Minatova povinnost 9

Část osmá - Tady

Část devátá - Říct sbohem

Kushina se zmateně rozhlížela kolem. Kdo … Co se tu stalo? Nechápala … Nechápala, proč někdo narušil obřad. Nechápala, kdo byli ti dva. A teď … Už vůbec nechápala, proč jeden toho druhého zabil. Tušila jenom jednu věc … Její syn byl v nebezpečí. A něco … Něco tu nehrálo. Přerušit tuhle techniku je velice riskantní. Ale chlapec byl v pořádku. Alespoň jí tak připadal.
Rozhlédla se kolem sebe. Kromě ohromných kusů balvanů na zemi uviděla bezvládné tělo.
„Jiraiyo-san!“ zakřičela a sáhla mu na zápěstí. Stále cítila tep.
Oddychla si. V jednu chvíli si myslela, že by snad …
„Jiraiyo-san,“ řekla trochu míň hlasitě a zatřásla s ním.
Musí se probudit! Cítila, že musí … Cítila, že oba dva mají něco udělat. Že všechno ještě není v pořádku.
Pokradmu se podívala do středu rozpadlé jeskyně. Stáli naproti sobě. Nějaký muž a její syn. Zatím je to v pořádku … Zatím nechtějí bojovat … Ale, měli by vůbec? Asi ano … Když předtím zaútočil … A takhle …
Pohledem přelétla celou zničenou jeskyni. Dopadaly sem jenom paprsky měsíčního svitu a všechno osvětlovalo pár pochodní, které nezhasly. Najednou ji vyrušilo tiché zasténání.
„Jiraiyo-san! Jste v pořádku?“ zeptala se a pomohla Sanninovi posadit se.
„Celkem …“ zašeptal a trochu zakašlal, „celkem jsem v pořádku … Co se tu stalo?“
Rukama si protíral víčka, jako po dlouhém spánku. Nebyl však unavený. V očích se mu usadily zrnka prachu, které vznikly rozbořením zeminy.
„Nemám tušení …“ zašeptala a dál sledovala, co se děje.
Jiraiya najednou pomalu vstal.
„To je …“
„Znáte ho?!“
„To je chlapec, kvůli kterému Naruto obětoval už hodně …“
„Cože?“
„To je Sasuke Uchiha. Před pěti lety odešel z Konohy přímo za Orochimarem. Naruto ho chtěl zachránit,“ řekl Jiraiya potichu a sklopil zrak, „Chtěl mu pomoct, byl to jeho nejlepší přítel. Ale Sasuke? Ten nechtěl. Naruto si to stále vyčítal … Ale teď, nemyslím, že by se Uchiha chtěl vrátit domů … To že tu je, a na sobě má ještě plášť Akatsuki … To není dobré. Musíme Narutovi pomoct.“
Kushina o Akatsuki hodně slyšela. Věděla, že chtěli dostat Naruta. Ale že by tam byl někdo, kdo byl Narutův přítel? To netušila …
„A proč přišel?“ pozvedla obočí.
Sannin jenom pokrčil rameny.
„Hej, Naruto! V pořádku?“ zakřičel na ty dva najednou a přešel směrem k nim. Kushina ho následovala. Věděli, že by tam neměli vtrhnout rychle. S nějakým jutsu například … Nesmí vstupovat do záležitostí, když nevědí o co jde. Ačkoliv to může vypadat jakkoliv, nikdy nemusí být úsudek správný. Nikdy nemusí být správná naše domněnka a potom můžeme udělat to, co bychom si vytýkali celý celičký život …
Naruto se pomalu otočil. Bylo vidět že je překvapený. Proč? Nečekal snad, že se probudí?
„Naruto?“ zašeptala Kushina a starostlivě se na něj podívala. Mladý muž stojící naproti němu se tvářil … Vlastně se netvářil vůbec nijak. Z jeho tváře nebyly rozeznat žádné emoce. Vůbec nic. Ani lehký náznak úsměvu, ani lehký náznak zloby.
„Co je zač?“ pomyslela si, ale podívala se opět na Naruta. Byl … byl v něčem jiný … Něco se muselo stát.
„Dopadlo to jutsu dobře? Stihl Minato udělat všechno pro to, abys byl v pořádku?“ zeptala se a přitom ho pečlivě pozorovala. Jeho výraz … nadšený? Nadšený a překvapený?
„Kushino,“ zašeptal a jeho matka se usmála. Avšak Jiraiyovi do smíchu moc nebylo. Kushině to ušlo, ale Naruto své matce nikdy neříkal jménem … Vždycky jenom „Mami“. Vážil si toho, že tak někomu může říkat. Teď ještě aby …
„Jiraiyo-san,“ otočil na něj s úsměvem hlavu chlapec a Jiraiya pootevřel ústa.
Jemu už vůbec nikdy neřekl Jiraiyo. Ero-sennin … Už si na to zvykl. To nemohl být on …
„Já … Já nejsem Naruto,“ pokračoval shinobi a trochu nešťastně se usmíval, „Když tady tenhle,“ pokynul hlavou na Sasukeho, „když tady tenhle narušil obřad, jedna duše z Naruta vypadla. A protože to byla zrovna ta, která byla nečinná, vypadla ta Narutova. Já jsem zrovna v tu dobu dodělával pečetění …“
Jiraiya začínal chápat, co tím chce říct. On … Takže v jeho těle uvízla Minatova duše?
„Sakra … zatracenej Uchiha!“ zaklel trochu hlasitěji, než chtěl. Sasuke se po něm jenom podíval. Nezamračil se. Věděl, že ho obviňuje správně.
Kushina zůstala stát … Po tváři jí stékaly slzy. Nedokázala to pochopit. Jeho syn … A Minato?
„Minato …“ zašeptala.
Syn … Manžel … Syn …
Usmála se. Syn. Syn tu musí zůstat … Už to věděla předtím …
Objala ho.
„Minato …“ zašeptala znovu. Byla to ironie. Rozhodla se zůstat se svým synem, přišel Minato. Vlastně … Nebyl tu ani jeden. Měla oba dva. Ale … Takhle se jí to nelíbilo.
„Kushino,“ zašeptal Narutův hlas. Konečně ji vidí. Konečně ji objímá. Ale ví, že je to naposledy. Naposledy, protože musí odejít. Uvolnit místo mladším. Nové generaci. Těm, na které tolik spoléhal … Těm, pro které obětoval svůj život.
„Minato, takže … Takže jsi zpátky?“ uchechtl se Jiraiya.
„Hmm … Tak … tak trochu, sensei,“ ušklíbl se Minato nešťastně. Zdvořile potřásl rukou svého učitele, ale nakonec se objali s poplácáním zad. Byl jako jeho otec. A Minato byl Jiraiyovi jako syn. Syn, kterého nikdy neměl, kterého nikdy mít nebude … Ale ví, že on i Naruto jsou dva žáci, které má rád. Střelení. Jako on … Talentovaní. Jako si to o sobě po právu myslel i on. A čestní jako … No. Čestní. Dva jeho nejlepší studenti. Syn a … vnuk?
„Neplač, Kushino,“ usmál se Minato a podíval se na svou ženu, „všechno bude dobrý.“
Kushina se taky usmála. Po tváři jí stékaly slzy ne smutku, ale radosti. Kdo jiný může mluvit se svou láskou, i když už je dávno po smrti? Nikdo … Neznělo to tak optimisticky, ale ona věděla, že si toho musí vážit. Alespoň na chvíli ho vidí. Alespoň na chvíli s ním může mluvit. Říct mu všechno, co má na srdci … A i když zase zmizí, i když už se zase na vždycky vytratí, ona může vědět, že to ví. Ví všechno. A jeho syn, jeho syn … No, alespoň doufala v dobré konce.
„Minato,“ usmála se, „víš … Něco jsem ti ten večer, když jsi zemřel, nestihla říct …“
„Nestihla?“ pozvedl Minato Narutovo obočí.
„Nestihla … Nestihla jsem ti říct, jak moc pro mě znamenáš. Jako moc jsem tě milovala. Vždycky jsem opakovala to staré ´miluju tě´, ale nikdy jsem nestačila pořádně vyjádřit všechno… Doufala jsem, že ty dvě slova stačí. Protože úplně všechno vystihovaly. Ale já-,“
Minato jí položil prst na ústa.
„Slova nejsou všechno. Slova nikdy nejsou víc než činy .. Kushino …Já vím …“
Objal ji. Naposledy.
„Co bude teď?“ zeptal se Sannin s radostí v hlase. Sice zase odejde, ale oni mohli vědět, že i když odejde, zůstane. Zůstane tu ten dobrý pocit. Ne ze ztráty, ale z nalezení. Nalezení budoucnosti …
„Teď,“ usmál se Minato, „teď vyvoláte Naruta zase zpátky. Já odejdu …“
„Ale co tenhle-,“
Uchiha, který všechno pozoroval, se jim za celou dobu nepodíval upřímně do očí. Až teď.
„Já jsem řekl, že si to chci vyřídit s Narutem. Ne s jeho otcem,“ zašeptal Sasuke a znovu sklopil svůj pohled. Po zříceninách jeskyně pomalu vyšel až na vrchol a zastavil se.
„Naruto? Čekám tady …“ odvrátil se s tichým zašeptáním. Domluvil se s ním. S jeho otcem. Nechtěl zbytečně riskovat. Kdyby s chlapcem chtěl bojovat, bude bojovat s ním, a ne s někým v jeho těle. Vždycky zrovna s Narutem chtěl bojovat férový souboj. Ověřit si svoje schopnosti. A teď, když on nemá prokletou pečeť a ani Naruto se nemůže přeměnit na Kyuubiho … Teď je to ideální. A navíc, nebude riskovat souboj s nejlepším Hokage všech dob … Ten, který stál naproti němu by nemohl bojovat na plné síly. Nebyl zvyklý na to tělo … Počká. Tu chvíli …Když už musel čekat celý rok…
Podíval se dolů. Kushina i ten Sannin začali pečetě. Už? Asi ano. Znovu se otočil a podíval se na hvězdy.
„Bráško …“

„Jsem zpátky?“ zašeptal a podíval se na své ruce. Tentokrát je viděl. Barevně, nebyly průhledné.
„Super, ttebayo!“ usmál se. Rozlédl se kolem. Zase je tam, kde všechno začalo. Před branou. Ohromnou kovanou branou. Už to tu nezářilo tak moc … Jak slíbil jeho otec. Polovinu chakry odebral. A teď, teď ji ta jeho modrá bude moct ovládat. Tak je to správně …
Když svůj zrak odvrátil od oranžového světla, uviděl znovu Minata. Stál a jenom ho pozoroval. Usmíval se.
„Naruto?“ řekl pomalu a přešel k němu, „teď už je to naposledy. Teď už se doopravdy loučíme … Alespoň ty se mnou. Já s tebou budu pořád. Tady,“ zaklepal si na srdce a mrkl.
„Je mi líto, že jsem tam nemohl být, když ti nadávali. Když viděli těma zastřenýma očima, které jim ukazovaly jenom Kyuubiho. Když přes ně neviděli tebe. Já bych jim řekl, jak to má být … Mrzí mě to. Že jsem o tebe přišel tak brzo. Že ty jsi tak brzo přišel o mě …“
„Tati?“ zazubil se Naruto, ale po tvářích mu stékaly slzy.
„Zapomínáš, že ses na mě pořád díval-ttebayo … Z tý skály, ke který jsem vzhlížel. Hlava Yondaime Hokage, kterou jsem obdivoval … Ztratil jsem tě, ale přitom jsem tě měl pořád na očích-ttebayo. Ta skála mi tehdy dávala naději. Že to všechno překonám. Že se přiblížím těm, kteří na ní jsou … Byl jsi se mnou. Pomáhals mi-ttebayo. A teď … Teď si vždycky vzpomenu. Jenom když zvednu hlavu trochu výš … Dattebayo.“
Čtvrtý se usmál. Začal mizet. Průhledněl, až se ztratil docela. Naruto zavřel oči. Když je znovu otevřel, hleděl na měsíc v reálném světě.
Najednou zafoukal vítr. Foukal mu kolem uší … Jako kdyby mu chtěl něco říct …
Slova? Slyší slova?
„Budu tě vždycky chránit. Je to moje povinnost … Otce …“
Naruto se usmál.
„Sbohem tati,“ zašeptal a setřel si poslední slzu. Teď … Ještě Sasuke …

***
"Vrrrr" .... Ááááá!
Já už se z toho "vrrr" zcvoknu! Spravujou nám barák a tak mi celý odpoledne bijou sbíječkou do hlavy ... Pomoc xD
Tak jestli tenhle díl je nějak divnej .. Pardon Byla sem usbíječkována xD
Jinak ... Přepsala sem celej Minatův odkaz. Hlavně na začátku, trochu sem upravila Minatovu smrt a tak ... Oddělala sem všechny bloky, takže teď se to bude líp číst Provedla sem menší blokový čištění xD
Pokračování: Bráška
A pamatujte, že nic není tak jak vypadá ... Neřikam co, ale něco určitě ne