Stínový ninja 04

Od doby co Kasumi zápasila s Mikurim uplynul měsíc a půl a Sakumův tým měl za každý den splněnou minimálně jednu D misi. Teď, po měsíci a půl plném někdy dosti nudných misí, měli dostat svou první C misi.
„Takže, doufám že se k našemu klientovi budete chovat slušně, jinak vás zase vrátím k D misím." pohrozila Azumi-sama.
„Né. V žádném případě D mise." zasténal Kagetsu. „Vždyť je to hrůza, nakupovat, hlídat děti, venčit psy. Budeme hodný že jo?" otočil se na své kamarády kteří horlivě přikyvovali.
„Náš klient je vyslanec Skryté Vodopádové. Vaším úkolem je dovést ho bezpečně až k jeho vesnici. Nemělo by vám hrozit žádné vážné nebezpečí, protože bude přecházet přes přátelská území." vysvětlovala vůdkyně Trávové. Mikuriho napadlo že by se mohl zastavit doma.
„A žádné zdržování. Podle mapy stejně přes žádnou skrytou vesnici ani kolem ní nepůjdete." Mikuri zkoprněl. Ta mi snad čte myšlenky!
Do místnosti vešel mladší muž s černými vlasy a ž na ramena a velice pronikavým pohledem.
„Tohle je náš klient. Pan Aoirono. Dovedete ho k jeho vesnici. Ale to už jsem říkala takže, vyražte."
„Rozkaz madam." opustili místnost a vydali se na cestu. Protože pan Aoirono měl ninja výcvik, mohli využívat skákání po větvích, takže ho k vesnici doprovodili během dvanácti hodin. Skrytá Vodopádová vesnice byla pravděpodobně nejlépe ukrytá vesnice ze všech. Dozvěděli se, že není ukrytá přímo za vodopádem, ale muselo se proplavat vodními tunely. Jak a kudy, to znali jen obyvatelé vesnice.
Na zpáteční cestě se už museli utábořit při hranicích Vodopádové země se Stínovou zemí.
„Takže. Rozdělíme si hlídky. První bude mít Kasumi, druhou Mikuri a třetí Kagetsu. Teď jděte a posbírejte dříví na oheň" vydal pokyny Sakumo a sám se uvelebil na zemi.
Po večeři, ke které měli zásoby z domova, šli všichni až na Kasumi spát. Ta se posadila blíž k ohni aby jí nebyla zima a nastražila uši.
Támhle jsou. Ta holka nebude problém, tu vyřídím raz dva. Pomyslel si člověk, který je pronásledoval celou cestu od vodopádové až sem bez jediného zvuku.
Nevypadá tak silně jak říkal pán. No nic, řekl ať ho přivedu, tak jdu na to. Vytáhl z pouzdra na kunaie kunai s kouřovou bombou. Hodil ji spolu s několika dalšími kunai.
Kasumi zaslechla svist a bleskurychle vytasila jeden ze svých kunaiů. Odrazila jeden nepřátelský, který letěl proti ní. Víc však nestihla protože v tábořišti vybuchla kouřová bomba.
„Sakumo-sensei! Kagestu! Mikuri!" vykřikla a vzápětí ji někdo udeřil do zátylku a ona omdlela.
Přesně tak jednoduché jak jsem si myslel. Ušklíbl se neznámý zvedl Mikuriho, praštil ho do zátylku stejně jako Kasumi a přehodil si ho přes záda. Sakumo spal nerušeně dál. Kagetsuovi tekla po tváři rudá krev. Z čela mu trčel kunai a v břiše měl druhý.
Mikuri se probral a ucítil příšernou bolest v zátylku. Vzápětí si uvědomil že není v lese kde usnul. Ležel na trvdé posteli v chladné šedé místnosti, kde jediným zdrojem světla byly otevřené dveře, kterými do místnosti pronikalo oranžové světlo. Objevil se v nich stín. Mikuri se podíval na jeho původce a uviděl vysokého hubeného muže, s dlouhými černými vlasy, hadíma očima a ďábelským úšklebkem. V pasu měl uvázané fialové cosi, co vypadalo jako provaz.
„Konečně ses probudil Mikuri-kun" promluvil slizkým hlasem.
„Jak víte kdo jsem? A kdo jste vy?" zajímalo Mikuriho.
„Kdo jsem, není důležité. Chtěl jsem ti udělat nabídku." pokračoval dál.
„Kvůli tomu jste mě nemusel unášet ne?" rozčílil se Mikuri.
„Tvůj sensei by mě k tobě nepustil." ušklíbl se neznámý a olízl se svým, jak se ukázalo, velice dlouhým jazykem.
A měl proč. Pomyslel si Mikuri. Takovýhle lidi jako je on by vůbec neměli běhat po světě. Ten jeho bílej ksicht je odpornej. A ten jazyk. Brr. Mám chuť mu ho useknout.
„Co je to teda za nabídku?" vyptával se Mikuri.
„Zůstneš tu u mě, já tě budu učit nové techniky a ty mi za to budeš pomáhat v boji co říkáš? Dám ti na rozmyšlení den abys neřekl že jsem nedočkavý. Zatím se tu měj hezky. O jídlo a pití se nestarej." s tíhle odešel a do cely pronikalo světlo jen zamřížovanou dírou ve dveřích.
Vstal, i když jeho zátylek ještě bolel. Přešel ke dveřím a vyhlédl dírou ven. V chodbě plápolaly pochodně, které byly jediné zdroje světla. Naproti němu byly podobné dveře. Na chodbě nebyla ani noha.

***
Kasumi probudilo až když ji sluníčko pošimralo v nose. Pomalu otevřela oči. Vzápětí se jí vybavila včerejší noc. Vyskočila na nohy a rozhlédla se po táboře. Sakumo tam byl, Mikuri ne. Jak uviděla Kagetsua zastavilo se jí srdce. Pak se jí z hrdla vydral žalostný výkřik.
„Nééééééééééééééééééééééééééé!" všichni ptáci v okruhu pět seti metrů se poděšeně vznesli a odlétli. Sakumo se s trhnutím probudil a prudce se posadil.
„Co se děje?" zeptal se jí. Pak ucítil zápach krve. Suše polkl a rozhlédl se po táboře. Viděl Mikuriho věci, jeho samotného však ne. Pak ho spatřil. Kagetsu ležel na zemi, bělejí než křída a kolem něj byla kaluž krve. V břiše měl zabodnutý kunai a z jeho čela trčel další.
Obejmul Kasumi kolem ramen. Ta hystericky štkala a pod ní se tvořila kaluž slz.
„Tiše. Už je dobře." chlácholil ji. Kasumi mu přitiskla obličej na hruď a dál plakala.
„No ták. Šššš." Sakumo byl bezradný. Malé děti utišit uměl. S třináctiletou dívkou si však nevěděl rady. Alespoň přestala vzlykat.
„Tak mi aspoň řekni co se stalo." zkusil to. Odtrhla se o něj a osušila si oči.
„P-p-promiňte S-sakumo-sensei." omluvila se mu.
„To je dobrý. Nemusíš se omlouvat." ujistil ji.
„V noci jsem zaslechla svist nějakých zbraní. Nevím kolik jich bylo, ale podařilo se mi odrazit jen tu co mířila na mě. Pak totiž vybuchla kouřová bomba. Chtěla jsem vás vzbudit, ale jakmile jsem vykřikla, někdo mě chytil a pak si nic nepamatuju. Asi mě omráčili." sdělila mu vše, co věděla.
„Kde je Mikuri, nevíš?" zeptal se jí ještě, ale bylo mu jasné že na ně neútočili pro nic za nic. Unesli Mikuriho a on chtěl vědět proč.
„Nevím. Neviděla jsem ho." potvrdila mu jeho dohad.
„Dobře. Teď se vrátíme do Travnaté a sdělíme Azumi-sama co se stalo." Kasumi přikývla. Sakumo vzal Kagetsua do náruče a vyrazili do vesnice.
Cesta do travnaté jim trvala tři hodiny. Aby nebudili pozornost, hned za bránou skákali po střechách domů, až přiskákali ke kanceláři Azumi-sama. Okna byla zavřená a tak musela Kasumi zaklepat. Azumi zvědavě okno otevřela, ale když spatřila Kagetsua, zbělela jako stěna.
„Proboha! Co se stalo?!"chtěla vědět bílá vůdkyně travnaté.
„Vysvětlíme vám to. Mohla by jste nás pustit dovnitř?" požádal ji Sakumo.
„Samozřejmě." souhlasila Azumi a odstoupila od okna.
Sakumo proskočil dovnitř. Kagetsuovo tělo musel položit na zem, protože ho bolely ruce. Sice byl jounin, ale mrtvá těla váží víc než živá.
„Kasumi, mohla bys Azumi-sama vysvětlit co se stalo? Nebo to mám říct já? Pochopím když nebudeš chtít." podíval se Sakumo na Kasumi, která už nebrečela, ale měla příšerně rudé oči.
„Ne, to je dobrý." ujistila ho přiškrceným hlasem Kasumi a dala se do vyprávění.
Popsala jí jak držela hlídku a někdo na ně zaútočil. Že útok na ni se jí podařilo odrazit, ale svoje společníky vzbudit nedokázala. Jak byla omráčena a ráno zjistila že je Kagetsu mrtvý a Mikuri pryč.
„Můžu za to já. Nedokázala jsem je ochránit. Nedokázala jsem to! Nedokázala!" svezla se na zem a opět se jí z očí řinuli proudy slz.
„Ne Kasumi. Ty za to nemůžeš," sehnula se Azumi a pohladila Kasumi po vlasech. „Běž domů a vyspi se z toho. Já se o všechno postarám." konejšila ji Azumi.
Kasumi chabě přikývla a pomalu odešla z kanceláře.
„Vyhlásím po Mikurim pátrání. Informuji ostatní země, snad nám pomohou. Pohřeb zařídím, ale někdo by to měl říct jeho matce. Sice je blázen ale má právo vědět co se stalo." Sakumo čekal nadávky, výčitky a ono nic nepřicházelo.
Azumi jakoby vycítila jeho úvahy. Otočila se k oknu a nechala se ovívat jemným vánkem.
„Ano. Mohla bych ti vyčítat, nadávat a vinit tě. Ale k čemu by to bylo? Stejně mu to už život nevrátí. A navíc, v tom kouři mohlo být víc lidí, co se postarali abyste se nevzbudili. Sice nechápu, proč nezabili ti tebe, ale kdo ví."
„Dobře." polkl Sakumo.
V krku měl obrovský knedlík. Pak se rozloučil a odešel vykonat nepříjemnou povinnost, říci to jeho matce. Vůdkyně travnaté přivolala člena ANBU a dala mu za úkol odnést Kagestua do nemocnice a připravit na pohřeb.
Sakumo kráčel ulicí směrem k psychiatrické léčebně. Cestou ho míjeli lidi, on je ale nevnímal. Z očí mu tekly slzy, které se vpíjely do jeho masky. Jeho bílé vlasy mu padaly do obličeje díky větru, který byl chladný a Sakumovi přišlo jakoby i on věděl co se stalo. Srdce se mu svíralo nad ztrátou studenta. Stejný pocit měl když opouštěl Skrytou Listovou vesnici, kde předstíral sebevraždu a zanechal tam po sobě ženu a syna. Zajímalo ho, jak asi teď vypadá. Ale nesměl ho vidět, nesměl. Tehdy nesplnil misi aby zachránil své přátele. Ti, místo aby mu byli vděční, se s ním pohádali, protože díky té nesplněné misi měla jejich vesnice obrovské ztráty. Tehdy to vzdal a odešel aby jinde začal nový život bez ztrát. Teď ale byla ztráta i zde. Ale tentokrát nehodlal jen tak zmizet.
Vešel do bílé budovy a zamířil za vrchním lékařem.
„Dobrý den." pozdravil ho tiše.
„Dobrý den pane Hatake. Děje se něco?" zajímalo lékaře.
Od doby kdy se Kagetsu dostal do jeho týmu, chodili jeho matku navštěvovat všichni, takže je lékař dobře znal.
„Kagetsu zemřel. Byl zabit." oznámil mu.
„Panebože." zděsil se lékař.
Měl toho chlapce rád a jeho matky mu bylo velice líto. Znal také jeho otce. Ten měl rozdvojenou osobnost a také se tu léčil. Pak ale vesnici zradil a stal se nežádoucím. Beze slova Sakuma pustil dál.
Sakumo tohle místo neměl rád. Bylo bílé a tak hrozně smutné. Končili tady lidé, kterým život připravil ošklivá překvapení, anebo ho prostě nezvládali. Dveře do pokoje Kagetsuovy matky byly otevřené. Měla pokoj sama pro sebe. Tak už to bylo u všech pacientů s vážnějšími psychickými problémy. Sěděla na posteli a s něčím si hrála. Jakmile si ho všimla, upřela na něho zvědavý pohled.
„ Paní Saiyuová, mám pro vás špatné zprávy." v krku se mu zase udělal ten hrozný knedlík. „Váš syn zemřel."
Chvíli se na něho dívala, ale pak se odvrátila a začala se něčemu smát. Vyskočila z postele a začala tancovat a přitom se smála. Sakumo ji při tom smutně pozoroval. Pak se najednou zastavila a z očí jí tekly slzy.