Zpět domů 1. kap.

1. kapitola: Stín nad Konohou

Nad Konohou se mihl stín, dívčí silueta. Bledá zelenooká tmavovláska stojící na hlavách největších shinobi všech dob se smutně usmála.
„Jednou...“ zašeptala.
„Co jednou?“ opáčil hrubý mužský hlas za jejími zády. Suki skryla leknutí a pomalu se otočila.
„Sasuke? Co tu děláš?“ zeptala se klidným hlasem a skrz temnou noc ho probodla očima.
„Jen jsem měl o tebe starost...“ řekl a dal si záležet, aby to znělo nepřesvědčivě. Suki mu věnovala ledový úsměv a znovu se otočila s pohledem upřeným na její bývalý domov.
„Ty...“ chtěla něco říct, ale její parťák ji přerušil.
„Neodpověděla si... co jednou?“ vyhrkl.
„Jednou...“ zaváhala a byla ráda, že byla otočená k Sasukemu zády, tak nemohl vidět pocity zračící se v její tváři. Zmatek, smutek, váhání, strach... bezmoc a zoufalství... láska... k jistému člověku, který žil v domě, na něhož se upřeně dívala. „Ale nic... jen jsem se zamyslela...“ řekla zase vyrovnaným hlasem, odvrátila se od Konohy a bez jakýchkoliv dalších zbytečných slov prošla kolem Sasukeho a zamířila do jejich tábora hluboko v lese.
Jednou se vrátím, Shikamaru...

„Tsunade-sama! Tsunade-sama!!!“ Shizune rázným krokem mířila ke kanceláři Páté a při tom už dávala najevo jak moc to spěchá. Do místnosti vrazila bez zaklepání a s omluvným obličejem hodila Tsunade na už tak zavalený stůl obálku, dopis.
„Shizune?“ zeptala se tázavě a zároveň káravě Hokage.
„Je to od velitele ANBU. Zpozorovali pohyb nepřátelské skupiny nedaleko v lesích. Údajně je mezi nimi i Uchiha Sasuke a-“
„Tasiko Suki,“ dořekla za ni Tsunade. Shizune přikývla a zadívala se na zamyšlenou Hokage. „Hm... asi bude nejlepší...“ uvažovala.
„Nechcete snad...“ zhrozila se Shizune. Pátá se usmála a Shizune odporovala. „Ale vždyť tím situaci jenom zhoršíte, nemůžete je poslat oba dva, co když...!“
„Tak dost!“ ostře ji okřikla Tsunade, vyhrabala se zpoza stolu a přešla k oknu. Zadívala se na milovanou vesnici, kterou by chránila i za cenu života. Zrakem pátrala v ulicích a rozhodla se v okamžiku, kdy uviděla tu osobu. Věděla, že by jí hrozně vyčítal kdyby mu to zatajila a neposlala ho na tu misi, stejně tak ten druhý... i když ten neměl ponětí, že ta na kterou stále myslívá a na kterou vzpomíná je stále naživu. Musela to udělat... neměla jinou možnost a v okamžiku, kdy sledovala rozjařeného blonďáka neměla pochyb, že ten si se všemi problémy poradí. Udělá to co musí.
„Shizune, zavolej mi okamžitě Uzumakiho, Naru a Haruno Sakuru... a taky samozřejmě Kakashiho...“ rozkázala Pátá.
„Ale...“ Shizune chtěla odporovat, ale při pohledu do Tsunadiny přísné, tvrdé tváře se zarazila. Nakonec jen odevzdaně přikývla.
„Hai!“ křikla a zase odkráčela.

„Shánarooó!“ vzduchem zasvištěla pěst, ozvala se (dutá) rána a poté jen vzlyky...
„Aaa... Sakuro-chan, co jsem ti zase udělal...“ skuhral Naruto.
„Ty debile, zase jsi přišel pozdě!“
„Zaspal jsem!“ bránil se.
„Jó? A jak se ti na triku vzala ta čerstvá skvrna od ramenu?!“ vyštěkla a Naruto poznal, že je zbytečné zapírat.
„Ale no tak, klidni hormon bilbor-, heh, teda Sakuro...“ klidnila ji Ino. Sakura měla právě v úmyslu přesměrovat svoji špatnou náladu na Ino-prasečino, když se objevila velice povědomá postava.
„Naruto! Sakuroo! Ino!!!“ volala Shizune už z dálky. Ninjové se podivili, asistentka Páté neměla ve zvyku takhle se za nimi hnát, jestli šlo o misi, mohla klidně poslat nějakého posla, nebo říct jednomu členu skupiny, aby svolal ostatní.
„Děje se něco Shizune?“ zeptala se klidně Sakura.
„A na ni už neútočí...“ zabrblal uražený Naruto. Sakura ho sežehla jediným pohledem a poté se zase s miloučkým úsměvem obrátila k Shizune.
„Naruto, Sakuro máte se ihned dostavit k Hokage-sama. Ino, sežeň prosím tě Shiku a řekni mu ať také přijde... Ale fofrem!“ poručila, když viděla, že se stále nemají k pohybu.
„Hai!“ zaznělo trojhlasně a skupinka mladých shonobi se rozprchla.
Shizune jen doufala, že to co plánovala Pátá, nebude mít katastrofické následky...

„Co? To myslíte vážně?“ vyjekla Sakura, když jí Tsunade sdělila v čem bude jejich mise spočívat.
„Naprosto,“ přitakala.
„Ale to... to ale... to...“ Sakura byla dnes velmi výřečná.
„Dost řečí, ještě dnes vyrazíte... Kakashi bude samozřejmě velitel týmu. Očekávám, že se tam pouze porozhlédnete a nebudete se o nic pokoušet a musíte být nanejvíš opatrní, nezapomeňte, že tam jdete zhodnotit situaci a veškerým bojům se vyhýbejte. V případě nebezpečí hrozícího vesnici pošlete vzkaz a očekávejte příchod ANBU. Jinak sami za žádnou cenu nic nepodnikejte!“ kladla jim stále na srdce.
„Ohlídám je...“ ujistil ji Kakashi s nosem v ošuntělé knížce.
„Ale proč tam s nimi mám jít zrovna já?“ zazíval Shika.
„Pro tvé dobré schopnosti, dokážeš skvěle zanalizovat situaci a tak dále... prostě neptej se a poslechni...“ rozkázala Tsunade, aby skryla nedostatek výmluv.
„Jasně...“
„Tak jde se...“ zavelel Kakashi.
„Whm...“ ozvalo se kdesi z kouta. Nikdo ani nepostřehl, že s nimi je v místnosti i stále hyperaktivní Naruto, dnes choulící se do klubíčka ve stínu pracovny. Upřely se na něj všechny překvapené a tázavé oči. „Já tam nechci...“ řekl zčista jasna.
„Prosím?“ nezachápala Tsunade.
„Říkám, že na žádnou misi nechci!“ křikl už hlasitěji.
„No to máš pěkně blbý, padej ven a ať tě v Konoze nevidím dřív jak za tři dny, jasné?!“
„Je mi jasný proč tam posíláte zrovna mě, ale...“
„Žádný ale!“ zahřměla skutečně rozzlobená Tsunade a Naruto se radši podvolil, protože takovéhle Tsunade by se lekl i T-Rex.
Nikdo nechápal Narutovo podivné chování, nikdo včetně samotné Tsunade, ale už se rozhodla a nehodlala své rozhodnutí brát zpět. Po jejich odchodu vrhla Shizune na Tsunade vyčítavý pohled. Tsunade ji radši rychle zahnala. Shizune se velice strachovala a to taky z toho důvodu, že jí bylo jasné, že příkazy jako držet se dál a jen pozorovat, bylo u tohoto týmu nemožné splnit. Věděli to všichni, přesto se do toho vrhli. A věděl to i Naruto a protože mu bylo jasné, že se se Sasukem bude muset střetnout, raději se stáhl a ani se mu na samotnou misi nechtělo. Shizune měla neodbytný pocit, že tato mise bude mít strašlivý dopad nejenom pro členy Kakashiho týmu, ale pro celou Konohu...

„Suki necrcej se s tím, musíme vyrazit... Na tohle se vykašli...“ radil jí Sasuke, když si všiml jak pečlivě se snaží zahladit stopy po tábořišti...
„Ty neznáš zdejší ANBU, jestli to najdou, budou nám v patách a ani nebudeme mít možnost nic podniknout...“ utrhla se na něj nabroušeně... Dnes vstávala levou nohou a do zpěvu jí zrovna nebylo. Možná za to mohlo i počasí... Nad lesem se převalovaly temné, těžké mraky a slibovaly všechno, jen ne slunečný den.
„A ty si s nimi snad už měla tu čest?“ opáčil protivný Uchiha.
„Někdy v minulosti...“ řekla záhadně... o své minulosti nikdy nemluvila a nehodlala to měnit a Sasuke už se ji ani nesnažil přesvědčit k opaku.
Vlastně měla se zdejšími ANBU hodně nevyřízených účtů... Měla s nimi víc společného než by si kdy Sasuke pomyslel. Někdy ji to strašilo ve snech, jindy jí to dodávalo naději... Tasiko Suki, byla jedním ze speciálních členů této organizace. Byla kunoichi v utajení... Byla ANBU s nejtajnějšími příkazy infiltrovat se k Orochimarovi a z toho důvodu, aby mohla misi úspěšně splnit, se musel naprosto odpoutat od všeho co mělo co dočinění s Konohou. Musela umřít a její jméno bylo neoprávněně vytesané na mohutném kameni uprostřed vesnice, kam pravidelně, před každou novou misí chodíval jeden chlapec.
„Zase jdu na jednu z těch otravných misí, ale snad se brzo vrátím...“ líně se protáhl a položil na kámen bílou lilii. „Tak zase až se vrátím...“ pronesl jakoby nic ke kameni a otočil se k odchodu.

„Ahoj Shiko...“ pozdravila ho mile Sakura čekající u brány.
„Nazdar...“ odpověděl bez zájmu a Sakuře se kouřilo z uší.
„Lenoch mizernej, studenej psí čumák, ani pořádně pozdravit to neumí...“ brblala si Sakura sama pro sebe. (asi už to chytla od Naruta).
„Ahój, Sakura-chan!“ objevil se vedle ní Naruto.
„Nazdar...“ odbyla ho. Tentokrát se kouřilo z uší Narutovi.
„Tak vidím, že jste tu všichni, tak můžeme vyrazit...“ zavelel Kakashi, který se výjimečně objevil jen o třiadvacet minut později. (to byl výkon!)
Všichni čtyři shinobi se pomalou chůzí vydali na cestu, do tajemných útrob lesa, který ani za slunečného dne nepropouštěl světlo, natož když bylo zataženo.
„Brr... to je strašidelný...“ Narutovi projel mráz po zádech.
„Neboj Naruto, budu tě krýt, kdyby něco...“ Sakura ho plácla do zad.
„Díky...“ odpověděl slušně i za cenu, že se nají hlíny, do které měl zaražený obličej. Z toho povzbudivého úderu od Sakury se vzpamatovával ještě další půl hodinu.
„Nebojte děcka, budeme tam coby dup...“ ubezpečil je Kakashi.
„Komu říká děcka...“ zamručeli všichni jeho svěřenci současně.