Navždy spolu?

Tak jsem zkusila sesmolit další povídku :)

Ulice byla rušná. Nevnímal lidi kolem sebe. Tu a tam do něj narazilo dítě, které nedávalo pozor na cestu, ale nevěnoval tomu pozornost. Dál kráčel sám, beze slov. Pohlédl na tyrkysové nebe. Nebyl vidět ani jediný mrak. Ranní slunce mu ozařoval tvář.
,,Jak nádherně hřeje,“ pomyslel. Zavřel oči. Zamyšlen dál kráčel ulicí ke svému cíly. V hlavě se mu honily vzpomínky. Hlavně jedna, tak nejkrásnější.

Pozoroval dívku sedící pod stromem. Foukal příjemný letní vítr. Pohrával si s jejími dlouhými vlasy. Byla krásná. Už dlouho ji miloval a ona jeho. Nedovolí, aby o ní musel přijít. Eště chvíli zůstane schovaný. Chce si vychutnat ten pohled. Ten pohled, který mu vždy zahřál srdce, když mu bylo úzko. Stačilo si vzpomenout, na svou milovanou. Jak pozoruje západ slunce, oči upřené na západ a na rtech úsměv.
,,Kibo, jsi to ty?“
,,Ano, jsem.“ přisedl vedle ní a jemně jí políbil do vlasů. Schoulila se mu do náručí.
,,Kibo, jak dlouho tu budeme spolu? Navždy?“
,,Přesně tak. Budeme spolu, ty a já, už navždy.“ Nastala chvíle ticha. Po několika minutách se odhodlal.
,,Chci se tě na něco zeptat.“ V jejích očích se objevil strach. Všimnul si toho. Vstal, poklekl před ní a vzal její dlaň do svých.
,,Ne, neměj strach. Miláčku, vezmeš si mě?“

Šel dál. V hlavě měl pořád jenom ji. Stále nevnímal nic kolem sebe. Kdyby ano, věděl by, že spousta lidí kolem něj křičí a pospíchá. Kdyby dával pozor, byl by jedním z nich. Oči měl zavřené když došel k nemocnici. Jakmile je otevřel, ztratil dech. Nemocnice byla v plamenech. Všude byl zmatek. Každý dělal co mohl. Lidé zachraňovali nemocné, pomáhali uhasit požár, nebo se starali o ty, co už byly z nemocnice venku. Když znovu nabral dech, běžel ke skupině lidí z nemocnice.
,,Měli by tu být už všichni,“ oznámila sestra. Rozhlédl se po nich. Nikde ji neviděl. Kde je? Co se s ní stalo? Snad tam nezůstala.
,, Sakuro, kde je??? Kde je moje dcera!“ zakřičel na nejblíž stojící sestru.
,,Nevím Kibo, bude někde tady, je tu hrozný zmatek tak se pořádně podívej.“ Díval se, díval se několikrát, ale nikde ji neviděl. Otočil se čelem k hořící budově. Rozběhl se. Vyhíbal se lidem, co mu stáli v cestě. Nikdo ho nezastaví. Musí jí zachránit. Nebral na vědomí výkřiky z venku. Vrhl se do plamenů. Přesně věděl, kde je její pokoj. Vyběhl po schodech. Nahoře to bylo mnohem horší. Plameny už tu začali pohlcovat i podlahu. Těžce se mu dýchalo, ale nemohl to vzdát. Běžel chodbou. Několikrát uklouzl. Rozrazil dveře pokoje. Vyvalila se na něj další vlna plamenů, kterou dveře zadržovaly. Už sotva dýchal. Když došel k postýlce, zhrozil se. Byla prázdná. Ozval se praskot. Padal strop. Jen tak tak vyběhl na chodbu.
,,Nééééé...“ rozkřičel se. Padl na kolena, a sklopil hlavu. Po tvářích mu stékali slzy.
,, Tsu..ba..ki...“ Náhle jako by ho někdo pohladil po vlasech. Ten dotyk mu byl povědomí. Ano, znal ho. Patřil...ale to není možné. Vzhlédl nad sebe. Viděl ji, viděl tu kterou miloval. Byla pořád krásná, snad eště víc, než když byla naživu. V rukou držela malé dítě, usmívající se děvčátko. Mělo úsměv po své matce.
,,Hi...Hinato...Tsubaki...“
,,Vzpomínáš co si tenkrát řekl? “ natáhla k němu svou ruku, ,,Budeme spolu....NAVŽDY.“