Do konce

Je těžké zvolit si svou cestu. Ale dojít až do konce – to je umění.
A umění nebývá vždy krásné…

„Vypadni.“
„Sasuke-kun… ale to přece…to nesmíš!“
„Vypadni! Tohle se tě netýká! Chceš snad taky zemřít?“
S chladným výrazem v očích sledoval mladou, zoufale plačící dívku, objímající ležící osobu.
„Sasuke-kun…“ vzlykla.
„Táhni pryč!“ Odvrátil se od ní. Dřív bývali přátelé… Nechtěl ji zabít…nepotřeboval.
Ale pokud mu bude překážet jako ten…
„Byl to tvůj přítel! Jako bratr! A Konoha je tvůj domov!“
Domov… domov je tam, kde máš lidi, které miluješ. On Listovou nenáviděl.A nemiloval nikoho. Přesněji, už nemiloval nikoho. Láska je jen projev slabosti. Dělá nás slabými… nutí nás starat se o ostatní… stáváme se zranitelnými.
A on si tak zoufale přál být silný…
„Já nemám domov,“ odsekl mrazivě. „A bratra už mám… a to ta liščí zrůda rozhodně není.“
Za ním se ozvalo tiché zasténání. Jeho ‚bratr‘ tam ležel v kaluži své vlastní krve, břicho propíchnuté Sasukeho katanou.
„Ale… To nemůžeš!“ zaječela bolestně. Ne…
Už ho to začínalo nudit. Líně se rozhlédl po okolí. Vypálené domy, všude se povalovaly mrtvoly… Těch několik málo přeživších bolestně sténalo a snažilo se v sobě udržet poslední zbyteček života… který ale nemilosrdně mizel…
Lhal by, kdyby řekl, že se mu ten pohled líbí… Ale je to on, Sasuke. Uchiha. A ti vždy dokončí své dílo. Chladně, bez citu.
„Táhni. Nebo skončíš jako on,“ poukázal na Genina.
„Sas…“
„Sasuke-kun, Sasuke-kun…“ opakoval posměšně. „Umíš taky něco jiného než jen fňukat? Běž odsud, dokud můžeš, Sakura-chan..“ parodoval Naruta. V očích se mu zablýskl jeho dokonalý Mangekyou.
„B…běž,“ zachraptěl Yondaimův syn.
„Slyšíš? I on si to myslí… Popravdě, to je asi první rozumná věc, kterou od něj slyším… A asi poslední…“ dotkl se ho špičkou boty.
„Vypadá to, že náš devátý Jinchuuriki už toho moc nenamluví…“ neupřímně se zachechtal. Přál si být jinde.. daleko odsud… ale nemohl. Ještě ne.
Hra se musí dohrát až do konce…
Do samotného konce.
„Ne… Naruto!“
„Naruto… ach, jak sentimentální,“ ušklíbl se. „Ale neboj, Sakuro, brzy půjdeš za ním…“ Pozvedl ruku, ve které začala zářit elektřina.
„Né!“ Dívka zoufale zatřásla tělem kamaráda.
„Přece se nevzdáš! Ty… ty se přece nikdy nevzdáváš…“
Ze zkrvaveného obličeje chlapce se vydralo jen sotva slyšitelné zachroptění.
„Ale no tak… Všechno je jednou poprvé… Konoha padla, tak si to přiznej.“
„Jsi parchant, Sasuke… nenávidím tě,“ zaječela se slzami v očích a pevně sevřela Narutovu ruku ve své.
Pevně… a naposledy.

Z nebe začaly padat těžké kapky deště… jakoby chtěly smýt všechnu špínu posledních událostí… Mísily se se slzami jednoho starého přítele… přítele, který zničil vše, jen aby dosáhl svého. Slzy poznání? Možná… snad si na konci své cesty přiznal, co je nakonec opravdu důležité… třeba zalitoval… kdo ví… třeba je tohle cesta, která ho donutila zarazit si kunai do vlastního chladného srdce…
Jen jedno je jisté – když následující den osvítilo jasné slunce tři chladná těla, ležící vedle sebe… málokdo nezasvěcený by se zdráhal použít slova – přátelé v životě i ve smrti…
Jen oni věděli...