Akatsuki- dítě, aneb pohroma na entou 9

Pobyt v Konoze se protáhl na čtyři dny. Naše oblíbená trojka seděla v pokoji a každý se bavil podle svého (tj. všichni tupě zírali do zdi).
„Sakra... Chci říct... Miláčku, nechtěla by jsi už takhle porodit? Víš jak jsem nervózní, když jsem dlouho mimo domov,“ promluvil konečně Hidan.
Pein se přidal na jeho stranu: „Musím souhlasit. Dokážeš si představit, čeho je ta banda idiotů schopná, když jim chybí autorita?“
„Nechtěj mě rozesmát,“ zašklebila se Konan. „Autorita? Kde? A mimoto- To si sakra myslíte, že tomu dítěti můžu poručit?“
„Jen se vztekej, jen se vztekej,“ pobízel jí zlomyslně Hidan. „ Náš syn bude ten největší zlosyn a záporák v celým kraji. Jen se vztekej.“
„Jestli nezmlkneš, bude to i polosirotek!“ varovala ho přísným hlasem, který jasně říkal: Tohle-bylo-první-i-poslední-varování.
Nastalo ticho plné čekání a nudy, které se žádné čekání nevyhne. Pein se zavrtěl na své polstrované židli.
„Džízs... Tedy jašin...“
Konan prudce vstala a Hidan před sebe rychle zvedl polštář, kdyby jeho manželka náhodou chtěla zaútočit. Nic ale neudělala...
„Konan?“ zeptal se starostlivě Pein. „Vstáváš a ani ho nezmlátíš?“
...
„Konan?“ zeptal se tentokrát Hidan. „Dělá si z tebe srandu a ani ho nezmlátíš?“
...
Oba si vyměnili ustaraný pohled. Konan se na ně ztrápeně podívala.
„Myslím,“ začala nejistě, „že jste to přivolali.“
„Já nic nevolal,“ ozval se Pein.
Manželé se na něj ohlédli... Kapička u hlavy, trapná situace...
„No tak!“ zase Konan. „Říkám přece, že je to tady!“
Tohle museli pochopit i ti dva blbci. Rychle tedy rozkopli dveře a razili si to rovnou do nemocnice... Shodou okolností stála hned naproti (To já jen abych se vyhnula automobilový, nebo jiný honičce).
Vběhli do vstupní haly, kde na ně každý koukal jako na cvoka.
„Stalo se něco?“ zeptala se jedna mladá sestřička, která zrovna procházela kolem.
Hidan sebou trhl a věnoval jí dost nasssnaštvaný pohled: „Moje žena má břicho jako baskeťák, tváří se jak umučená, vběhli jsme sem jako kreténi a nejbližší krá..sestřička se nás ještě ptá, co se děje?“
Jeho slova nejspíš musela zapůsobit, protože k nim přistoupila většina nemocničního personálu a zatímco Konan odváděli kamsi, začala jiná sestřička zapisovat.
„Takže jméno?“ zeptala se.
„Kon... Ehm.. Jak to říkala... Connie!“ vyhrkli oba dva najednou a nejistě přešlapovali.
„Jméno otce?“ zeptala se znovu a pohledem těkala z jednoho na druhého.
„To jsem já.... Ehm... Já to.... Jashine, jmenuju se Dan... kdo tohle vymyslel...“ zhrozil se Hidan při vyslovení svého krycího jména.
„Dobrá, můžete tu počkat a-“
„He?!“ skočili jí oba dva do řeči. „To jako nemůžeme za ní?“
„Jste snad v kině?“ opáčila sestra a odešla.
„Heh... Vsadím se, že kdyby věděla, kolik lidí jsme dohromady zabili, asi by se chovala jinak...“ zasyčel zlostně Pein a protože jim nezbývalo nic jiného, usadili se v čekárně a čekali.
Čekali... ale to je hrozná otrava... vytáhli mp3 přehrávače, tamagochiho i časák a snažili se zabít čas... Ten teď běžel až neuvěřitelně rychle...
„Haló? Ehm, ehm.... Héééj!!!“ zakřičela na ty dva v polospánku jistá lékařka a oni sebou cukli.
„He? Konan!“ došlo jim dost rychle a dali si sprinta do poschodí, kde tušili její přítomnost.
Rozrazili první dveře, ale pokud jejich kamarádka a manželka nebyla starý chlap, asi se spletli... Po důkladné prohlídce dětského, pooperačního i jednotky intenzivní péče konečně vykoukla ze dveří postava v bílém.
„Gratuluji,“ usmála se doktorka a ustoupila, aby jim dala volný průchod. Neváhali a rychle vešli...