefné,“ přerušil ho Kiba. „My mu dokonce postavili pomníček a on si štrádá po světě.“
Samozřejmě, že tohle se neobešlo bez pořádného veselí. Naruto si utíral slzy od smíchu a mnozí další na tom byli podobně.
„No, myslím, že jsme se dostali někam, kam jsem nechtěl,“ zašklebil se Neji. „Ale co se dá dělat, pusťte se do jídla.“
„Konečně,“ vykřikl Chouji a začal si nandávat na talíř pořádnou porci. Jeho syn, který seděl spolu s ostatními dětmi u jejich stolku, nezůstával po zadu. Nu což jaký otec takový syn.

Naruto přejížděl pohledem přes celý stůl a byl rád, že je konečně doma po šesti a půl roku. Tohle byla jeho rodina, o které vždycky snil, a nakonec jí získal. Měl ženu, dítě a spoustu dobrý přátel. A dokonce se mu poštěstilo poznat otce. Stočil pohled na Minata, který něco probíral s Jiraiyou a Kakashim, a najednou posmutněl. Došlo mu, že se s ním bude muset za půl roku rozloučit. Tou dobou se vrátí zpátky tam, kam patří. Do země mrtvých. Za ty roky, co byli spolu, se z nich stal skutečný otec se synem. Přejel očima k ostatním třem Hokagům. I ti se budou muset vrátit. Budou mu scházet. Stali se z nich dobří přátelé a v podstatě mu dali hodně rad do života. Naučili ho i spoustu technik, o kterých se mu ani nezdálo. Budou mu strašně chybět.
Hinata, sedící vedle něho, jakoby vycítila jeho smutek, mu stiskla ruku, aby věděl, že je tady s ním. Na oplátku jí ruku stisknul taky. Usmál se na ní a byl rád, že je doma, i když to znamenalo se s nimi rozloučit.

Život v Konoze se vrátil do starých kolejí. Naruto i ostatní z jeho skupiny, tedy až na Kyubbiho, se zapojili do života ve vesnici, jakoby nikdy neodešli. Ostatní Skryté vesnice se už dozvěděli, že se do Listové vrátili mrtvý Hokagové. Tyto zvěsti se rozšířily po celé zemi a teď nikdo neměl chuť nebo sílu tuto vesnici napadnout. Vždyť, kdo by se odvážil postavit se Žlutému blesku, který byl ve své době legendárním ninjou. A to že se prozradilo, že má syna, který je stejně výborným shinobi, a v některých věcech mnohdy lepším, vůbec na klidu nepřidávalo.
Ale co nikdo netušil, bylo to, že jsou znovu na světě jenom na půl roku, a pak, že se musí vrátit zpátky do náruče smrti. Tohle malé tajemství si nechali pro sebe, proč taky oznamovat, takovou smutnou novinu.
Ani jeden z nich, ať už Hokage či Naruto, nehlídali čas, který letěl rychle vpřed. Ale přesto všech pět vycítilo den, kdy se dohoda konečně naplnila a oni se budou muset rozloučit.

Naruto ten den poznal hned ráno, když vstával. A když sešel dolů a potkal otce, okamžitě mu došlo, že myslí na to samé. Ten den nadešel. Den, kdy se budou muset rozloučit.
„Tak už je to tady,“ řekl Minato a otevřel dveře od domu, ve kterém strávil se svou rodinou toho půl roku. Před domem na ně už čekali Třetí, První a Druhý a všichni měli napsané ve tváři, to samé na co mysleli ti dva.
„Konečně nebudu muset tak brzo vstávat,“ zívl Kyubbi a protlačil se kolem Naruta ven.
„Cože,“ nechápal Naruto a díval se, jak se démon protahuje na prvním sluníčku.
„No, nikdo už mě nebude nutit vstávat v tak brzkou hodinu, když už jdou pryč,“ znovu zívl a odhalil tím strašnou sbírku zubů.
Naruto se na něho chvíli překvapeně díval a pak se rozesmál. Ostatní se k němu za chvíli přidali, a tak odcházeli na louku, kde trénovali, s úsměvy na tvářích. Kyubbi to všechno pozoroval s klidem sobě vlastním, ale v duchu si říkal, že mu budou ty vtípky Druhého chybět.

„Chcete to někomu říct, než půjdete,“ zajímal se cestou Naruto.
„No, myslím, že to nebude nutné,“ uvažoval První.
„Takže vysvětlování necháte na mě, že ano,“ prohlásil uraženě Naruto.
„Někdo to vyhrát musí,“ zasmál se Nidaime.
„Moc vtipný,“ zašklebil se na něho Naruto.
Minato se Sarutobim šli pomalinku za nimi a povídali si mezi sebou.
„Vyrostl z něho dobrý muž,“ pochválil mu Sarutobi syna.
„To ano,“ usmál se Minato.
„Myslím, že i jemu jednou připadne titul Hokage,“ pokračoval.
„Je neuvěřitelné, že si dokázal skrz Kyubbi získat tolik přátel,“ řekl Minato a díval se na synova záda. „Když jsem toho démona do něho tenkrát zapečeťoval, nevěděl jsem, že bude muset tolik vytrpět. Doufal jsem, že ho vesničané budou brát jako hrdinu a ne hrozbu.“
„To víš, cesty osudu,“ pokrčil Třetí rameny. „Ale právě proto je tak silný.“
„Teď mě tak napadlo,“ uvědomil si Čtvrtý. „Že se někdo z jeho přátel zmínil o klanu Hyuuga. Něco o nějakých problémech s nimi.“
Sarutobi po něm hodil postraní pohled a zeptal se: „Chceš zajít na návštěvu?“
„Ale velmi přátelskou návštěvu,“ ušklíbl se Namikaze.

„Že se jim chce,“ zamumlal v polospánku Sasuke, když ho probudila rána. To Naruto a Hokagové zase prováděli svoje ranní cvičení a vzbudili celou vesnici.
„Mají moc energie,“ zavrtěla se Sakura.
„To jo,“ přidal se Sasuke a přitáhl si Sakuru do náruče. Zabořil tvář do jejích vlasů a znovu se propadl do osidel spánku.

Minato společně s ostatními třemi Hokagy stál před klanovou budovou Hyuuga a zamyšleně se na ní díval.
„Myslíš, že je to dobrý nápad,“ zajímal se První.
„Nechci, aby napadali moji rodinu,“ odvětil Namikaze s kamenným výrazem. „Je to jenom přátelská návštěva.“
„Tak s chutí do toho,“ zašklebil se Nidaime a pěstí zabušil na vrata. Po chvíli se vrata otevřela a zpoza nich vykoukl strážný, když uviděl před sebou ty čtyři, jenom polkl a pustil je dovnitř.
Okamžitě k nim přichvátal jeden ze sluhů a zeptal se: „Co si radčte přát?“
„Chceme mluvit s hlavou klanu,“ řekl prostě Sarutobi.
„Zeptám se, jestli vás pán přijme,“ uklonil se sluha a zmizel.
„No, to bychom měli,“ zašklebil se Druhý a rozhlížel se po budově. „Nijak se to tu za ty roky nezměnilo.“
„Taky se mi zdá,“ přidal se jeho bratr, Hashirama.
Třetí chtěl taky něco poznamenat, ale to už přišel onen sluha a pokynul jim, aby ho následovali. Byli uvedeni do prostorné přijímací místnosti.
„Prosím, počkejte zde,“ uvedl je dál. „Pán Hiashi za chvíli přijde.“
Hokagové se tedy pohodlně usadili, složili nohy pod sebe a čekali. Dveře se po chvíli otevřeli a dovnitř vešla hlavu klanu, Hiashi Hyuuga.
Přeletěl je pohledem, posadil se naproti nim a zeptal se: „Co vás sem přivádí?“
„Jedna prostá věc,“ vzal si slovo První, když viděl, že se Minato k ničemu nemá.
„A to,“ zajímal se Hiashi, ale i když tušil, o co asi půjde.
„Slyšeli jsme, že jste vydal příkaz k útoku na mojí snachu a vnuka,“ řekl ledovým hlasem Yondaime a svým pohledem Hyuugu doslova vraždil.
„Nu, ano,“ přiznal pravdu.
„A je vám doufám jasné, že když vydáte podobný rozkaz znovu, povede to k odplatě,“ zajímal se Třetí.
„To ano,“ souhlasil znovu Hiashi.
„Svoji rodinu budu bránit buď já, nebo můj syn,“ vzal si znovu Minato slovo a zvednul se, že tuto návštěvu ukončí.
„Jak se má moje dcera,“ překvapil ho Hiashi.
Minato se k němu znovu otočil, změřil si ho pohledem a odvětil: „Proč se nejdete podívat?“
„Sedm let už jsem s ní nemluvil,“ sklonil Hyuuga hlavu. „Bylo by to těžké.“
„Zkuste to,“ pokrčil rameny Čtvrtý a následovaný ostatními opustil budovu klanu Hyuuga.

Nad Konohou se snesla noc a Naruto, který měl v sobě démona, společně s otcem, skryti před dychtivýma očima v černých pláštích, kráčeli ulicemi směrem k bráně. Tam už na ně čekali další tři osoby, také v černých pláštích.
„Všechno v pořádku,“ promluvila jedna z postav hlasem Hashirami.
„Ano,“ odvětil Minato.
„Takže jdeme,“ pokynul jim všem Třetí a všichni se v tichosti přemístili.
Zjevili se znovu na kopci nad Skrytou Listovou. Všichni se naposledy podívali na jejich rodnou vesnici a pak zamířili do lesa, na místo kam je to táhlo.
Zastavili se až na malé loučce, na kterou padalo měsíční světlo. Rozhlédli se kolem, ale nikdo tam nebyl, tedy aspoň to tak vypadalo.
„Dlouho jsme se neviděli,“ vystoupila z keřů postava, také oděna do tmavých barev. Shodila z hlavy kapuci a všem okolo se naskytl pohled na známou tvář.
„Bůh smrti,“ řekl Naruto a Kyubbi opustil jeho tělo.