Láska je jako růže-Poupě 2

Tak je tu další dílko z naší továrny Lilgaara a Kykyska

Hinata stiskla Narutovu ruku a vydali se společně na procházku. Za nimi právě zapadalo slunce a zbarvovalo listy stromů do světle zelené barvy. Oba mlčeli, užívali si nádherné romantické chvilky.
Najednou zafoukla jemný větřík a Hinatě se zapletly okvětní lístky květů jabloně do dlouhých nafialovělých vlasů.
„Počkej, vyndám ti je,“ usmál se na ni Naruto a zajel jí prsty do vlasů, se kterými si pohrával vítr.
Pak se vydaly opět na cestu loukou, zdobenou různými květinami a poletujícími včelami, sbírajícími pil. Hinata se ohnula k jedné květině, na které se právě usadil motýl modro-žluté barvy a motýl jí vyskočil na prst. Okolo prolétl další motýlek a modro-žlutý krasavec odlétl s ním.
Oba dva pohlédli na dvojici motýlů, kteří si společně hráli a doráželi na sebe.
„To mi připomíná nás,“ usmála se Hinata na Naruta.
„Jo, to máš naprostou pravdu. Už se stmívá, nechceš zase doprovodit domů?“ vzal si Hinatu do náruče a políbil ji.
„Budu ráda,“ odpověděla mu blaženě a Naruto položil Hinatu opět na zem. Chytl jí za ruku a už si to kráčeli tou stejnou cestou jako tehdy.

Hinata se opřela o zeď a Naruto se jí chystal políbit na rozloučenou, když v tom si všiml Nejiho, jak se na ně kouká s povislou čelistí.
„Co vy tu děláte?“ měl už Neji svojí čelist opět na správném místě.
„Víš…no…jak bych to jenom... my…prosím, neříkejte nikomu…hlavně ne otci…,“ vykuckala ze sebe Hinata a upřela zrak do země.
„Jak dlouho?,“ zeptal se jich Neji.
„Asi… tak týden… mám takový dojem,“ odpověděl mu Naruto a nemohl si všimnou Hinatina vražedného pohledu.
„Aha, nebojte, nikomu to neřeknu,“ mrknul na ně a nabídl jim, jestli s ním nechtěj jít k věštkyni.
„No..já nevím… Naruto… chceš?“
„Proč ne,“ usmál se na ní a šli s Nejim prázdnými uličkami, dokud nedošli k malému baráčku, kde měla být Nejiho věštkyně.
Tady se s nimi Hin rozloučila. Narutovi věnovala krátký polibek a na svého bratránka se usmála.

Když vešli dovnitř ohromila je směsice vůní, kadidel a bůh ví ještě čeho všeho.
Prostřední domu působilo deprimujícím dojmem. Vše bylo sladěno v tmavých barvách, okna byla zabedněná tak, aby sem nepronikl ani ten nejmenší paprsek denního světla.
Vše bylo osvětleno pomocí stolních lampiček.
Věštkyně je ani nepozdravila a ladným pohybem ruky je vyzvala, aby si sedli do křesel naproti ní.
Oba neváhali a posadili se.
„Tak kdo bude první?“ ozval se hlas nepříjemný ženský probodávaný hlas.
„Řekla bych, že ty Neji,“
Neji se poposunul trochu blíže. Po krátké chvilce mu něco začala říkat. Naruto jejich rozhovor nějak moc nevnímal. Pozoroval prostředí, ve kterém se nacházel. Nebylo mu tu příliš dobře, cítil se nesvůj.
Po ukončení věštby si zavolala Naruta. Ten byl překvapený, odkud zná jeho jméno.
„Asi jí ho řekl Neji,“ zapřemýšlel.
Přisednul si tedy blíže, tak jak to udělal předtím Neji.
Až teď vyděl té ženě pořádně do obličeje.
Byla to vrásčitá žena s černýma očima, okolo hlavy měla obvázaný šátek s ornamenty.
„Tak mladíku podej mi ruku,“ jak řekla tak udělal.
Na chvíli se zamyslela a pak řekla pouze tři slova: „Přítomnost není budoucností.“
Pak se odmlčela a nechala Narutovu ruku rukou.
„A to je jako všechno?“ Podivil se trochu zklamaný Naruto.
„Ano.“
Naruto se zatvářil jako kyselá okurka a nafoukl se jako balón.
„Jdeme Naruto,“ ozval s najednou Neji.
„Hmm...fajn,“ a po Nejiho vzoru vstal a chystal se odejít.
Neji ještě poděkoval a rozloučil se. Naruto byl stále ještě naštvaný, že mu toho neřekla víc a proto odešel bez jediného slůvka.
Jakmile opustili dům, spustil Naruto.
„Fuj to byla ale otravná babizna, lhářka je to, na nic víc než na 3 slova se nezmohla. Ke komu to vlastně chodíš Neji...“ vrhl na svého kamaráda vyčítavý pohled.
„Mluv o ní slušně, patří mezi špičky a nediv se ráda mluví v hádankách...“
„Tak to fakt dost pomůže,“ osopil se na něj a stále uražen odcházel domů.
Po cestě si pořád v hlavě přehrával těch pár slov, přítomnost není budoucností.
„Co to má k sakru znamenat?“
Když nepřicházel na žádné realné vysvětlení po cestě a ani doma radši toho nechal a šel spát.