Loutkař IX.

Stála před vesnicí a dívala se na vstupní bránu. Je to tak dávno, co jí prošla naposledy. A bylo to opačným směrem. Je to vážně dobrý nápad, ukázat se po takové době? Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Počítala do tří. Jedna...Dvě...Tři... Chystala se udělat první krok, když v tom ji něco přerušilo.
„Hej, ty, co tam pořád tak stojíš?“ Rozhlédla se kolem sebe, ale nikoho neviděla.
„No myslim tebe. Vidíš tu snad stát někoho jinýho?“ pořádně se podívala před sebe. V bráně stála nějaká osoba. Ne, vlastně dvě. Znovu se nadechla a udělala několik kroků vpřed. S každým krokem jí bylo hůř a hůř.
„Ty se nás bojíš?“ řekla ta druhá osoba a zasmála se. Při těch slovech ještě zpomalila. Zdálo se jí, že ty hlasy zná. Uřčitě je zná. Ale komu patří? Po několika dalších krocích je poznala.
„Izumo? Kotetsu? Vás ještě nepřestalo bavit dřepět u brány?“ Ti dva se po sobě podívali. Ani jeden nevěděl kdo je, a odkud je zná. Rozhodli se počkat, až přijde blíž. Došla až k nim.
„Ráda vás vidím. Dlouho jsme se neviděli.“ oba si ji pozorně prohlíželi. Přišla jim známá, ale nedokázali si vzpomenout.
„Mohlo mě napadnout, že si nevzpomenete. Přece jenom jsem pryč už několik let. Asi to nebyl dobrý nápad se tu ukazovat. Radši zase půjdu.“ otočila se a chystala se k odchodu.Ušla sotva pár mětrů, když jí někdo chytil za ruku.
„Počkej. Máš pravdu. Dlouho jsme se neviděli, Mairo.“ Na tváři se jí objevil úsměv, přece jenom ji poznali.
„To není možný, pamatuju si tě jako malýho prcka a ty jsi za ty roky dost vyrostla. Vlastně, nikdo z vesnice už nedoufal, že tě někdy uvidí. Mnohokrát byla vyslány týmy aby tě našly, ale vždycky se vrátili s prázdnou, dokonce jsi po sobě nenechala ani žádné stopy, všichni tě tu mají téměř za mrtvou a ty se tu tak najednou objevíš. To je skvělý. Ale myslim, že by ses měla stavit u Hokageho.“
„S tím počítám, zrovna sem se tam chystala.“
„Tak mazej a nezdržuj se tam dlouho, my chceme taky slyšet tvoje příběhy. Tak na nás nezapomeň.“
„Nebojte.“ Vydala se směrem k budově Hokagů. Jak se má asi Tsunade? Netvralo to douho s tála přede dveřmi. Zaklepala.
„Dál.“ Na pozvání vešla dovnitř. Rozhodně neviděla tu, kterou čekala. Za stolem, za kterým čekala, že uvidí Tsunade, seděl nějaký blonďák. Prohlédl si jí od hlavy k patě.
„Eh? Takhle tupě na mě zíral jedině....“ pomyslela si a pak jí to došlo.
„Naruto?“
„My se známe?“
„No vlatně jo. Jmenuji se Maira.“
„Co.. co tady dělaš? Já myslel, že si mrtvá.“
„Copak to, že odjedu z vesnice,když se na mě hází něco, co sem neudělala a nikdo o mě neví, hned znamená, že jsem někde pod kytkama? Koukám, že nakonec jsi to přece jenom zvládnul, stát se Hokagem.“
„No jo, ale dalo mi to hodně práce, vlastně se tak stalo rok po tvém odchodu.“
„Naruto, kde jsou všichni? Když jsem šla, potkala jsem cestou možná pár geninů. Ale to je tak všechno.“
„No, máme tu menší problém. Situace se má asi takhle...“ popsal jí celou záležitost Písečné vesnice.
„Děláš si ze mě pr.... legraci, ne?“
„Kéžby.“
„Pošli vzkaz Kazekagemu, sejdeme se za tři dny na hranicích země větru.“ Sotva to dořekla, vyběhla ze dveří.
„To není možný, že by to byl vážně on?“