Cesta za smrtí 01

Pár stovek lidí stálo u mramorového hrobu, zdobeného zlatými rytinami, zobrazující znak Konohy. Na náhrobku bylo zřetelně, velkými písmeny, napsáno: UZUMAKI NARUTO. Hrob byl přesycen změtí kytic, květin a věnců a mnozí tam teprve ty své dávaly.
Když vše ustanulo, slovo si vzal hnědovlasý muž s červenými obrácenými trojúhelníky na tvářích a kočičíma očima.
„Vážení hosté, sešli jsme se dnes k truchlení nad smrtí našeho možná - ne možná, ale zcela určitě - nejlepšího Hokageho v celé historii Konohy, který skonal před pěti lety na neznámou chorobu. Jeho smrt spustila řetězec smrtí, které způsobovala právě tato choroba, jenž si vybírala především lidi z řad shinobi. Ne však jen shinobi, kteří pocházeli z Konohy, ale i z dalších vesnici. K dnešnímu dni je naživu už jen jedenáct shinobi a třistaosmdesátpět obyčejných lidí. A samozřejmě, v úctě k mému nejlepšímu příteli, který skonal před třemi lety, tato nemoc zákeřně napadla i ninja psy a kočky.“ Muž, který dosud mluvil pohřebním hlasem zakašlal, což znělo jako když se zlomí křída. V jeho očích se zatřpytily slzy, které silou vůle přinutil se stáhnout zpět do jejich temného domova.
„Vážení, náš druh vymírá… Vše začalo smrtí Naruta a dalších představených ostatních vesnic… Musíme něco udělat. Vzhledem k tomu, že jsem byl zvolen jako vůdce nás přeživších, vám hodlám předložit návrh. Někomu se bude zdát šílený, ale je to naše poslední šance na záchranu…
Všech jedenáct zbývajících shinobi se vydá na cestu do země, která je za našimi hranicemi. Podle posledních zpráv -“ Kiba rychle pohlédl na ženu, která stála po jeho pravici. Měla dlouhé, modré vlasy a světle fialové oči.
„Podle posledních zpráv, které pocházejí asi z doby, kdy nám vládl druhý Hokage, je tamnější civilazace velmi vyvinutá a proti této chorobě má zřejmě lék.“
Když se odmlčela, Kiba na její řeč plynule navázal.
„Nikdo sice netuší, kde tato zem leží, kromě toho, že máme hledat za našimi hranicemi, což může trvat klidně i rok, dva… Nikdo nezaručí, že lék najdeme, ale taky tady můžeme čekat, až zemřeme. Tak se tedy rozhodněte…“
****
„Kibo…“
„Hanabi?“
„Je to nebezpečné…“
„Ano, to si mi říkala již od doby, co jsem ti svůj návrh přednesl. Ale jestli chceš, můžeš zůstat ve vesnici.“ Kiba se jízlivě usmál a dál se věnoval svitku, který držel v ruce.
„Víš moc dobře, že než abych zůstala tady, tak to si radši hodím mašli.“ Zavrčela Hanabi. Další její slova zanikla v Kibově výkřiku.
„COŽE?! AKATSUKI ŽIJOU?!“
Hanabi chvíli ohromeně zírala a pak se tiše zeptala: „Děláš si srandu, že jo?“
„Drž tlamu, prosímtě…“ hystericky zaúpěl Kiba a začal se drbat na… svém klenotu. Poslední Hyuuga se ušklíbla a na mysli jí vyvstanula její věta, která se hvězdičkově skvěla na vývěsní tabuli v oddělení „Volby“.
„Po smrti Akamarua je strašně hysterický… A pořád se škrábe v rozkroku!“
****
„Hanabi, Temari, Shizune, Nobu, Daio, Tadashi, Akemo, Hiroki, Udo, Yuuto… Můžeme vyrazit?“ Všech jedenáct lidí se za sebe seřadilo, každý měl na zádech batoh a různě na oblečení, či na těle spoustu zbraní a především výbušných lístků. Nepřítel nikdy nespí…
Jako vlnicí se vláček se dali do pohybu, přímo do ranního, mlhavého oparu.