Můj život shinobiho

Když jsem byl ještě kluk, vždycky jsem chtěl být tím nejsilnějším, nejlepším ze všech ninjů ve vesnici… Měl jsem svůj sen… sen, který jsem chtěl snít s otevřenýma očima.
Sen, který jsem nazýval svou budoucností… který nikdy nebyl pouhou iluzí jako sny jiných…
Chtěl jsem všechny chránit… být jim oporou… být tady pro ně. Chtěl jsem jejich uznání… a jejich lásku. To, co jsem v mládí tolik postrádal…

Vítr jemně rozevlával bílorudý plášť starého muže, stojícího nad spící vesnicí… Usmíval se, ale přesto byl v jeho tváři vepsán jakýsi smutek… vzpomínal.

Ne, nelituji se. To jsem nikdy neměl ve zvyku, a teď, na samotném konci s tím začínat nebudu…
To, co se stalo se stalo… a odestát se to nemůže. Vlastně, ani bych si to nepřál…
Ano, můj život nikdy nebyl jednoduchý… ale byl to můj život. Život, který jsem si užíval plnými doušky… ať už byly trpké nebo s příchutí medu…
Mé dětství v podstatě skončilo mým narozením… Narozením Předurčeného, dítěte Osudu, syna proroctví… já, který na něj nikdy nevěřil… který věděl, že nezáleží na tom, jak se kdo narodí… ale jak zemře. Je jedno, čím jsme předurčeni být… důležité přece je, čím se ve skutečnosti staneme…
Já se stal shinobim. Dříve opovrhovanou a obávanou zrůdou... později jsem i zjistil, jak se nám takovým říká… Jinchuuriki… nevinní, kteří mohou za vše.
Byl jsem veselým chlapcem, který už ale ochutnal bolest… a ještě jí měl v životě spoustu před sebou…
Můj život shinobiho… život plný nebezpečných zkoušek… plný přátelství na život a na smrt… plný závazných slibů… dobrodružství… romantických vzletných slov jako je Cesta ninji nebo Nikdy se nevzdám… slova,která možná zní neuvěřitelně pošetile… ale slova, která se naplnila se stejnou vážností, s jakou byla vyřčena…
Jistě, nebyl jsem dokonalý… udělal jsem mnoho chyb… a ne všechny se mi podařilo napravit.Ano, mohlo by se říct - ne vždy se všechno podaří… ale s tím já se nesmířil. Smířit se s něčím… to pro mě byla vždy jen cesta, jak se vyhnout dřině. A to jsem neuznával.

Po tváři muže stekla slza… pohlédl na skálu, na které byl vytesán jeho obličej… mezi dalšími šesti, kolem něj…

Ach ano, přátelství… to v mém případě znamenalo věčné hádky, útěky a shledání… boje o to, kdo je lepší… spoustu slz a léta nadějí…
Planých?

Smutek vystřídal znovu známý úsměv…

Trvalo to roky… a nikdy to už nebylo takové, jako dřív… ale přesto to bylo skvělé shledání… můj dávno ztracený přítel byl zpět… a já byl zase o velký kus dál na své cestě k lepšímu světu…
Na cestě, která nikdy nekončí… to jen my nakonec zastavíme… jde o to, jak daleko jsme se dostali… a jestli se objeví někdo, kdo půjde v našich stopách…
Já nástupce mám. Mí dva synové a moje krásná dcera… dnes již sami rodičové… zdědili po mě mou touhu chránit… ohnivou duši, jako praví ninjové a kunoichi z Konohy… nezdolnost a vytrvalost…
Oni půjdou dál… budou opatrovat tuto vesnici, tento bezpečný svět který chci odkázat příštím generacím… tak jako můj otec mě a stařík Sarutobi jemu…
Umírám, vím… snem každého shinobiho bývá zemřít v boji… zemřít při obraně těch, kteří milují… Já tuto touhu nesdílel. Chtěl jsem zemřít, až budu vědět, že jsou všichni v bezpečí, že je konec války, mít jistotu, že je opouštím šťastné …
Jistě, jistota je možná jen klam… ale já věřím. Věřím v ty, které miluji. Ve své děti, ve vesničany… v novou generaci těch, kteří nastoupí na mé místo… takový je můj život.
„Loučím se s tebou, Listová," zašeptal. Jdu dál… za svou temperamentní milovanou ženou, za mými přáteli, za svým senseiem…

Úsměv… poslední úsměv slavného Rokudaimeho Hokageho…