Temné proroctví 17

Temné proroctví 17

Smrt je začátkem a čas je pouhým oknem !!!

Uběhlo několik dní, během kterých se Skrytá Listová snažila vzpamatovat z útoku, který byl na ní vedený. Ale také ze smrti některých ninjů, kteří pro ní obětovali svoje životy. Zvlášť na tři se nezapomene snad do konce jejich dní, jejich jména budou mít svoje místo v historii vesnice.
Itachi Uchiha.
Naruto Uzumaki.
Sasuke Uchiha.
Dva z nich zatracení a poslední se zlatým srdcem na dlani. A tito tři obětovali svoje životy, pro to, co jim bylo nejvíc drahé. Pro Skrytou Listovou, jejich rodný domov.

Konal pohřeb, na který přijeli i lidé z Písečné. Všichni truchlící se sešli na velikém prostranství před Konohou, jelikož mnoho lidí se chtělo rozloučit s těmito třemi statečnými ninjy. Leželi v rakvích, které měli skleněné víko, aby se všichni mohli ještě podívat na jejich klidné tváře, na kterých se zračil jemný úsměv. Snad nad tím co vykonali pro své blízké. Na sobě stále měli své černé oblečení, kolem krků jim zůstali přívěšky, které se jim houpali na hrudích během bojů, a v rukou svírali svoje katany. Čela jim zdobily čelenky se znakem vesnice, za kterou položili svoje životy.
„Přišli jsme o naše přátele,“ vzala si Tsunade první slovo a vykládal o tom, co se všechno stalo. Všem vysvětlila, co zde bylo za tajemství, které všechny tři ovíjelo. I o starém proroctví se zmínila. Někteří, kteří o tom věděli, jenom tiše přikyvovali a těm co o tom nevěděli, konečně zapadly všechny části dohromady. „Vezměte si všichni k srdci tu oběť, kterou pro nás vykonali, a žijte dál.“
V tu chvíli se nebe zatáhlo černými mraky a před ty tři rakve sjel z nebe oslňující blesk. Všichni byli donuceni zavřít oči, a když je otevřeli naskytl se jim zvláštní výjev.
Před každou z rakví stála jedna postava zády k nim a v černém plášti, který jim kryl i hlavy. Jaké bylo překvapení všech, když se ty tři postavy otočili a sundali ze sebe svoje pláště. Před davem, který se sešel k smutečnímu obřadu, stáli Itachi, Naruto a Sasuke.
„Panebože,“ vydechla Sakura a přitom se dívala na ty dva, kteří ji opustili.
Naruto se otočil směrem k rakvi a zadíval se na svoje tělo. Všem v tom okamžiku došlo, že před nimi stojí duše těch, kteří zachránili Konohu. Duše, těch kteří se přišli rozloučit.
„Naruto,“ vydechla Hinata, která spolu se Sakurou stála v první řadě. Naruto se na ní usmál svým vřelým úsměvem, až se jí z toho zatočila hlava.
Znovu se zablesklo a tentokrát na scénu přibyla jenom jedna postava. Postava oblečená v černém plášti, tiše stojící za hlavami rakví, nikdo netušil, že se před nimi objevila Smrt. Naši tři hrdinové se na ní otočili a jakoby žádali o dovolení, které jim bylo uděleno kývnutím hlavy. Otočili se zpět na své přátele.

Naruto se pomalým krokem vydal k Hinatě, vždycky byla v jeho srdci, i když si to uvědomil až, když bylo pozdě. Natáhnul k ní ruku a pohladil jí po tváři. Hinata čekala, že nic neucítí, když to byl v podstatě jenom duch, ale opak byl pravdou. Cítila teplo jeho těla, jakoby byl živý. Naruto se na ní znovu usmál a jí připadalo, že v tu chvíli omdlí.
„Naruto,“ vydechla a on jí položil na rty prst, aby ji zabránil v dalším mluvení. V tu chvíli Hinatě došlo, že Naruto nemůže mluvit, takže i ona zůstane potichu.
Naruto si ji pomalinku přitáhl do náruče, což ji celkem vyděsilo, sklonil k ní hlavu a na rty ji vtiskl jemný polibek, po kterém se jí málem zastavilo srdce. V okamžiku, kdy se jejich rty spojili, ucítila jemný vánek ve vlasech, jakoby jí Naruto hladil. Bylo jí jedno, že se na ně všichni i otec dívají, chtěla si vychutnat první a zároveň poslední polibek, který kdy o něho dostane.
Když polibek skončil, Naruto se smutně odtáhl a nechal Hinatu ve sladkém opojení. Usmál se a šáhl rukama za svojí hlavu. Rozvázal si čelenku a stáhl ji dolů. Zároveň s tím si sundal i přívěšek Prvního. A tyto dvě věci spolu s katanou, kterou si vytáhl zpoza zad, ji vtisknul do dlaní. V okamžiku, kdy se tyto tři věci dotkly Hinatiny dlaně, zmizeli z mrtvého Narutova těla.
Hinatě začaly po tvářích téct slzy, které nemohla zastavit. Naruto se s ní loučil a nechávala jí tyto věci na památku.
Zvedla hlavu od svých plných dlaní a podívala se na Naruta. Povšimla si, že mu stekly po tváři dvě slzy, ale i přesto všechno se na ní usmíval, aby ji dodal odvahu. Jen tam tak v klidu stál a díval se, jakoby si chtěl zapamatovat, každou část jejího obličeje, který už nikdy neuvidí.
Pojednou se pootočil a jeho obličej se stáhl do smutné výrazu. Naposledy se na ní usmál a odešel směrem k Itachimu.

Sasuke si stoupnul před Sakuru a díval se jí do očí. Před ním stála žena, která ho vždycky milovala celým svým srdcem, i s jeho chybami, i s těmi, kterých se v životě nadělal a že jich nebylo málo. A on ji nikdy nedal, ani kouskem najevo, že i ona se usídlila v jeho srdci.
„Sas ….,“ chtěla vyslovit jeho jméno, ale on jí přerušil tím, že si ji prudce přitiskl k sobě a přisál se jí na ústa. V okamžiku, kdy to udělal, měla pocit, že jí tělem projel slabý elektrický proud. Zachvěla a polibek mu oplatila. Sasukeho srdce se zachvělo, když ucítil její odpověď.
Když se od ní odtáhl, usmál se na ní a jí tekly po tváři slzy. Natáhl jednu ruku a ty slzy jí setřel, ale bylo jich příliš moc, než aby je mohl zastavit.
A stejně jako Naruto si sundal čelenku Skryté Listové, kterou zase na chvíli nosil, a ten řetízek s přívěškem, který znázorňoval jeho osudovou cestu. Oboje jí vložil do dlaní a též k tomu přidal svojí katanu, kterou měl na zádech. A stejně jako u Naruta i tyto věci zmizeli z těla ležícího v rakvi.
Sakura chtěla něco říct, ale on zakroutil hlavou na znamení, aby byla potichu a nerušila tuhle chvíli. Náhle kolem nich prošel Naruto směrem k Itachimu. Sasuke se po něm ohlédl a když uviděl, kam míří, otočil se zpátky na Sakuru. Usmál se na ní, naposledy ji pohladil po tváři a stejně jako jeho přítel se vydal k jeho bratrovi, který stál smutně opodál.

Itachi se už od svého příchodu rozhlížel po davu a hledal jednu jedinou osobu, ale jak zjistil ona tam nebyla. Nepřišla se s ním rozloučit. Smutně sklonil hlavu a zatnul dlaně do pěstí. Nikdy by si nepomyslel, že ho to tak vezme.
Najednou ucítil na rameni něčí ruku, vzhlédl a uviděl Narutovu tvář, na které hrál smutný úsměv. Po jeho boku se zjevil i Sasuke a oba se ho snažili aspoň trochu utěšit. Oba věděli, koho chtěl tak moc vidět a rozloučit se.
Itachi se otočil k davu zády a smutně se vydal ke Smrti. Naruto a Sasukeho ho následovali. Oni už udělali, to co chtěli.
„Itachi,“ uslyšeli ti tři za sebou ženský tázavý hlas. Jmenovaný se prudce otočil a oči mu svítily nadějí. A opravdu ona tam stála a v rukou držela poupě rudé růže. Stála tam Sunako.
Itachi se protlačil mezi Narutem a Sasukem, kteří se po sobě radostně podívali a uhnuli mu z cesty.
„Itachi,“ opakovala Sunako a z očí ji vytekly dvě slzy. To už stál Itachi u ní a stíral je svými prsty. I ona natáhla svojí ruku a přitiskla ji na jeho tvář. Itachi zavřel oči a vychutnal si tento její dotek. Najednou ucítil, jak se mu vrhla do náruče a pevně ho sevřela, poupě leželo opodál na zemi, zapomenuté.
„Ty troubo,“ plakala mu v náručí. Itachi ji pevně objal, dvěma prsty jí zvednul bradu a to co následovalo, se dalo předpokládat. Sunako mu omotala ruce kolem krku a přitiskla se k němu snad ještě víc, aby mu mohla vrátit ten polibek, který ji pálil na rtech jako oheň.
Když se od něho celá zadýchaná odtrhla, uviděla, že se na ní usmívá, tím svým jemným úsměvem. Itachi si jako i ti dva před ním sundal z krku a čela přívěsek se znakem mraku a čelenku. A společně s katanou jí je vtisknul do rukou, aby si na něho odnesla, aspoň nějakou vzpomínku.
Poté se na ní naposledy podíval, aby si zapamatoval každý detail její tváře, aby měl na věčnosti na co vzpomínat. Pak se otočil a zamířil zpátky ke svému mladšímu bratrovi a Narutovi. Ti se na něho usmáli a společně došli, až k té čtvrté osobě, která na ně trpělivě čekala.
„Hotovo,“ zeptala se jich Smrt a když jí to odsouhlasili, otevřela náruč a všichni čtyři zmizeli.

Před třemi rakvemi stály tři dívky a se slzami v očích se dívali na věci, které jim spočívali v náručí. Byli to věci, kterém jim zanechali jejich milovaní. Přišli se s nimi rozloučit, až z podsvětí.
„Sakuro,“ zeptal se jí opatrně Kakashi, když viděl, jak se úplně mimo.
Ta se ně něho pomalinku otočila a řekla slzavě: „On přišel.“
„Ano, byl tady,“ odvětil ji a musel vydržet nápor těla, jelikož se k němu vrhla i s věcmi a plakala mu v náručí.

Sunako tiše stála a dívala se na Itachiho v jeho skleněné rakvi. Po tváři ji stékaly tiché slzy.
„Můžeš být na něho hrdá,“ ozval se vedle ní ženský hlas, který patřil Tsunade. „Vždycky dělal, to co si myslel, že je správné. To neumí moc lidí.“
Sunako se na ní otočila a jenom přikývla na znamení souhlasu.

„Hinato,“ přistoupil k ní Neji. On celou dobu věděl, že Naruta miluje. Vlastně si to uvědomil v den, kdy s ní bojoval na chunninské zkoušce.
„Neji,“ odvětila mu tiše. Neji na nic nečekal a přitáhl si ji k sobě a nechal vyplakat.
„Bude to dobrý,“ uklidňoval ji a hladil po vlasech.

Jiraiya se díval stejně jako ostatní na ty tři rakve, pak se usmál, zvednul hlavu k nebi a řekl: „Můžete být na své syny pyšní, Minato, Fugaku!“

O 13 let později

Hinata, Sakura a Sunako čekali před akademií pro ninji společně s ostatními rodiči, kteří netrpělivě očekávali odmaturování jejich ratolestí.
„Doufám, že je Iruka krapet zkrotil,“ doufala Sunako, která se zapojila do života v Konoze velmi rychle. Pomáhala v nemocnici a kde se dalo.
„O tom pochybuji,“ odtušila Sakura a Hinata se jenom usmála.
V tom se otevřely dveře a z nich vyběhla kopa dětí a mířila ke svým rodičům pochlubit se s nově nabytými čelenkami, které získali pro svůj status gennina.
„Tak kde jsou,“ zajímala se Sakura a snažila se přes ten dav někoho zahlédnout.
„No, doufám že,“ zarazila se Sunako.
„Nestraš,“ okřikla ji tiše Hinata.
„Ne tamhle jsou,“ ukázala Sakura jistým směrem.
Z budovy právě vyběhli tři chlapci. Rozhlédli se a jakmile je spatřili, rozběhli se k nim.
„Mami, podívej,“ zavýskl ten blonďatý z nich a po bocích mu běželi dva tmavovlasí.
Hinata se jen usmála: „Tak jsi to zvládnul. Otec by byl na tebe pyšný.“
I Sunako se sklonila k jednomu z dětí a pochválila ho: „Výborně.“
A ani Sakura nezůstala pozadu: „Půjdeme ji ukázat tatínkovi.“
Sunako, Sakura a Hinata se dívali na svoje tři děti a nemohli být šťastnější. Chlapci byli věrnými kopiemi svých otců – Naruta, Itachiho a Sasukeho.
Když zjistily, že čekají děti, nikdo nemohl pochopit jak je to možné. Ale když se ti tři narodili přesně na den, devět měsíců po pohřbu, všem bylo jasné, proč se tenkrát ti tři objevili. Chtěli se rozloučit a zároveň tady chtěli nechat nějakou vzpomínku pro své nejbližší. Nechali tady svoje syny.

„Mami, půjdeme ji ukázat tatínkovi,“ zeptal se blonďatý modrooký klučina, který byl celý Naruto. Kolem krku se mu houpal otcův přívěšek, který dostal v den narození od své matky, aby mu připomínal jeho otce. A na zádech na triku měl znak, který nosil Naruto, modrou spirálu.
„To víš že jo, Naruto,“ odvětila s úsměvem Hinata.
„My půjdeme taky, že,“ otázal se jeden z dvou tmavovlasých chlapců Sakury.
„Jistě, Sasuke,“ souhlasila Sakura a zadívala se na svého synka. Tolik jí připomínal jejího Sasukeho. Ta podoba byla až neuvěřitelná, přesná kopie svého otce. I on měl na krku otcův přívěsek a na triku znak Uchiha klanu.
„Než se mě zeptáš, Itachi. I my půjdeme,“ pohladila Sunako svého syna, který na ní upřel pohled tolik podobný svému otci. I on byl věrnou kopií svého otce a i on měl na krku přívěsek a na zádech Uchiha znak.
I když byli tělesně podobní svým otcům, jejich povahy byly úplně jiné. Na rozdíl od Sasukeho či Itachiho, byli jejich synové veselí a na jejich tvářích hrál stejný nezbedný úsměv, jako u Narutova syna. A v lumpárnách si ti tři nezadali, kolikrát jim už i Tsunade vynadala, se snad už ani nedalo spočítat.

„Tati, koukej,“ chlubil se malý Sasuke se svou čelenkou a vedle něho klečeli Naruto a Itachi.
Všech šest stálo na loučce, kde stával pomník Padlých v boji. A hned vedle něho měli svůj pomník a hroby Sasuke, Naruto a Itachi. Nikdo z Listové na ně nechtěl zapomenout, tak je pohřbili zde.
„Určitě vás vidí,“ usoudila Sunako a posadila se na lavičku před hroby. „Ale teď pojďte sem, něco pro vás máme.“
„Co,“ ptal se dychtivě Naruto a spěchal ke své matce.
Hinata stejně jako Sakura a Sunako vytáhla malý látkový balíček, když ho rozbalila, mohl Naruto vidět na látce ležet čelenku skryté listové, ale vypadala jinak, než ta jeho.
„Patřila tvému otci,“ řekla Hinata. „A teď bude patřit tobě.“
Narutovi se rozšířili oči překvapením, když mu ji matka připevnila na čelo. Poté se otočil po svých dvou kamarádech a zjistil, že i oni mají na čelech čelenky, patřící otcům.
„Zlatá, bílá a červená, barvy vašich otců,“ odvětila se slzami v očích Sakura. Právě měla pocit, že se vrátila zpátky v čase a vidí před sebou Sasukeho a Naruta, když společně odmaturovali.
Hinatě se v tu chvíli zdálo, že za každým z dětí vidí ducha jeho otce, jak hlídá svého syna.

Vyrůstali jako bratři, synové svých otců. Ale na rozdíl od otců mohli žít život, který oni nemohli. Život, který nebyl svázán osudem a temným proroctvím.

THE END