Tři body zkázy 1: Jak to začalo...

„Tatínek… je mrtvý?“ zašeptalo zděšeně malé, černovlasé děvčátko, oblečené v miniaturní verzi Akatsuki oblečku. Mělo snědší tvář, na které se jí zřetelné rýsovaly dvě čárky.
Konan se slzami přikývla a sevřela děvčátko, které se mezitím rozplakalo, v náručí.
„Mami… viď, že ty neumřeš…?“

Mladá dívka stála na vrcholu skály a nehnutě, černýma očima, pozorovala nedalekou vesnici. Silný vítr si pohrával s jejími dlouhými vlasy černé barvy a oblečením, které se skládalo ze světle modrého hábitu, síťkovaného trika, pod kterým se skvělo bílé tílko a černé minisukně. Na zádech se jí houpala v rytmu větru katana, na které byla zavěšena modrá ochranná čelenka s přeškrtnutým znakem Konohy.
Po chvíli zpod pláště vytáhla kulatou krabičku a přepudrovala si dvě čárky, táhnoucí se od vnitřních koutků jejích očí. Poté hbitě seskočila ze skaliska a skoky se vydala směrem k vesnici.

„Koichi… kam jdeš?“ Konan jí neúprosně zastoupila cestu.
„Do Konohy, za svým strýcem. Prosím nebraň mi.“ Tvář kamenná, žádné emoce…
„Nikam nepůjdeš!“ štěkla vztekle. „Zůstaneš tady, nevíš, co tě venku čeká! Zabijou tě, pro tvé schopnosti!“
„A to tady mám hnít a čekat až všichni zemřete?!“ odsekla Koichi. „Tak mě zabijí, no a co? Proč si pořád myslíš, že smrt je to nejhorší v životě?! Je to jen nový začátek… A beztak… kdo může vědět, co mám za schopnosti?“
„Ty si myslíš, že se zprávy o tvém narození nedostaly na povch, na černý trh?! Naivko, bláhová… hned jak vylezeš, půjdou ti po krku. A vůbec, ven se dostaneš jen přes mojí mrtvolu.“ Konan zkřížila ruce na prsou a u dveří stála jak kamenná socha.
„Maminko… promiň, ale nemám jinou možnost…“ zašeptala pohnutě Koichi a bleskově sáhla pro svojí katanu. Jakmile jí uchopila, katana se rozpadla na tisíce papírků, které jako nůž projely Konaniným tělem. Ta zalapala po dechu a klesla na kolena, hned jak z ní začala crčet krev, z ranek způsobených papírky, které se teď zformovaly opět do katany.
Koichi jí nelítostně překročila a otevřela dveře. Svoboda, svoboda…

„Hokage-sama… prosím.“ Naruto se pohodlně rozvalil v křesle, hodil nohy nahoru a omluvně se zazubil.
„Nejde to… ikdyž…,“ nachvíli se zamyslel. „můžu v tvém případě udělat vyjímku. Ale budeš muset vyplnit spoustu papírů o tvém původu a dalším, blá, blá… A abych tě mohl registrovat jako ninju, budeš muset složit zkoušky.“
Koichi se zdvořile usmála, její oči však zůstaly chladné. „To ovšem nepůjde… O svém původu odmítám cokoli říct. Nešlo by to bez toho?“
„Proč tedy chceš do Konohy? Alespoň tohle mi prozraď…“ Naruto na ní zvědavě zamrkal a posunul stranou hromadu lejster, aby si mohl přehodit nohy.
Sakra, sakra, sakra…! „Hledám tu někoho… Ehm… Můj otec… si to, ehm, přál. A bylo mi, ehm, řečeno, že ho najdu zde, v Konohagakure no Sato.“
„Tak dobře tedy. Tady musíš vyplnit alespoň základní lejstro a někdy - dám ti vědět - si tě přezkoušíme ze schopností a pravděpodobně se staneš Geninem. Abys mohla být Chuuninem, a tak dále, musíš samozřejmě absolvovat zkoušky.“ Hokage k ní přisunul hromádku papírů, kde byly různé všetečně otázky.
„Z-zkoušky? J-jaké?“ Maminka nic o zkouškách nepovídala…
„Ano, neříkej, že tohle nevíš…“
„S-samozřejmě, jen jsem trochu překvapená, u nás se to dělalo jinak.“ Koichi pod stolem stiskla ochrannou čelenku svého otce.
„Tak tedy… vyplň toto. Zatím budeš bydlet na ubytovně, kam ti také posel doručí vzkaz, kdy se bude konat tvá zkouška.“

„Aby ses mohla stát plnohodnotným členem Akatsuki, musíme si tě vyzkoušet v tvých schopnostech.“ Pein zkřivil ústa v něčem, co měl být pravděpodobně usměv.
„A kdo říká, že chci být Akatsuki?! Nikdo se mě na to neptal!“ prskla vztekle Koichi.
„Ale tvá matka si myslí, že to pro tebe bude vhodné… Každopádně tě tak lépe ochráníme.“
Koichi si rychle stoupla a začala křičet. „MĚ JE U PR**LE, CO CHCE MOJE MATKA! JÁ MÁM TAKY OTCE, SICE MRTVÝHO, ALE TEN JE PRO MĚ LEPŠÍ!“
„Jak je vidět, ani na to nemáš…“ Pein nasadil lítostivý výraz. „Nedokážeš se ani ovládat… to je špatné, velmi špatné, přitom tě k tomu celou dobu vedeme…“
„BĚŽTE DO Ř**I, KLIDNĚ! JE MI JEDNO, JESTI BUDU AKATSUKI NEBO NE! ANI NECHCI, TAK UŽ TO POCHOPTE!“ Koichi už začínala chraptět, proto se zvedla a v mžiku za sebou prudce práskla dveřmi, až se vysklily.

Koichi se procházela po Konoze a v kapse nejistě tiskla čelenku. Všechno bylo tak cizí…
Zlaté doupě Akatsuki, pomyslela si sklesle. Pokračovala dál v cestě, ale byla tak zabraná do svých myšlenek, že hned na prvním rohu do někoho vrazila. Okamžitě odskočila a v očích se jí nachvíli rudě zablesklo a ruce jí automaticky vystřelily ke kataně. Jakmile se vzpamatovala, spustila ruce dolů a pohlédla na modrovlasého mladíka, který se jí válel u nohou. Měl černé oči, kterými se na celý svět smál.
Mladík se zvedl, omluvně se usmál a podal jí ruku. „Jsi v pořádku? Já jsem Toboe Uchiha.“
Koichi ostýchavě ruku přijala. „Jo, nic mi není… Koichi U… Prostě jen Koichi.“
Toboe se zasmál. „Asi tu jsi nová, co? Cizinka?“
„No, právě… prostě jsem se přistěhovala.“
„Ahá, a co tvoji rodiče? Kde bydlíš? Nechceš provést?“ Chrlil na ní jednu otázku za druhou. Chtěl se o ní toho tolik dozvědět…
„J-já… Prostě nemám rodiče. A bydlím na ubytovně… Ne díky, už musím jít… A-a… Kdo jsou tvoji rodiče?“
„Moje matka byla Hinata Hyuuga a otec Sasuke Uchiha.“ Koichi se sevřel žaludek. Sasuke Uchiha… Sasuke… Její strýc…
„Dobře… Prostě teď musím pryč, tak nashledanou příště…“ Černovláska se odvrátila a loudavě se vydala směrem, který jí určil Hokage. Měla se tam nacházet ubytovna.