Ibiki gaiden: Chlapec s neobvyklým talentem I.

Byl už skoro večer a Ibiki vyhlédl z okna své kanceláře, aby odlehčil očím a prstům u rukou od úmorného papírování. Byl jedním z mála lidí, kteří nebrali papírování jako otravnou a zbytečnou práci. Každou část své práce považoval za důležitou, proto v ní nejspíš byl tak dobrý. Dalo by se říci, že je workholik, žil svou prací a to už hodně dlouho, pro něj až neskutečně dlouho. Čas na zábavu se díky vysokému postavení nějak vytratil. I když Ibiki si stejně nedovedl představit, že by se bavil jinak než četbou knížky. Pravidelně sice cvičil, aby nevyšel z kondice, ale thle, na rozdíl od Gaie, za zábavu nepovažoval. Normální člověk by takovýto život považoval za nenaplněný a nudný, ale Morino Ibiki nebyl normální člověk. Ano, ten Morino Ibiki. Ten sadista. Tak ho označovala většina lidí, on sám sebe za sadistu nepokládal. V duchu si sice přiznával, že rád lidi zkouší. Že ho tak nějak škodolibě uspokojuje, když vidí, jak se protivníkova psychická obrana hroutí pod tlakem správně mířeného útoku. Ale byl tvrdý a krutý jen když musel. Teď právě byl zamyšlený a koukal z okna. Měl krásný výhled na Konohu. Lidé se pomalu scházeli do svých domů nebo restaurací na večeři. Ibiki si z neznámého důvodu vzpomněl na svoje dětství. Bylo celkem poklidné, až idilické, tak do jeho čtrnácti let. Jako dítě byl celkem normální, i když byl zamlklý a většinu času proležel v knížkách. Když se tak ohlížel zpět, připadalo mu, že byl i celkem pohledný. Vysoký černooký mladík, který měl krátké tmavě hnědé vlasy schované pod šátkem. Jediné, co na něm bylo zvláštního, byl snížený práh bolesti, to se mu jako malému hodilo při někdy krapet brutálních dětských hrách a pozdějším ninja výcviku. Zpočátku v ničem zrovna nevynikal. Byl sice chytrý a měl výbornou paměť, ale v boji byl průměrný. Chuuninskými zkouškami napoprvé neprošel, protože ho porazili v rozřazovacím souboji. Tak ho válka zastihla jako čtrnáctiletého genina. Právě válka určila jeho pozdější osudy a odhalila jeho talent.

„Tady je! Pokoušel se nás špehovat!“ upoutal na sebe Ibikiho společník pozornost, před sebou vlekl svázaného ninju.
„Co s ním budeme dělat, sensei?“ zeptal se Ibiki.
„Já ho vyslechnu. Vy se porozhlídněte po okolí jestli tu není ještě někdo,“ poručil muž, kterého Ibiki nazval senseiem, oblečený v chuuninské vestě, černých kalhotách. Byl to odborník na genjutsu, věděl, že ty informace z chlapce dostane. Ibiki se rozhodl nejdříve vylézt na strom a rozhlídnout se po okolí. Vypadalo to, že nikde není ani živáčka pak prošel ještě přilehlý půlkruh lesa a vrátil se na místo, kde sensei vyslýchal špeha.
„Tak řekni mi cos tady dělal.“ Genjutsu viditelně nezabíralo, nějaká neznámá moc bránila chlapci, který špehoval skupinu, říct vše co věděl.
„Já..., já nemůžu..., t-to nejde. Nemůžu!“ chlapec byl na pokraji svých sil, ale stejně nechtěl říct nic, i když mu hrozilo další genjutsu.
Ten kluk se něčeho bojí, bojí se toho víc než senseie. Je mu to vidět na obličeji. Rád by nám vše řekl, jen aby už nemusel snášet další genjutsu, ale bojí se, že to, co by ho postihlo, by bylo ještě horší. Pokud raději zvolí genjutsu... aah..., mám plán! pomyslel si Ibiki, vytáhl kunai, sebral ze země větvičku a začal jí na jednom konci zaostřovat. Snad to výjde.
„Jak je vidět, nedaří se vám, sensei. Myslím, že by to chtělo odborníka.“ Mluvil dost zřetelně a hlasitě, doufal, že to jeho sensei pochopí.
„Dobrá jak myslíš.“ Podíval se na něj jeho nadřízený zkoumavým pohledem.
Ibiki přistoupil k zajatci, dřepnul si před něj, stále při tom ořezával větvičku.
„Jsi dobrý, že vzdoruješ genjutsu. Ale máš smůlu. Já se v Konoze učím vyslýchat lidi jako si ty. Momentálně sebou nemám svoje nástroje, ale mohu si je lehce vyrobit. Právě teď si dělám palečnici. Víš k čemu se používá. Tahle brzo zploštělá a ostrá strana se ti strčí pod nehet. Nebudeš mi věřit jak to bolí. Ale budeš muset chvilku počkat. Musím ji ještě doostřit. A když palečnice nezabere, tak znám další způsoby, jak tě pomocí bolesti donutit mluvit. Ty jsou ovšem už trochu více krvavé.“ Mluvil sebevědomě, ale v duchu se modlil, ať to klapne. Po půl minutě se svázaný chlapec začal ošívat a po minutě začal trhaně mluvit, že je tu na průzkumu a že jeho skupina má za úkol zneškodnit jeden most a že to musí provést do zítřka odpoledne, pak že prý chystají nějaký útok, ale o tom prý už víc neví.
„Hm..., a to ti mám tak najednou věřit, ne raději si to ověřím.“ Blafoval Ibiki a natahoval se, jako by chtěl zabodnout palečnici chlapci do prstu.
„Já nelžu. Prosím, ne! Já opravdu nelžu!“ začal vyděšeně křičet chlapec.
„Dobře, budu ti věřit. Ale jestli lžeš, ... tak si mě nepřej!“ pousmál se zle Ibiki a pohlédl senseie.
„Dobře Ibiki, velmi dobře. Teď tě využijeme jako posla, musíš se co nejdřív dostat k nejbližší základně. Pojď sem, ukážu ti kde to je.“ Chvíli se radili nad mapou a pak, když byl Ibiki připraven odejít, senseiovi to nedalo a musel se zeptat.
„Jak jsi věděl, že ten chlapec bude mluvit?“
„Ehh..., no..., ani nevím. Došlo mi, že se něčeho bude bát víc než vás a vašeho genjutsu, tak jsem zkusil fyzické mučení a ono to zabralo. Byl to jen takový nápad.“ Pousmál se rozpačitě Ibiki.
„Teď běž a nezapomeň, že doručení téhle zprávy je životně důležité.“