Kaeri 12 - pohřeb

Kashiho netrpělivě seděl na kameni na konci skal. Už přes hodinu neměl od Itai žádné zprávy, začínal být netrpělivý a nervózní. Zanedlouho ale spatřil 3 smutné osoby. Anshin nesl na zádech, jeho tílkem kolem pasu omotanou Mikon. Nikinu tvář ztápěli slzy. Nikdo nemusel říct ani slovo a i přes to věděl co se stalo. Niki vypadala že to nesla nejhůře.
„Nechcete to otočit a jít domů? Tady od suď je to co by kamenem dohodil.“ Řekl a podíval se na všechny 3. Anshin a Itai se otočili na uprostřed stojící niki. Ta se smutnou grimasou řekla.
„Ne! Mikon by určitě nechtěla, abychom nedokončili misi společně.“ Sotva si dívka dosušila slzy, utkvělo jí na mysli slovo společně a opět začala brečet. Anshin se na ni jen smutně podíval a přehodil si Mikon ze zad do náručí. „Nemůžu jí nést jako nějaký pytel brambor.“ Pomyslel si. (neberte to jako vtip!!!!)
Tým se tedy vydal do nedaleko vzdáleného hlavního města. U brány je přivítal podivný chlápek. Chvíli se podivně koukal na dívku v Anshinově náručí a poté řekl.
„Máte pečeť?“ Itai bezeslova vytáhla z kapsy zlatou věcičku. Muž přikývl a vzal je dál. Ve městě vyhledali starého feudálního pána, který se za několik málo hodin měl odebrat do penze. Ten přijal hosty s radostí. Málem se ale nedožil jmenování svého nástupce, když se opovážil zeptat, proč ta mladá slečna v chlapcovi náruči se ani nepoklekne před jeho velikostí. Niki měla sto chutí zadupat ho do země, feudální pán, nepán. Když mu ale pak Itai vysvětlila co se stalo, omluvil se. Po doručení zásilky, a taky poté co niki řekla vladaři několik nehezkých vět se vydali domů

U brány konohy už je čekal celý v černém oblečený Naruto, společně se Sakurou, Kibou a Hinatou. Matka se při pohledu na mrtvou dceru zhroutila. Kiba si také chvíli pobrečel, pak si převzal mrtvou dceru a za doprovodu všech co byli poblíž ji donesl do nemocnice, kde jí měl nemocniční tým, pod přísným dohledem Sakuri, připravit na zítřejší pohřeb. Niki se po návratu z mise zavřela ve svém pokoji a truchlila. Celá ubrečená usnula nad svým psacím stolem. Naruto, když večer přišel domu se lekl že jsou vytopený. Protože Nikina slizy se valili po schodech směrem dolů až do sklepa.

„Niki vstávej, přijdeš pozdě.“ Ozval se hlas.
„Ještě chviličku…“ Zašeptala ze spaní.
„Je pohřeb.“ Ozvalo se. Niki otevřela oči a vzpomněla si co je za den. Ihned se oblékla a chtěla vyrazit z dveří pokoje. Ty však byli zamčený a klíč byl strčen v zámku. Přitom jí přišlo že osoba která jí budila byla v jejím pokoji. Celá v černým přišla na budovu hokage, společně se Sakurou , Narutem a oběma Mikoninými rodiči tam byla mezi prvními.
Půl hodiny po jejím příchodu to začalo. Naruto pronesl svou řeč, ke slovu se dostal i Kiba. Niki taky měla svou šanci ale, ale přes pláč nemohla ani mluvit a tak všem přítomným vysvětlil co se stalo anshin, přestože měl co dělat aby se taktéž nerozbrečel, než svůj proslov dořekne. Hinata společně s Niki to snášeli nejhůře. Hinata přišla o dceru a Niki o přítelkyni. Ještě asi hodinu po pohřbu obě jmenované stáli u fotky Mikon a plakali. Naruto a Kiba tam byli s nimi jako psychická podpora. Kterou obě dvě nyní nutně potřebovali.
„Měla jsem tam zařvat já.“ Řekla Niki v záchvatu zoufalství.
„To neříkej.“ Řekla Hinata a podívala se na truchlící Niki.
„Ta rána byla určená mně! Ale já…já ji pomstím“ Řekla smutně.
„Pro shinobi je nevětší pocta zemřít pro úspěšné splnění mise a hlavně pro přítele.“ Ozval se zezadu smutný Narutův hlas. Niki měla chuť něco mu říct, ale raději zůstala zticha. Ani nevěděla co jí zastavilo, rozum to ale nebyl…
Když se dívky vyplakali navrhl Naruto že je pozve na ramen, že ten jim zákonitě musí zvednout náladu. Hinata to ale odmítla s tím že je vysílená a že si raději půjde lehnout domů, přesto že bylo teprve pravé poledne. Kiba řekl že půjde s ní a tak šel Naruto pouze s Niki. Ta si sice rámen objednala ale ani se ho nedotknula. Pořád měla před očima ten okamžik. Naruto to na ní poznal.
„Netrap se tím.“ Řekl, Niki se na něho jen smutně podívala.
„Jak se tím nemám trápit?“ Obořila se na něho.
„Smrt k našemu životu patří.“
„To mám teda štěstí…“
„Říká se, zbabělec umírá tisíckrát ale hrdina jen jednou.“
„Co mi tím chceš naznačit?“
„To že zbabělce zavrhnou lidi mockrát, ale pravý hrdina, jako je mikon, v nás přežije i po své smrti. Pořád bude v nás. V našich vzpomínkách. V našem srdci.“ Ani nevím proč ale to asi Niki zvedlo náladu, hodila do sebe už studenou porci rámenu a společně s Narutem se odebrala domů.