Nyu-Sou 2: 6

Únos a démon

Probudilo ho nepřetržité dloubání klackem do obličeje, o čemž se přesvědčil poté, co otevřel oči.
„Vstávej,“ řekl Konohamaru znuděně a dál zabodával větvičku dubu do jeho pravé tváře.
„Jde to i jinak, ne?!“ rozzuřil se Hideki, který Konohamarovi ještě zcela dopustil, když ho včera vyrušil s... Hanabi. Rozhlédl se po okolí a očima vyhledal její tmavé a lesklé vlasy, které se třpytily v ranních paprscích slunce. Tvářila se tak obyčejně a normálně, jako kdyby si včerejší noční hlídku ani nepamatovala.
„Tak zvedneš se už?“ pobízel ho dál zbrklý ninja a sám si balil spacák do batohu.
Po jeho vzoru se i on dal do balení a snažil se vytěsnit myšlenky na Hanabi.
„Dobré ráno,“ ozvala se jen tak mimochodem, když se jejich pohledy střetly. Zčervenala, což bylo obvyklé spíš pro její sestru, než pro ní. Rozhodl se, že nechá první krok na ní a nebude jí připomínat nic o tom, co jí řekl včera.... Tak hloupé rozhodnutí.
Do deseti minut byli připraveni odejít. Po krátké domluvě se shodli na tom, že se neshodnou, ale dvojice se raději podřídila Konohamarovi, který zavelel zamířit směrem k Mlžné.
Putovali možná několik hodin, když se stalo něco, co ani jeden z nich nečekal.
Křoví tajemně šustí a ve vzduchu je cítit nebezpečí. Ten prapodivný pocit zasáhl všechny tři a oni se stáhli do obraných pozic, čekajíc na první útok z neznámé strany. Nic se ale nedělo, a tak Hanabi tiše zvolala: „Byakugan!“
„Tak co? Vidíš něco?“ ptal se Konohamaru a v hlase se mu odrážel strach a nejistota, kterou právě cítili všichni.
„Hmmmm,“ protáhla dlouze, když se rozhlížela a v tu chvíli: „Tam!“ vykřikla a ukázala na tmavé houští přesně ve chvíli, když z něj vyletěla sprška shurikenů.
Oba ninjové si stoupli před ní, aby jí vlastním tělem ochránili. Některé ostré hvězdice se jim podařilo odrazit, ale i tak se jim několik zabodalo do nohou a paží. Bolestné zasyčení ale museli potlačit, protože se druhý útok dostavil stejně nečekaně, jako ten první. Hanabi zakřičela a oni se prudce otočili a strnuli překvapením.
Jejich nepřítel zaútočil zezadu a vybral si nejslabší z nich. Bezbrannou dívku stojící v bezpečí za zady svých přátel. Cosi jí chytilo za pravou nohu a vláčelo jí to do stínů lesa. Zmizela dřív, než se za ní stačili natáhnout.
„Hanabi!“ zakřičel hlasitě Hideki a všechna ostražitost byla pryč. Jenom díky včasné reakci Konohamara ho další dlouhé chapadlo neznámě stvůry nechytilo. „Díky,“ poděkoval, když se vrátil do reality.
Kanohamaru kývl hlavou ve stylu beru-na-vědomí a rozhlížel se okolo.
„Co to bylo?“
„A kde je Hanabi?“
Stáli k sobě zády a ohlíželi se po sebemenší známce života. Po Hanabi a po jejím únosci se ale slehla zem. A je obklopila panika.
„Myslíš, že...-“
„Ani to nevyslovuj,“ zarazil ho Hideki. „Je z urozeného klanu. Nejspíš budou chtít výkupné. Zatím jí neublíží.... určitě ne. Potřebují jí zdravou...“ uklidňoval spíš sám sebe, protože si najednou přišel strašně bezbranný a nicotný. Už zase nemohl udělat pro záchranu milovaného člověka nic. Jeho matka, bratr... Nedovolí jim, aby mu vzali i Hanabi. „Najdeme jí!“ rozhodne a v jeho hrudi splane nová jiskra odhodlání.
„Jak to chceš udělat?“ zeptal se Konohamaru.
„Za ty roky jsem se naučil víc, než jenom házet shurikeny... A navíc... máme jednu velikou výhodu.“
„Výhodu? O čem to sakra mluvíš? Mají přece zajatce!“
„Ale já mám něco, co oni netuší.“
„O čem to-“

„Dlouho jsme se neviděli,“ zasyčel hlasitě a pronikavě psí démon a pod tíhou těžkých okovů se pokusil narovnat- bezvýsledně.
„Nemusíš se kvůli mně zvedat. Jdu jenom na krátkou návštěvu.“
„Hmmm. Hádám, že po mě něco chceš. Vždy po mě něco chtějí.“
Přistoupil k démonovi ještě blíž a divil se, kdy se bere jeho odvaha. Tak blízko se nikdy nepřiblížil. I Gobi no Hokou sebou překvapeně škubl a zvědavě zavrtěl mohutnými ocasy.
„Hádám, že je to něco důležitého.“
„Přesně tak.“
„Co pro tebe tedy můžu udělat, můj milý hostiteli?“
„Potřebuji vystopovat jistou osobu.“
„To je ale náhoda,“ zasmál se hlasitě démon a hlasitě funěl do Hidekiho obličeje. „Čirou náhodou jsem totiž pes, víš, hostiteli?“
Mlčky sledoval démona, který ho s potěšením nechával čekat.
„Propůjčíš mi tedy svůj čich?“
„Voda je ti snad málo?“ podivil se.
„Žádám tě o to...“
„Hmmm. Čich.“

„Co to s tebou je?“ zatřásl s ním prudce Konohamaru. Hideki se chvíli rozhlížel okolo, než mu došla ta skutečnost, že ztratili Hanabi.
„Počkej tady,“ poručil mu a došel k věcem, které odhodili při jejich prvním napadení. Chvíli se v nich přehraboval a hledal cokoli, co by patřilo Hanabi. Nahmatal spacák a zhluboka se nadechoval její vůně. Byl to zvláštní pocit, protože její vůně byla stále pronikavější i potom, co se vzdálil zpět ke zděšenému Konohamarovi.
„Co to sakra děláš?“
„Sleduj,“ poručil znovu a v duchu poděkoval pětiocasému.
Znovu se nadechl a ucítil její vůni. Šel, kudy ho čich vedl a Konohamaru jen nechápavě pobíhal za ním a šeptal si nadávky, které díkybohu neslyšel.
„Idiot.... Kretén... A jen tak mimochodem- Co to děláš?“
„Těžce se to vysvětluje.“
„Áha. Myslím, že jsem dost chápavá osoba.“
„Víš o démonech?“
„Jako je v Narutovi, ne? Kyuubi.... no a co s tím?“
„Kyuubi je jen jeden z mnoha.“
„Chceš tím snad naznačit to, co si myslím?
„Ano, jsi vážně chápavá osoba a bereš to celkem v poho-... Konohamaru?“
„Dej mi chvíli na to, abych to rozdýchal.“
„Mysli na to, že Hanabi už moc dlouho dýchat nemusí, jestli si nepospíšíme,“ upozornil Hideki na to vše, co se mohlo za tu krátkou dobu stát.