Sabaku no Hinata VIII

"Opravdu dokážu spoutat lidi svým stínem!" Vykřikl rozhořčeně dětský hlas. Po hlinité cestě šla skupinka čtyř různě vysokých postav, zahalených v kápi.

"Deimaru, nevytahuj se!" Pokáral chlapce muž. "Až přijde tvůj čas, dokážeš ji, že nelžeš."

"Mě to prostě nepřijde normální." Zaprotestovala dívka. "Shikamaru-san, vy tomu-"

"Slyšeli jste to?" Vypískl vystrašeně Deimaru.

"Jistě-že ano! Proč myslíš, že jsem zmlkla?" Promluvila polohlasem Lin.

Skupinka zastavila. Postavy se nervózně rozhlíželi kolem sebe; Každý stín mohl skrývat nepřítele, na každé větvi mohl stát cizí ninja. Minuty se v tichu lesa vlekly pomalu. Byla to snad jen zatoulaná srnka?

Ne! Nesmím polevovat na ostražitosti, "protože..." Špitla dívka znenadání. Ze stromu seskočily tři černě odění ninjové s kunaii v rukou.

Lin si strhla kapuci a rozkročně se postavila před zahaleného Kazekageho. Z dlouhých rukávů vystrčila dlaně. Malé a bílé, nastavené proti nepřátelům. "Slíbila jsem vám to..." Otočila hlavou na Gaaru a mírně se pousmála.

Kazekage překvapeně zamrkal. Ty její oči... Ten pohled... To je...!

"G-Gaaro-kun, já..."
"Hinato-san..."
Cítil, jak se mu srdce pravidelně pokouší vyskočit z hrudi. Proč? Proč se mu chce smát?

Již dávno se měl vrátit do Písečné ke svému lidu, ale nemohl. Ne bez ní!

Každá vteřina, kdy je sám, pro něj představuje nepřekoná muka, ale když ji vidí, konečně zase vidí, zrudne ve tváři a má chuť se schovat. Chce před ní utéct, ale zároveň ji chce obejmout a nikdy nepustit. Obejmout? Blázen!

"T-ty už...odjíždíš?" Zeptala se nesměle. Třeba je tu naděje, maličká naděje, že by ona taky...

"Měl jsem... včera večer." Přiznal. Naruto mu toho o lásce tolik navyprávěl a Gaara skutečně miloval, ale jen své sourozence a přátelé. Láska mezi mužem a ženou pro něj byla nepředstavitelná. Nedokázal to pochopit, nebo si dokonce jen představit...! Ale Hianta-san... Je možné, že by do ní byl..? Ne! To rozhodně NENÍ možné!

"Proč?" Prstíky nervózně ťukala o sebe. Do široka rozevřené oči upírala na jeho tvář.

"Hinato-san, tys Naruta... milovala?"

"Cože? Myslela jsem si že... ale...Já... Já nevím!" Zatřásla hlavou a křečovitě svírala víčka. Jakoby... Jakoby se snažila zadržet... Pláč? Skutečně, skutečně zahlédl slzy?

"Hinato-san! Prosím, nepač!" Rychle k ní přikročil a přitiskl si ji k hrudi. Bylo to instinktivní. Jen ji chtěl utěšit! Nehledal v tom nic dalšího, i když... Bylo mu to příjemné.

Její maličké dlaně se překvapeně chytly látky na jeho košili. "Gaaro..." Chvíli se nehýbala, poté povolila stisk a vyzdvihla je k jeho tváři. "..kun?" Špitla, jakoby v posvátné úctě k této chvíli.

Hleděli si do očí. Ona se bojácně dotýkala jeho tváře. Cítil ji. Cítil její teplé tělo na svém. Nebránila se, nenadávala ani neplakala. Jen na něj hleděla s nevyslovenou otázkou v očích.

Náhle si uvědomil, co dělá. "O-omlouvám se!" Rychle ji pustil. Gaaro, ty Baka! Baka, baka, baka!

Stále na něj hleděla se zdviženou rukou, i když už u ní nestál. Tváře měla rudé z rozpaků. Pomalu paži svěsila podél těla a pak sklopila hlavu tak, že ji nebylo přes ofinu vidět do tváře.

"To nic..." Špitla.

"Slíbila jsem, že vás ochráním za cenu svého života, Kazekage-sama!" Vykřikla mladá Kunoichi a otočila se zpět k nepřátelům. "Deimaru, spoutej je stínem!" Přikázala poté chlapci.

"Hai!" Kývl hlavou a jeho stín se začal formovat do několika pramenů.

"A já vám teď ukážu trik, který jsem se sama naučila." Špitla a její dlaně zmodraly návalem chakry.

Kazekage nedokázal nic jiného, než ohromeně stát. Co v tech očích viděl? Byl to snad... Byakugan?