Láska je jako růže - Poupě

Tak jsme se my tři, tedy já (kykYsSka), Lilgaara a _.Sakura._ rozhodly napsat jednu ff. Tuhle tu konkrétně jsem psala já s Lil, další třea budem psát všechny tři. Tak doufáme, že se bude líbit.
Ps: foto by Lilgaara

Laska je jako růže.
Rodí se jako malé poupě, roste do krásy a velikosti, až nakonec uvadne a zbydou po ní jen ovadlé okvětní lístky plné bolesti a prázdnoty.
A o tomhle je i tento příběh.
Bylo to obyčejné ráno, jako každé jiné.
V korunách stromů prozpěvovali ptáci a mladá kunoichi se procházela po zahradě a obdivovala, jak nádherné mohou řůže být.
Fascinovaly jí, jaké mají krásně zbarvené lístky,když tu jí v jejím snění někdo vyrušil a zakryl jí oči.
Sundala neznámé ruce z obličeje a před ní byla bílá dokonalá růže, bez jediné chybičky.
"Vypadá přesně jako ty," promluvila na ní osoba a mladá kunoichy okamžitě poznala neznámého podle hlasu.
Usmála se a políbila ho letmo na tvář.
"Ber to jak poděkování," řekla trochu červenající se Hinata.
"Tak to si nechám líbit...," odpověděl Naruto s blaženým a usmívajícím se výrazem v obličeji.
Bylo to už skoro týden co se dali dohromady.
Tenkrát když měla Hinata po misi, která neskončila zrovna úspěchem, se procházela s Akamarem, tím posledním ,co jim po Kibovi zbylo.
Kdyby aspoň dávali větší pozor na nepřítele, tohle se stát nemuselo.
Zastavila se a opřela o strom.
Vítr odnášel Hinatiny slzy a vzpomínky na svého přítele do neznáma.
Akamaru štěkotem upozornil Hinatu na blížící se postavu v dáli.
Přestala brečet, nechtěla, aby ona osoba jí viděla plakat.
"To je jenom Naruto," oddechla si Hinata a setřela si poslední slzu, která jí stékala po tváři.
"Nemusíš skrývat slzy," řekl jí. Hinata si všimla slz i v Narotových očích a chtělo se jí brečet ještě víc.
"Právě jsem byl na Kibovým pohřbu. Každý se ptal kdes byla."
"Neměla...neměla...," zakoktala Hinata.
"Neměla jsem na to, tam jít," řekla Hinata a v doprovodu brekotu se sesunula o strom k zemi.
"Je mi to velmi líto, ale nic nám ho už nevrátí."
"Já, já vím...," řekla už penvějším hlasem a pokusila se zvednout.
Jenže její nohy ji pořád neposlouchaly a podlomily se jí kolena.
V pádu jí ale Naruto objetím zabránil .
Byl kousek, opravdu malý kousek od jejího obličeje.
"Teď nebo už nikdy!" zapřemýšlel.
Byla kousek od jeho tváře. Úpně ji fascinovaly jeho blankytně modré oči, ve kterých by se mohla ztrácet hodiny.
"Ne, teď se nesmím začít červenat, prostě nesmím!" pomyslila si.
A pak se oba začali utápět v něžném a láskyplném polibku.
Trvalo to snad věčnost než se od sebe odtrhly.
"Na.. Naruto, to... to já, p... promiň..."
Ale v tom ji umlčel položením prstu na její rozechvělá ústa.
"Za co by ses mi prosím tě chtěla omlouvat, byla to nádhera."
Hinata se začervena a slabým hláskem odsouhlasila jeho slova.
Schoulila se mu do náruče a společně usedli na měkoučký mech před stromem.
Povídali si o minulosti, o tom, jak ho vždy obdivovala, přála si být jako on, plná odhodlání a energie.
„Vždy jsi pro mě byl velký vzor,“ řekla mu Hinata, trochu se začervenala a sklonila hlavu.
„Hinato, nemusíš se stydět, teď už ne“ řekl Naruto a jemně jí zvednul hlavu tak, aby jí viděl do očí.
Do jejich sněhobílích očí, které se chystaly ronit další slzy.
„Neplač, Hinato. Jsem tu s tebou.“
„Právě proto, že tu jsi se mnou. Vždy jsem si přála s tebou být.
Vždy jsem si přála zažít svůj první polibek takto, s tebou. Jsem teď opravdu šťastná,“ usmála se Hinata a pevně (ale né, že by ho chtěla rozmáčknout xD) Naruta objala.

Každý den se pak scházeli na odlehlých místech, aby je nikdo neviděl. Nechtěli totiž riskovat, aby se Hinatin otec dozvěděl o jejich vztahu.
Avšak jednoho dne,kdy už ulice listové byly prázdné, šel Naruto doprovodit svoji milovanou obkličkou domů.
Myslel si, že v této zakřiknuté ulici nebude nikdo, kdo by to na ně mohl prásknout, bohužel mýlil se.