Několik zrníček písku...

Ták... tuhle jednorázovku věnuji Flying_Nikass, autorce skvělé povídky Sabaku no Hinata a největší fanynce tohoto páru...
Jinak - vím, že tahle povídka není moc dobrá... psaná narychlo...ale napíšu ještě jednu... ve stylu strom xDD (však ty víš... )

Dlouhé tmavomodré vlasy vlály za drobnou postavičkou… už jen kousek…

„Už nesmíme… on to zjistí..“
„Nedovolím, aby ti ublížil, nemusíš se bát.“
„Ty ho neznáš… musíme se přestat stýkat…“
„Ale…“

Už tam skoro byla… viděla ho, jak už tam stojí… věděla, co ji čeká, ale nic ji přesto nemohlo připravit na tu…

„Ty nevíš…“
„Hinata-chan, já tě miluju, rozumíš? Nedovolím, aby se ti něco stalo…“

Trest za její prohřešky… Láska je krásná věc… a za krásu se platí…

„Ale on tě zabije… musíme to skončit…“
„Mě? To sotva… odejděme, Hinata-chan! Můžeme utéct… k nám do vesnice…“
„Ale…“

Mračil se. Zklamala ho a věděla to. A teď… zabije ji. Její vlastní otec…

„Miluješ mě?“ podíval se jí upřeně do očí a chytil ji za bradu. Nemohla uniknout…
„Já…“
„Tak miluješ mě?“
„Gaara-kun…“
„Tak…“
„Ano, miluji,“ rozvzlykala se.

Její otec… něco, čím nikdy nebyl. Nikdy se nechoval jako otec... a ona teď přestane být jeho dcerou.

„Tak pojďme! Co tě tady drží…“
„Já.. nemůžu, Gaara-kun… nemůžu… Listová je můj domov… a můj otec…“
„Tvůj otec? Nemá tě rád, a ty to víš. Já tě před ním ochráním! A tvým domovem se stane Písečná… budeš žena Kazekageho, už ti nikdy nikdo neublíží…“

Nemá šanci ho porazit, to věděla… nemá cenu to ani zkoušet. Je sama…

„Já…“
Neposlouchal ji. „Zítra, Hinnie-chan. Zítra po setmění… víš kde. Budu čekat.“
Naposledy ji políbil, a zmizel ve víru písku.
„Budu čekat…“
Polkla slzy. Vím, že budeš… Ale nedočkáš se…

Je sama… zabije ji… Ne. Nemá cenu se litovat, byla to přece její volba… Ona se sama vzdala štěstí, které by ji čekalo s Gaarou… protože se bála. Budoucnosti, neznáma… změny.

Přistoupila k němu blíž. Podíval se na ni pohrdavě, nenávistně.
„Zostudila jsi náš klan, ty malá děvko!“ řekl a vrazil jí facku, až upadla na zem. Do očí jí vhrkly slzy, ale mlčela.
„Tahat se s takovým… démonem! Chováš se jako obyčejná coura! Po celé vesnici se o tom povídá! To ke mně nemáš ani trochu úcty?!“
Úcta k němu… pověst klanu… to jediné, co ho kdy zajímalo. Nikdy mu nezáleželo na ní, na jejím štěstí… vždy jen klan.
A kvůli klanu dnes zemře… kvůli klanu a vlastní hlouposti… jak naivně to zní…
„Ty…“ vypadalo to, že jeho zásoba nadávek byla vyčerpána. Naposledy ji obšťastnil pohrdavým pohledem.
Věděla, co bude následovat… instinktivně se přikrčila. Bála se…
Pozvedl katanu.
Další a další slzy dopadaly na zem z přivřených víček…
Čekala ránu… ale nic nepřicházelo. Co se stalo? Ucítila, jak jí něco chladného dopadlo na tvář…
Otevřela oči.
Několik malých zrníček písku…