Chuť krve

Tak jak už bylo řečeno u Anděla Smrti můj mozek vyhlásil stávku!!!!! Hlavně zadní lalok kterej má na starosti právě mou FF sérii!!! Tak je tu tedy na vynahrazení další jednorázovka!!! Mozkový buňky sou všechny v čudu to je doufám všem jasný!!!!!!! Tak Itadakimasu (dobrou chuť ) hlavně všem krvomilům!!! (nebo krvofilům teď nevim! )

Na kopci proti sobě stály dvě osoby. Hleděly si zpříma do tváře, ani jeden nechtěl uhnout pohledem. Černovlasý mladík uchopil rukojeť katany, která mu spočívala po boku. Oproti tomu růžovlasá dívka před ním se vůbec nehýbala. Atmosféra byla nabitá emocemi, avšak přesto zůstali oba dva nehybně stát. Ticho nakonec prolomila růžovláska: "Proč, Sasuke? Řekni, proč to všechno?" zeptala se nešťastných hlasem. Ponořila se do jeho černých očí, věřila, že v něm ještě zůstala ta troška citu. On ale otočil hlavu k obzoru.
"Tys to pořád ještě nepochopila, že Sakuro?" opáčil výsměšně. Na okamžik opět zavládlo ticho. Po chvilce pokračoval: "Vždycky jsi byla taková. Nikdy jsi nic nechápala," řekl hlubokým hlasem. Sevřela ruce v pěsti. Už zase to dělal, už zase se jí vysmíval.
"Já už nejsem jako dřív!" zavrčela pevně. Chlapec se pohrdlivě ušklíbl.
"Ale ano, jsi. Jsi pořád ta malá slabá Sakura." Dívka k sobě stiskla zuby a zavřela oči. Jeho slova se jí vrývala do mozku jako kunai.
"Ty o mně vůbec nic nevíš!" vykřikla. "Nic, vůbec nic. Ty nevíš, jak jsem trpěla, jak Naruto trpěl! Tolikrát se tě už vydal hledat, tolikrát kvůli tobě skončil v nemocnici!"
"Já jsem se ho o to neprosil! Nestojím o vaši pomoc!" zařval rozhořčeně. Růžovláska si odfrkla.
"Tebe nikdy nikdo nezajímal! Hleděl sis jenom sám sebe a tý svý pitomý pomsty!"
"Kterou jsem taky vykonal," skočil jí Sasuke do řeči.
"Tak proč se zase nevrátíš? Odešel jsi přece kvůli pomstě nebo ne?" Sakuře se tón hlasu změnil z rozzuřeného na zoufalý.
"Nejdřív," začal, "nejdřív ano. Ale pak, když jsem Itachiho zabil, mi teprve došlo jak velkou moc mám. Tak k čemu se vracet do Konohy, když s mou silou můžu všechno?! Nemám zapotřebí vracet se k takovým slabotám!" pronesl posměšně. V Sakuře se krev doslova vařila, ale snažila se udržet svůj vztek pod kontrolou.
"Konoha není slabá! Jediný slaboch jsi tu ty! Opustit své přátele je totiž ta největší srabárna ze všech!" odporovala mu. Sasuke se zamračil.
"Já nemám přátele! A nikdy neměl!"
"Naruto je tvůj přítel! Považoval tě za svého bratra! Doteď nechápu, jak jsi ho mohl tak hnusně zradit!" U poslední věty zavrtěla hlavou. Na okamžik se nad jejími slovy zamyslel. Měla pravdu. Naruto byl jako jeho vlastní bratr, ale on už se nemůže vrátit, už není cezty zpět.
"Víš, vlastně to bylo docela lehký," řekl podlým hlasem. Neslyšně vykřikla. Z očí se jí začaly hrnout slzy. Sasuke na ni chvíli hleděl, pak vytasil svou katanu a přiložil jí plochou čepel na tvář.
"Tak krásná... a přotom tak hloupá!" zašeptal. Zatlačil na katanu, která se zlehka zařízla do dívčiny tváře. Stáhl se zpátky. Z ranky vytekla malá kapička krve, za sebou zanechajíc tenkou červenou cestičku. Sakuřiny slzy se mísily s karmínovou tekutinou a spolu pak pomalu proudily po jejím líci. Udělal krok vpřed. Přistoupil k ní, uchopil ji za bradu, s pohledem upřeným do jejích pistáciových očí. Zprvu se snažila vykroutit, ale pak přece jen pohlédla do jeho Mangekyou Sharinganu. Sasuke sklopil zrak k jejím smyslným roztřeseným rtům. Naklonil se k ní a spojil jejich rty v jeden polibek. Tělem jako by jí projel elektrický proud. Zavřela oči, když vtom se odtáhl. Brnělo ji až v konečcích prstů. Ušklíbl se nad její bezbraností.
"Vidíš? Vůbec ses nezměnila. Jsi pořád stejná jako dřív!" zašeptal jí do ucha. Byl moc zabrán do mučení její psychiky, takže si nevšiml, že zdánlivě zlomená Sakura si už nahromadila chakru do pravé ruky. Náhle svou pěst vystřelila proti jeho obličeji. Tohle naprosto nečekal. Odletěl o osm metrů dál a ztěžka dopadl na zem. Namáhavě se vyškrábal na nohy. Překvapeně na ni pohlédl, rukou si utírajíc krev, která mu tekla z roztrženého rtu.
"Hm, asi jsem tě trochu podcenil!" procedil skrz zuby. Dívka hleděla na pomalu zapadající Slunce.
"Sasuke... ty vůbec nic nevíš, nic nechápeš. Dřív jsem tě milovala, ale teď jsem konečně otevřela oči. Ty jsi totiž ten nejpodlejší parchant co kdy spatřil světlo světa. Je mi tě líto," řekla s neobvyklou lehkostí.
"Co ty o mně můžeš vědět?! Nikdo si nemusel prožít to co já!" zařval na ni, ale ona jen zavrtěla hlavou.
"Copak pořád musí jít jen o tebe? Tvrdíš, že jsi ten největší chudák ze všech a přitom ti vůbec nedochází, že ostatní jsou na tom třeba o mnoho hůř. Asi se tomu bude říkat Sasukeho komplex." Začínalo ho znervózňovat, s jakou klidností to řekla, protože on sám už měl nervy v háji.
"Máš hodně odvahy, když používáš budoucí čas," odfrkl si.
"Mýlíš se. Budoucí čas je tu zcela na místě," řekla temným hlasem. Naposledy se na něj podívala, načež pak zavřela oči. Poslední myšlenka byla věnovaná jejímu nejlepšímu příteli: "Naruto... je mi to líto. Je mi líto, že už nikdy nepřivedeš Sasukeho zpět. Odpusť mi." Náhle se začalo se Sakurou něco dít. Její uši se výrazně zašpičatěly, všechny nehty se změnily v neuvěřitelně dlouhé drápy, mnohem ostřejší než ty nejlepší katany světa. Krásné růžové vlasy včetně obočí počaly tmavnout, až dostaly uhlově černou barvu. Následovalo hrozivé zvětšení a zaostření špičáků. Po celou dobu proměny dívka bolestně naříkala. Tohle už ho vyděsilo k smrti, ale to nejhorší mělo terve přijít. Když na něj znovu upřela svůj zrak, málem se potentoval strachy. Její oči byly zalité krví. Místo nádherné zeleně byl k vidění jen hrozivý jantar. V jejím pohledu byla neuvěřitelná zuřivost, agresivita a chtíč po krvi. Z otevřených úst jí odkapávala pěna. Sasuke zůstal stát jako přimrazený. Stále třímal v ruce katanu, ale vůbec nebyl schopen se pohnout. S hrozivým zavrčením se přikčila. Prudce se odrazila a jediným nadlidským skokem ho povalila na záda. Katana se skutálela dolů z kopce. Vzápětí projelo desatero drápů jeho rukama, čímž byl pevně přikován k zemi. Bolestně zařval, co mu jen plíce byly schopny dovolit. Zděšeně pohlédl do jejích vlčích očí. Nebyla v nich ani známka lidskosti. V hrdle jí zachrčelo, načež zeširoka rozevřela čelisi. Ve stejný okamžik, kdy se mu zakousla do krku, se nebe zalilo karmínovými červánky. Rudá převládla nad žlutou. Jakoby se i samotné Slunce chtělo schovat před tou hrůzou. A mělo proč. Zasáhla přesně krční tepnu, čímž jí do obličeje vystříklo ohromné množství krve. Byl už mrtvý, o tom nebylo pochyb. Urvala mu kus krku, následně ho vyplivla stranou. Nechtěla maso, chtěla jen krev. Kusy těla a kůže létaly na všechny strany. Stále trhala jeho hrdlo na cucky, znovu a znovu nořila obličej do teplé krve tekoucí mu z hrudi, drápy stále zaražené v jeho pažích. Tichý lidský hlásek v její hlavě prosil, ať toho nechá, ale bezvýsledně. Nemohla přestat. Kovový pach, chuť morfinu, karmínová barva... tohle všechno bylo pro ni jako droga, ne-li mnohem horší. Nechala se zcela pohltit zvířecími pudy. Když už z něj neproudila žádná krev, roztrhala jeho tělo na pouhé cáry kůže a masa, kosti rozdrtila v zubech. Obloha už byla temně modrá, avšak bez hvězd. Zdobil ji jen stříbrný úplněk s krvavě rudým prstencem. Po čtyřech popolezla blíž k měsíci. Civěla na něj svýma jantarovýma očima. Už to nebyla ta stará Sakura Haruno. Nenávist z ní udělala krvelačnou bestii. Od teďka to bude Desuko, dcera Smrti. Zaklonila hlavu, pootevřela ústa. Na desítky kilometrů se neslo táhlé žalostné vlčí vytí.