manga_preview
Boruto TBV 15

Budoucnost

„Všechno je pryč …“
Mladý muž se zmateně rozhlížel. Nepoznával to tu. Věděl, že je tu poprvé v životě a netušil proč.
„Vážně?“
Všechno tady bylo tak … Dokonalé. Dokonaleji by to žádný malíř nemohl nakreslit. Jeho oči vnímaly tu krásu a téměř nemrkaly, aby snad o jeden jediný div nemohly přijít. Byl v nějaké zahradě. Krásné zahradě, plné bílých květin. Kvetly všude okolo, a ve vzduchu zanechávaly nádhernou vůni. Muž se zhluboka nadechl a usmál se. Ta vůně mu připomínala její vůni … Její …
Nádherné ztepilé stromy rostly v pravidelných řadách. Zdravé listy se jemně třepotaly ve větru a přitom z nich vánek odvíval prach … Avšak nebyl to opravdový prach. Tenhle se stříbrně třpytil a odlétal někam pryč. Tam, kde ho vítr chtěl mít. Jedna stříbrná vlna prolétla kolem něho a on sledoval tu nádheru. Zvedl ruku a pár třpytek nechal přistát na své ruce.
„Krása,“ vzdychl a sfouknutím je poslal na další cestu.
Rozhlédl se.
„Co mám dělat?“ zašeptal, ale věděl, že ho nikdo neslyší. Neviděl tu jediného člověka, kterého by se mohl zeptat. Jenom zvířata tu pobíhala, vesele, nespoutaně. Laně, tygři, pávi … V míru.
„Tak co?“
Nevěděl, proč tu je. Nevěděl ani, kde vlastně je. Ale něco ho táhlo dál. Dál těmi krásnými pískovými cestami bez jediného kamínku. Šel, šel jako kdyby ho vábil nějaký hlas … Zmateně, okouzleně, bez cíle … Až najednou se jeho krok zastavil a on si uvědomil, před co ho dovedl.
Pagoda. Nádherná pagoda, celá sněhově bílá, jenom s červenými detaily, se skvěla ve slunečním svitu. Z domu vycházel ptačí cvrlikot. Schody …
„Mám tam snad jít?“
Nevěděl proč, ale vyšel nahoru. I přes své zásady, nevěřit cizím státům, nevěřit cizím lidem, nemohl si pomoct.
Ode dveří viděl nádhernou místnost. Překrásné vyřezávané stoly, nádherné sochy … Jako kdyby snad ani nebyly dělány lidskou rukou. Tak moc byly dokonalé. Ale on se bál vstoupit. Díval se dovnitř, na ten božský interiér a těkavě se rozhlížel na všechny strany. Až jedno slovo neznámého hlasu ho donutilo zaměřit se na křeslo na konci místnosti.
„Vítej,“ uslyšel.
Křeslo bylo moc daleko. Nedokázal rozeznat rysy neznámého. Ani přivřené oči mu však moc neukázaly.
„Vstup, jenom vstup …“ pokračoval vlídný hlas a on věděl, že mu může věřit. Pokrčil nohu v koleni a pomalu, rozvážně, ji položil na chladný, bílý mramor …
Prostředí se naráz změnilo. Mramor pod jeho nohama se přetvořil v pevnou zeminu. Uslyšel skřípot kamínků a podiveně se rozhlédl kolem. Tady to vypadalo, jako jeho starý domov. Všude obyčejné stromy, ničím zvláštní, ničím neobvyklé, ale on je měl rád. Rád pro to, že symbolizovaly jeho vesnici. Ty nádherné zelené listy … Nebe nad nimi mělo pár mráčků a tráva byla mokrá, jako po dešti. A před ním stál otočený zády nějaký muž. Skláněl se nad náhrobkem, náhrobkem vytesaným z šedivého kamene. Byl to důstojný hrob. Hodný důstojného člověka, kterého měli všichni rádi. Ale stále nemohl přečíst, co na něm bylo napsané. Tiše přešel pár kroků blíž a naráz se zastavil, protože muž stojící před ním se otočil.
Ve větru zavlál plášť, který měl neznámý oblečený na zelené vestě. Oranžový plášť s černými plameny na okrajích.
Jeho krok byl rozhodný a pohled odhodlaný. Ale přesto bylo poznat, že není zatrpklý, nebo nudný … Právě naopak. V tom pohledu problikávaly veselé jiskřičky. Pořád, i když stál u hrobu někoho, na kom mu nejspíš záleželo, pořád se usmíval. Mladý, moudrý … Správný. Avšak příchozí cítil, že ho zná. Blonďaté vlasy a tři čárky na tvářích …
„Ty …“ zašeptal, ale cítil, že ho muž v oranžovém plášti nevnímá. Prošel kolem něho se sklopenou hlavou a s úsměvem na rtech … Asi nepřemýšlel o špatných věcech jako o špatných … Ve všem viděl něco dobrého…
Minul ho, s jedním jediným slovem.
„Děkuju …“ zašeptal hrobu, který opouštěl.
Muž se za ním stále díval. Pootevřel překvapením ústa a přečetl znaky, které se v oranžové skvěly na zádech pláště.
„Rokudaime Hokage“
Šestý šel dál, nezastavoval se. Až na konci cesty, než ho zakryly stromy, objal nějakou ženu. Ženu s růžovými vlasy. Asi se milovali … Šťastný muž … On, ale … Vždyť …
Teď mu to došlo. Cítil, co bude na náhrobku. Cítil to … Pomalu, nejistě se otočil. Jeho oči sledovaly vyryté znaky.

Zemřel, ale stále zůstal v srdcích svých přátel, své ženy i svého syna.
Zemřel, ale stále zůstal v srdci své země.
Zemřel, stále milován.
Zemřel, s nadějí.
Yondaime Hokage, Minato Namikaze

Muž se usmál. Usmál, ačkoli se dozvěděl něco důležitého. Že je vlastně mrtvý.
Jeho srdce přestalo bít, když padl za svou vesnici. Ale on teď může vidět, čemu tím pomohl. Jeho syn, jeho syn se stane Hokage. Jeho syn, bude šťastný. Pomůže ostatním …
Někdo odchází, někdo zůstává. Pro to, aby mohl rozvíjet odkaz toho zemřelého. Jak krásně to fungovalo …
Najednou ho obklopilo bílé světlo. Věděl, že se vrací. Vrací se, a bylo mu umožněno vidět budoucnost, která mu řekla pro co vlastně padl. Vrací se, do ráje.

***
Tak ... Jedna jednorázovka Laughing out loud
Asi nemám co dodat ... Jenom to, že věřím, že takhle to dopadne.
Vylíčila jsem vám ráj... Ráj by mělo být nádherné místo. Místo, kde bude všechno, co máte rádi. A postupem času ho s vámi budou sdílet i vaši milovaní....
Mělo by to být jako kontrast k osudu Peina, Poslední soud ...
No a ten muž na tom křesle? Kdo to asi tak mohl být .. xD

4.921055
Průměr: 4.9 (38 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Fňu
Vložil Fňu, So, 2008-06-07 22:48 | Ninja už: 6265 dní, Příspěvků: 6029 | Autor je: Prodavač v květinářství Yamanaka

Minatko to je nádherné....zase niečo k Štvrtému, krásne...ale to je od teba všetko Laughing out loud....skvele tam popisuješ jeho pocity, myšlienky, ach jaaaj je to také optimistické ale aj smutné.... Eye-wink


Autori poviedok čítajte Pravidlá FF!! Smiling
Inak vaše poviedky skončia na našom externom blogu ^^
A takisto čítajte aj Důležitá sdělení pro spisovatele a čtenáře FanFiction!!!
Ak si nie ste istí písaním, nájdite si nejakú betu - Inzertní FF nástěnka.

----
Čiarka, taká maličkosť, ale dokáže úplne zmeniť význam vety.
Nezabúdajte na to.