Po letech

„Takže…“ Tmavovlasý muž se uchechtl.
„Konečně…“ vydechl světlovlasý.
„Po tolika letech… upřímně, divím se, žes to ještě nevzdal… Ty vážně nevíš, kdy přestat, co?“ zasmál se Sasuke.
„To si piš,“ přikývl Naruto. Já se taky občas divím, že jsem ještě nepřestal… pomyslel si.
„Přivedu tě zpět!“ zakřičel.
Uchiha na okamžik sklonil hlavu, ale vzápětí ji opět hrdě vztyčil.
„Do Konohy se už nevrátím… nestojím o to, chápeš? Nebo jsi opravdu tak…“ nedořekl.
„My JSME v Konoze!“ podotkl Naruto a ukázal kolem.
Dvě sochy… jedna zobrazující Prvního a ta další Uchiha Madaru… každý stál na jedné z nich…
Pohlédli na sebe. Oba věděli.. je to jako tehdy, před patnácti lety…
Ale konec bude tentokrát jiný! Teď už ano...
„Víš jak to myslím… zpátky už nebudu nikdy… prostě se s tím smiř.“
„Jo? Nikdy jsem si nevšim že bys uměl věštit… Tak jak to sakra můžeš říct?!“
„Ty jsi opravdu ještě dítě…“
„Strávil jsem kvůli tobě patnáct let tréninkem… léta jsem dřel, snažil se… teď se nevzdám!“
„Teď se nevzdám… umíš taky něco jiného než jen prázdně žvanit? To činy dělají muže!“ pronesl Sasuke.

„Ehh… činy dělají muže? Tos jako vzal kde? Tak to teda fakt nebylo!“ zařval starý muž.
„Ale ano… hmm… řekl bych, že nějak začínáš senilnět…přesně tak to bylo!“
„Nene… pak jsme mluvili o…“
„Jak je ramen v Ichiraku nejlepší? Ale prosímtě… u všech Sharinganů, to přece..“
„Ne! Tys mi řekl, jak jsem zesílil, a pak…“
„To teda ne!“
„A že jsem silnější než ty…“
„Blbost! To bych nikdy neřekl!“
„Kecy…“

„To činy dělají muže… a cos zatím dokázal? Nic…“
„Dokázal jsem toho hodně! Roky… celé roky jsem trénoval… stal jsem se jounninem…“
„No a?“
„Hmm… ty jsi zmizel po chuuninské zkoušce, že? Takže jsi vlastně pořád…“

„Teď zase kecáš ty!
„Ale jo… tys fakt byl ještě Genin… Hahaha!“
„A to ti to jako došlo až teď? Po tolika letech?“
„Ehm…“

„Já se nevzdám! Nikdy!“
„Prosím tě… co chceš jako dělat? Pozvat mě na ramen?!“
„V Ichiraku dnes mají akci,“ prohodil Naruto zamyšleně.

„Ty hele…proč jsme vlastně stáli na těch sochách? Bylo hloupý muset na sebe řvát, abychom se vůbec slyšeli…“
„To bys nepochopil… Ta atmosféra… stáli jsme na hlavách svých předků… symbolizovalo to staré spory…“
„Heh, a pak žes Madarovi nelez na nervy… a vůbec, mluv za sebe… já jsem syn Yondaimeho a ne Shodaimeho… zase zapomínáš…“
„…“

„Po tolika letech… roky hledání, roky pomsty, tréninku…“ Sasuke nepatrně sklonil hlavu.Myšlenky mu vířily hlavou…Na ta ztracená léta… „Taková doba… a ty mě pozveš na Ramen?!“

„Já tě na žádný Ramen nepozval!Bylo to úplně jinak!“
„Chmpff….“

Naruto se pousmál. „Víš… všechny ty roky… Nikdy jsem nepřestal. Nepřestal jsem doufat, že snad jednou…“ Odhodlaně se na něj podíval.
„Ale už tě nikam jít nenechám! Já se nikdy nevzdám!“
„Jsi jiný než dřív… ale v něčem stále bolestně nevědomý…“

„Bolestně nevědomý? Co je to za blbost?“
„Vzdej to, Rokudaimíku…. To bys fakt nepochopil.“

„Jo? Hele, možná jsem nikdy nebyl jako ty… Nebyl jsem nejlepší… nepatřil jsem mezi neoblíbenější ninji, vím… ale! Lidé se mohou změnit, můžou být jiní, vyrůst… A navíc – já bych svoje přátele nikdy nezradil!“
„Tak když jsem podle tebe tak špatný, proč tu jsme?“ podotkl Sasuke.
Naruto si povzdechl. „Ty jsi můj přítel…“

„Tak a dost! Ty ze mě děláš normálního vymaštěnce posedlého pomstou… neschopného podívat se, co je opravdu důležité!“
„No, upřímně... moc velkou námahu to nedá…“
„…“

„Nebyl jsem nejlepší… ale svoje sliby jsem vždy splnil! Slíbil jsem, že to dokážu… že dojdu až na konec své cesty ninji! To jsou moje slova shinobiho!“

„Pronesl super-dramaticky Naruto a…“ parodoval ho stařík Sasuke.
„A dokázal tě přivést zpět!“
„Hmm… moc si fandíš… kdo říká, že jsem se vrátil kvůli tobě?“
„Tak počkat… jak to jako myslíš?“
„Hehe…“
„Jak? To mě zajímá… hmm… počkat… nemyslíš snad… ne, to ne…“
„Od té doby uplynulo už třicet let, a ty se mě ptáš až teď? Opravdu jsi nějak opožděný…“
„Tak proč sakra?“
„No…“
„Hej! Tak tady jste… Zase vzpomínáte nad fotkami? Teda, spíš se hádáte, jak to vlastně bylo… Kdybyste raději dělali něco užitečného…“
„Ale, Sakura-chan… Kushina-chan nás poslouchá ráda, že?“ usmál se Naruto na jejich malou vnučku.
„Hmm… jsou jí teprve dva! Nerozumí tomu,“ odpověděla a zamračila se na něj.
Sasuke se mezitím nenápadně vytratil… za Hinatou a ramenem, svou pravou láskou… dvě věci, kvůli kterým se opravdu vrátil…