Nyu-Sou 2: 1

Nový začátek

„Do toho!“ povzbuzovaly nadšeně dětské hlásky a čtyři páry očí dychtivě sledovaly trénink dvou dospělých mužů.
„Tati!“ fandila malá Kushina svému otci a dlouhé vlásky se světle třpytily v záři poledního slunce.
„Hideki!“ přidala se k malým divákům Hanabi a dětské ručičky jí tahaly za tmavé vlasy.
Hideki se otočil a rozpačitě se usmál na mladou Hyuugu. Naruto využil jeho chvilkové nepozornosti a svalil ho na zem.
„Nikdy nesmíš dovolit, aby ti nějaká žena zatemnila mozek,“ varoval ho a jeho soupeř se stydlivě začervenal.
„A co máma?“ zeptala se Kushina a rozběhla se k svému otci.
Chytil jí a zvedl jí do rukou.
„O tvojí mámě to samozřejmě neplatí. Ona totiž není žena, ale moje krásná víla.“
„Chceš tím snad naznačit, že nejsem stejně krásná, jako moje sestra?“ pokrčila obočí Hanabi a posadila se na kamennou zídku.
Hideki se posadil vedle ní a hřbetem ruky si setřel pot z čela. Hanabi se v jeho přítomnosti začervenala, takže se otočila na svého švagra v záplavě svých mladých obdivovatelů.
„A strýčku,“ začal potichu jeho synovec, tak podobný Nejimu. „Můžeš nám ukázat rasengan?“
„Ano, rasengan!“ škemral malý Uchiha.
Jeho starší dvojče ho pláclo přes hlavu. „Ale prosím tě, stejně už ho neumí,“ řekl s jasným cílem- vyprovokovat Naruta.
„Tak se tedy dívejte!“ upozornil je Hokage a ve své pravé ruce nashromáždil jasně modrou barvu, která se během chvilky zformovala do pravidelné koule.
„Jo!“ vyhrkly sborově všechny děti a nadšeně mávaly rukama.
„Vypadá to, že v něm vidí vzor,“ uchechtl se Hideki a napil se čerstvé vody, kterou přinesla Hanabi. „Díky,“ podal jí prázdnou sklenici.
Mírně se usmála, ale on to nemohl vidět, protože si právě odhrnul pramínek vlasů z čela.
Vzpomínal na to, jak se poprvé dozvěděl o své síle.

„Víš, Hideki..“ začal Naruto a chvíli přemýšlel, jak pokračovat. „Je tomu dvacet tři let, kdy naší vesnici napadl strašlivý démon Kyuubi. Tehdy jsem byl ještě čerstvě narozené dítě a můj otec –hokage- udělal riskantní čin, pro záchranu všech obyvatel Konohy. Do mého těla zapečetil devítiocasého démona a sám při tom zemřel... Chtěl jsem, abys to věděl.“
„Takže ty,“ dával si dohromady Hideki,“ v sobě máš démona? Ve svém těle?“
„Ano,“ přikývl a začal si vyhrnovat tričko.
Odkryl pečeť na svém břiše. Hideki se zarazil.
„Ty znáš ten znak, že ano? Máš totiž podobný na svém břiše.“
„A-Ale jak tohle to víš? A co to má vlastně znamenat?“ ptal se nevěřícně Hideki a bál se toho, co by mohlo následovat.
„Řekni... Proč jsi se nestal ninjou stejně jako tvůj bratr?“
„Moje matka... bylo to její poslední přání. Ona byla nemocná a mě bylo teprve osm let. Chtěla, abych se opatroval. Tvrdila, že je to pro mě riskantní...“
„A co tvůj otec?“ skočil mu do řeči Naruto.
„Otec? Toho jsem neznal. A to je dobře, protože bych ho zabil!“
„Jak to myslíš?“ nechápal Naruto a zkoumavě si mladého Hidekiho prohlížel.
Zhluboka se nadechl, protože to pro něj bylo těžké. „Můj otec byl zloděj a podvodník. Matka se do něj zamilovala a její láska jí zaslepila. Když jsem se narodil, došlo jí, že je její manžel tyran a společně se mnou a s bratrem od něj utekla.“
Narutovi bylo jasné, že Hideki rozhodně nezná celou pravdu.
„Víš... Tvůj otec se rozhodl ke stejnému činu, jako ten můj otec, přestože jejich záměr byl odlišný... Tvůj otec byl silný ninja, ale na lidech mu nezáleželo. Říká ti něco Gobi no Houkou?“
„Ne...“ řekl po chvilce přemýšlení Hideki. „Mělo by snad?“
„Posaď se.... Gobi no Houkou je petiocasý démon zapečetěn ve tvém těle.“
Pokračovalo ticho. Hideki se na něj překvapeně podíval.
„Ty... démon... uvnitř mě?“ opakoval nesouvisle a sledoval Naruta, jako by každou chvilku čekal, že vyhrkne Apríl!
„Ano, my dva jsme jinchuuriki- v našich tělech jsou uvězněni démoni.“

„Hideki,“ přiběhla k němu malá Kushina. „Jednou tátu určitě porazíme! Společně!“
„To víš, že jo,“ pohladil jí po vlasech a usmál se. „Budeš ale muset trénovat a jíst hodně zeleniny.“
„Ty to s dětma teda umíš,“ zasmála se Hanabi, když její neteř odběhla zpět ke svým kamarádům a začali si hrát na ninji.
Odpověděl jí úsměvem a nervózně se na zídce zavrtěl- v její přítomnosti to nebylo nic neobvyklého. Ohlédl se ze rameno a dotkl se její jemné ruky. Oba dva se na sebe podívali a odtáhli ruce, jako by jim ten letmý dotek působil bolest.
Hanabi zrudla jako jahoda, rychle sebrala prázdné sklenice a pod záminkou že musí umýt nádobí, zmizela ve stínu domu.
„Utekla ti?“ probral ho Naruto a podrbal se na hlavě. „Mým očím nic neunikne.“
„Co kdybychom místo těch keců raději trénovali?“ zašklebil se na něj Hideki.
„To zní slibně, ale musím tě varovat, že jsem během naší krátké přestávky nabral dost sil!“