Chránit 7

Část šestá - Legendy

Část sedmá - Stíny rozhodnutí

Dívka se před chvílí najednou rozběhla a vesele mířila k bráně
„Kushino! Kushino, počkej, nevíš ani co je tam za lidi …“
Jiraiya se ji snažil zastavit, ale nemělo to cenu. Nebrala na ně žádný ohled. Nejradši by nad ní mávl rukou a pěkně, pomaličku do vesnice došel, ale Minato se zničehonic rozběhl taky.
„Stůj!“ zakřičel a dobíhal ji.
Jiraiya je líně pozoroval. Chtěl se na to vykašlat, ale hrdost mu to nedovolila. Sakra, je to snad vzpoura? Nemohl tady vzadu zůstat s ním? Teď aby utíkal taky … A jako nejzkušenější a jejich vzor je musí předběhnout.
„Že já, hlupák, jsem nad nima převzal odpovědnost …“
Bůh ví proč tak spěchala. Kvůli tomu být kunoichi? No ale stejně, nemusí je utýrat k smrti …

Nebo musí? Už běželi víc jak pět minut a travnatý svah neměl konce.
Jiraiya se na chvíli zastavil a předklonil se. Rukama se zapřel do stehen a ztěžka oddychoval.
„Vážně nás chce zabít …“
„Nějak z formy, ne? Sensei?“ zasmál se Minato a čile proběhl kolem něho. Okamžitě ho zbavil těžce nabité první pozice.
„Ale vůbec ne,“ vzchopil se okamžitě Jiraiya, „jenom … mě chytla alergie …“
A nikdy ho nenapadnou dostatečně dobré výmluvy. Zrovna na tohle se měl rozdávat talent.
„A na co jste alergickej, Jiraiyo-san?“ proběhla kolem něho i Kushina a smála se na celé kolo.
Jiraiya se na ni zmučeně podíval, ovšem ta dvě slova, „Na běh!“, si odpustil.
„Ve velkých vesnicích bývají lázně, Jiraiyo-sensei!“ otočil se Minato při běhu a nevinně se usmál.

„Tak sakra, kde jste?!“
Jiraiya na ně musel pěkných pár minut počkat. Najednou totiž nabral takovou rychlost, že ti mladší nestíhali. A to už je co říct.
Minato se usmál. Věděl, co na jeho učitele vždycky zabere.
Zvrhlík jeden …
Všichni tři společně vstoupili do brány z dřevěných kůlů. Jiraiya s natěšeným výrazem, stejně jako Kushina. Ale každý kvůli jinému důvodu. Zatímco on se díval po mladých slečnách, procházejících okolo, ona stoupala na špičky, jenom aby mohla zahlédnout akademii. Ale ještě nic neviděla.
Zato Minato byl celý zamračený. Proč sem vlastně přišel? Proč hnal celou tu cestu, proč mu každou chvilku bilo srdce strachem? … Protože se o ni bál. O svou malou sestřičku. A možná, možná že je někde tady … Už je blízko.
„Hej, Minato-kun!“ strčila do něho najednou Kushina. Minato si uvědomil, že byl nejspíš chvíli myšlenkami mimo. Dívaly se na něho tři neznámé tváře, a všechny s pozdvihnutým obočím. Tři členové stráže, kteří hlídali v malém domku přímo u vchodu do vesnice, mu zřejmě položili otázku, kterou přeslechl.
„Cože?“ zeptal se s omluvným výrazem.
„Jména a účel!“ vyštěkl jeden z mužů, očividně hodně otrávený.
„Ehm … Účel?“ přidala se Kushina a zatvářila se nechápavě. Účel? To jako … Jaký je jejich účel? Čemu slouží? Jak pracují? Ale vždyť …
„Účel cesty,“ pozdvihl Minato obočí. „Naše jména jsou …“
Sakra, ale já nemůžu uvést naše pravý jména … Když sem jdeme někoho pronásledovat a oni o nás zřejmě vědí … Utekli by ... Sakra … Já na vymýšlení jmen nikdy nebyl dobrej …
Minato prstem ukázal na muže, který opodál slintal, nad jednou krásnou vesničankou. Tak moc mu to připomínalo nadšeného psa …
„Tamto je …Ehm, no …“
Muž ve strážnici začínal být nervózní.
„Pardon, neznám ho tak dlouho,“ začervenal se chlapec. Blbá výmluva … Pohni! „Jmenuje se Anpan*.“
Kushina vyprskla smíchy. Ale co na tom bylo divného? Tak se jmenoval pes jednoho kluka ve vesnici … Bylo to první jméno, které ho napadlo! Sensei nemá slintat!
Strážní se pousmáli a pobaveně jeho učitele sledovali.
„A ty?“ pozdvihl obočí muž.
„Já jsem-,“
„On je Manuke**,“ zazubila se Kushina a vyprskla smíchy. Nejspíš nechápala o co jde, tahle hra se jí ale líbila.
Minato po ní hodil naštvaný výraz, ale věděl, že se nesmí prozradit.
„Jo … Já jsem .. Manuke … Ehm, no a jsme z vesnice tady v Zemi víru. Přišli jsme až z jejího druhého konce …“
Ještě že si tehdy kvůli těm divným vesničanům sundal tu čelenku se znakem Listové! Ohňová s Uzu sice nebyli ve válce, ale byli by bráni jako cizinci a to přinášelo jistá omezení.
K jeho údivu se strážný usmál.
„Aha, takže jdete obdivovat krásy hlavní vesnice? No to je jenom dobře …“
Super, takže ani účel si nemusí vymýšlet!
„A ta holka s váma?“ uvědomil si druhý strážný a podezřívavě se na ni podíval.
„Kushina. Kushina Uzumaki,“ zazubila se dívka nevědomky. No dobře, ať se jmenuje tak, jak se jmenuje .. Po ní nikdo nejde a ani ona po nikom nejde. Nebo snad …
„Hehe, hele, další řeka!“ zakřičela vesele a vyběhla od brány.
Ne, ta po nikom nejde.
„Dobře … Běžte … Ty i ten … Anpan,“ souhlasil muž ve strážnici zdánlivě klidně, ale bylo vidět, že mu cukají koutky úst. Ostatní dva se jenom nenápadně otočili. Zřejmě slzeli smíchy.
„Děkujem …“ hlesl Minato a odešel. Aby vytrhl Jiraiyu jeho představám a Kushinu od svých obdivovaných řek.
Když se podíval na svého nadšeného učitele, došlo mu, že měli další štěstí. Nějak strážným uniklo, že ten .. Anpan, má chuuninskou vestu. Zřejmě u nich moc chuuninů nikdy nebylo a tihle, kteří očividně ze své krásné vesnice nevytáhli ani paty, asi žádnou vestu nikdy neviděli. Chuuninské zkoušky se totiž dělaly v jedné z pěti velkých shinobi vesnic, a tady bylo všechno tak izolované …
Když se Minato alespoň trochu vzdálil, ze strážnice najednou vybuchl ohromný smích, mezi kterým znělo hláskované A-n-p-a-n. Strážní se u každé slabiky zajíkali a bouchali do stolu.
Minato se usmál. Tohle se mu povedlo. Tomu pravému Anpanovi z Konohy musí koupit nějakou kost …

Okamžitě se ubytovali. Byl to sice krásný pokoj, celý světlý, s pohodlnými postelemi a dokonce uprostřed stolku stála váza s květy, ale už jenom to ticho napovídalo, že tu bude celkem velká nuda. Minato si sedl na postel, díval se zamyšleně z okna a pozoroval větve stromů, jak se nenápadně otírají o sklo. Byli ubytovaní přímo u řeky, což v téhle vesnici nebylo nijak zvláštní, a tak i tady, ve druhém patře, do pokoje pronikaly malé jiskřičky světla, které unikly z vírů. Ranní slunce čile pralo do oken a visely v něm zrníčka prachu. Nebylo ještě ani osm hodin, ale ruchu pod okny nabývalo a začaly se ozývat první výkřiky z trhu.
Ryby? To těžko, rybu si kupovat nebudou …
Pečivo? Jó, už mu kručelo v břiše …
Ale jinak nic zajímavého. Květiny, ovoce …
Ramen? Někdo zakřičel „ramen“?
Co všechno se člověk posloucháním nedozví! Tam okamžitě musí zajít …
Podíval se po tvářích svých společníků. Kushina se taky dívala z okna a už se začínala nudit, ale Jiraiya se právě nadechoval ke slovům.
„Tákže, Kushino, nejdřív se musím zeptat, co s tebou … Svůj slib jsme už dodrželi, takže …“
„Takže já už jdu! Zeptám se v té akademii!“ rozzářila se dívka. To už má být loučení?
„Aha … Ale … Kde budeš bydlet, nechceš být ubytovaná zatím tady?“ Minato najednou zvedl obočí. Ne, že by mu chyběla, jenom … Bylo mu s ní … Ne, prostě neměl rád loučení.
„Hehe, když se dostaneš do akademie, oni ti už najdou nějaké bydlení … To se neboj,“ mrkla Kushina, „A já se tam určitě dostanu!“
Sebevědomí jí rozhodně nechybělo.
Jiraiya pozvedl ruku.
„Tak … Se asi rozloučíme.“
„Hai, Jiraiyo-san … Mějte se tu dobře a děkuju za doprovod …“ stiskla mu ji Kushina.
Minato k nim přešel a ruku jí taky stiskl. Formálnost přece nikdy neškodí.
„Takže … Ahoj …“ usmál se.
„Hehe, ahoj,“ Kushina si dala volnou ruku za hlavu, „Držím ti palce, ať sestřičku najdeš …“
„A já ti držím palce, ať se na tu akademii dostaneš. I když nevim, co na tom vidíš …“
„Splnění snu? Prostě chci ochránit ty, co mám ráda … A na to potřebuju umět bojovat. A budu nejlepší ninja z vesnice, když už jsme u toho. Lepší než ty!“ mrkla a vyplázla na něj jazyk.
„Heh, uvidíme,“ pousmál se. Pořád se drželi za ruku. Minato čekal, až se pustí ona, ale Kushina zřejmě myslela na to samé.
„Ehm …“
Pustili se oba dva najednou.
„No …“ hlesla Kushina a červenala se. Kvůli tomuhle blbečkovi? Tse, ani náhodou!
Napjaté ticho najednou vyrušil Jiraiya, který už nervozitou málem skákal po místnosti.
„Tak … Tak jdi! Já … Já taky spěchám! Za nějakejma věcma … A může vám být jedno, za kterejma! Šup!“ začal ji vyhánět.
Kushina sklopila zrak a pomalu se otočila. Nebude smutná, bude veselá! Vždyť odchází za svým snem!
„Tak se mějte,“ zazubila se a sebevědomě vyšla ze dveří.
Ale kam teď?

Trochu vyděšeně vešla do velkých, vyřezávaných dveří. Okamžitě ji obklopil příjemný chlad, který v místnosti panoval. Rozhlédla se a její zrak padl na nádherný, pomalovaný strop s výjevy z historie. Obdivně hvízdla. Na druhé straně obrovské místnosti kralovaly dvoje schody, každé vedly na to samé místo.
„Na co jim to je? Není snad jedno, kterou stranou půjdou?“ pomyslela si v duchu a udělala pár kroků dál. Kolem ní se proháněla spousta osob, bojovníci, sluhové, úředníci … Ale nikdo si jí nevšímal. Sebevědomě se rozešla až k těm ohromným schodům. Lákaly, aby je vyšla. I když, v sídle feudálního pána by se asi neměla jenom tak procházet … Nevěděla kam jinam zajít, protože akademii nemohla najít, a nenapadlo ji nic jiného, než jít rovnou na to nejvyšší místo.
„Hej! Hej, děvče, zastav se!“ uslyšela za svými zády ženský hlas a neochotně se otočila. Věděla, že tu nejspíš nemá co dělat.
„Co tu chceš?“ zaznělo od ženy, která nad ní důstojně stála. Ruce měla založené v bok a první věc, které si Kushina všimla, bylo, že jí na ramena spadaly nádherné, temně fialové vlasy. Na sobě měla světlé kimono, které zřejmě bylo uzpůsobeno boji, protože se jí na čele rýsovala důstojná kovová čelenka s malým vírem uprostřed.
Ninja! Ninja z Uzugakure no sato! Konečně ho … Tedy ji poznává!
„Já … Já jsem z Uzu no kuni a chtěla … Chtěla bych se zapsat do akademie!“ řekla nervózně a přitom hleděla do očí svému vzoru. Kunoichi sice vypadala důstojně, ale bylo vidět, že není přísná nebo zlá.
„No, to asi bude horší …“ zašklebila se pobaveně, „protože my tu žádnou akademii nemáme.“
Nemají? Nemají .. Ale jakto? Táta jí tvrdil, že ano …
„Ale … Vždyť ..“ Kushina byla vyvedená z míry. Tuhle odpověď rozhodně nečekala. I když, ona čekala jenom rozhodné „Ano, bereme tě“.
„Eh, akademie tu byla, ale před lety jsme ji zrušili,“ pokrčila obočí kunoichi, „Určitě víš, že tohle není ninjovská země … Alespoň ne ze základu, protože tím se může živit jen pět velkejch shinobi vesnic. A proto, museli jsme rezignovat a teď se mladí ninjové učí jenom od svých senseiů. A ti jsou momentálně všichni obsazení, nebo na misi … Nebo tak, chápeš …“
„Nechápu,“ zašklebila se dívka. „Nechápu .. Protože být kunoichi je můj sen! A vy mě musíte učit!“
Bylo vidět, jak oči ženy najednou získaly lidštější ráz.
„Sen? No, hele, děvenko … Je mi to strašně líto, protože sny já plně podporuju. To teda jo. Ale s tímhle nic neudělám … To víš, že bych ráda založila akademii. To víš, že jo. Ale, kvůli tomuhle blbýmu feudální-,“ najednou se zarazila a dala si ruku na ústa.
„Sakra …“ rozhlédla se vyděšeně okolo, ale když zjistila, že ji nikdo neslyšel, oddechla si, „No, prostě … Nejde to.“
Kushina si založila ruce a přivřela oči. Nehodlá se vzdát. Teď rozhodně ne.
„A proč mě nemůžete učit třeba vy?!“
„Protože, já … Já jsem jedna z nejlepších ninjů z týhle země a mám rozhodně jinčí věci na práci, než se kašlat se studentama,“ zasmála se. „Ale já ani nemůžu … Ten pán, kterýho máme, nerad přijímá nový lidi do učení shinobi. Zato válečníků sečnýma zbraněma tu máme až až … Nechceš třeba bojovat s něčím jiným?“
„Ne! Já jsem přišla stát se kunoichi a tou se taky stanu … A navíc, sečný zbraně jsou slabý … A já se chci stát silnou!“
Byla to pravda. Nemohla takhle rezignovat. I když se říká, radši něco než nic, ona věděla, že jednou se jí to splní. Jednou se do učení dostane. Sice už nevěděla jak, ale dostane …
„Tak to ti nemůžu pomoct,“ vzdychla žena a otočila se. Nemilosrdně odešla a nechala Kushinu samotnou uprostřed všech těch lidí, kteří sem patřili. Ale ona sem chtěla také patřit. Toho feudálního pána začínala nenávidět. Nešťastně vyšla zase ven na denní světlo.

„Tak co, přišli dovnitř?“ zeptal se tvrdý hlas tří mužů.
„Ne, nepřišli. A nenasazuj takovýhle tón, vždyť jsi na stejné úrovni jako my, možná ještě nižší!“ osopil se na něj jeden. Všichni tři stáli seskupení u brány a na sobě měli obleky, které jednoznačně říkaly, že mužové jsou strážci. Ten stojící naproti nim byl očividně nervózní. Přecházel sem a tam a v rukou mačkal nějaký papír.
„No a co! Náhodou jsem přímý sluha feudálního pána! To je důležitá pozice! A teď, jednám pod jeho rozkazy … Vážně nevešli? Vždyť by tu už měli dávno být, je poledne!“
„Podívej se!“ zabručel jeden ze strážných a strčil mu do rukou nějakou knihu, „Tady jsou všichni, kdo dneska vešli. A žádní lidi těch jmen, cos řekl, tam nejsou!“
„Tse, ukaž,“ odsekl sluha a do dokumentu zabodl prst, „tihle ne, tihle … Bože, co je to za jména? Anpan a Manuke? Jak vypadali?“
„No, jeden byl takovej .. Asi takovej,“ ukázal rukou výšku třetí strážce, „a ten druhej byl, asi takovej … Jeden byl blonďatej a ten druhej měl bílý vlasy, a …“
Sluha knihu vztekle zahodil na zem do bílého písku.
„Pitomci! Rychle, ukažte mi, kam šli! Potřebuju toho kluka chytit co nejdřív!“

***
*- žemle s bobovou marmeládou
**- hlupák
***
Moshimoshi (říkají Japonci, když zvedají telefon ... Strašně se mi to líbí xD) ... Ehm, tak je tu další díl x) Ten Anpan ... Hehe xD Sem procházela slovníkem a tohle mě praštilo do očí jako ideální jméno ... Ale potom sem si přečetla ten překlad xD A prostě se mi to tam hodilo
Pokračování: A co dál?
(Nikdy nevim, co do těch závěrů psát xD Jo možná ... Bobová marmaláda?! To chci vidět! )