Chlapec z pekla 10 - Jak dochází k setkáním...

Zpátky v Konoze...

Naruto zatahal bělovlasého spáče za vlasy.
„Ero-sennin! Vstávej, no tak!“ snažil se ho stáhnout dolů z pohovky.
Tsunade si prokřupala klouby na rukách, zjevně uvažovala nad vlastními metodami buzení. Nakonec se však jen usmála a řekla: „Necháme ho tady. On si nás pak najde, na to je expert.“
Vyšli před radnici a s úlevou přehlédli liduprázdné náměstí. Davy zvědavců už stihla rozehnat vždy spolehlivá Shizune.
„Tak,“ oddechla si Pátá. „Dnes v pět hodin předám úřad Hokage Narutovi...“
Kabuto nezúčastněně pokrčil rameny, Ori se oblíznul až za ušima, Sasuke nahodil maximálně otrávený výraz, Naruto se tlemil jako blbeček.
„Sejdeme se v Ichiraku! Tak zatím!“ zamávala vnadná blondýna a nastoupila cestu k domovu. Musela si umýt hlavu, vyžehlit slavnostní šasty, nalakovat nehty, atd., atd.... Zkrátka všechny ty zdlouhavé procedury, které ženy podnikají, aby vypadaly aspoň trochu k světu.
Narutovi stačilo jen zaslechnout Ichiraku a už se mu sbíhaly sliny jak psům od Pavlova. Ostatní nestihli říct ani popel... zahlédli jen oblak prachu mizící v dálce.
Sasuke si pohrdlivě odfrknul. Kopl do nejbližšího šutru, otočil se na patě a vydal se hledat nějakou temnou uličku, kde by si mohl v klidu a soukromí emařit.
Kabuto zvedl hlavu, ostré polední slunce ho nepříjemně bodlo do očí. Sykl bolestí, zamžoural na Orochimara, pak vykročil do centra vesnice, kde hodlal navštívit optiku.
Hadí ksicht se znova mlsně olízl a zamířil směrem, kterým odešla Tsunade...

V zamyšlení přecházel ulici, stále kopal do kamenů rozesetých po cestě. Z letargie ho vytrhl pisklavý hlas: „Sasuke-kun!“
Vteřinu nato se válel v prachu na zemi a v obličeji ho šimrlala záplava růžových vlasů.
„Sasuke-kun!“ vřískala Sakura nadšením. „Tak přece ses vrátil! Já jsem to věděla! Ach, Sasuke!“
„Sakura-chan,“ vyrazil ze sebe přerývaně. „Mohla - bys... Trochu – se – dusím...“
Kunoichi se smíchem vyskočila a pomohla mu na nohy. Pak dlouhou chvíli stáli, zírali jeden na druhého, široce se usmívali a vychutnávali radost ze šťastného shledání.
Myslel jsem, že mě zabije, přemítal Sasuke. Ale ona je fakt ráda, že mě vidí.
„Sakura-chan, já...“ začal váhavě. Slovo promiň však nějak nešlo přes rty.
Dívka ho znova objala a zašeptala mu do vlasů: „Já vím...“
„Ale... Jde o to, že..“
Jak jí měl vysvětlit, že ji nemiluje? Tak dlouho na něj čekala...
Pohladila ho po zádech, pak se jemně odtáhla...
„Rozumím,“ řekla, jako by mu četla myšlenky. „Ani já tě nemiluju. Krom toho jsem zasnoubená.“
Na levé ruce se zatřpytil prstýnek s diamantem. Tázavě zvedl obočí: „Kdo?“
Zčervenala jako rajské jablíčko: „Lee... Znáš ho, je tvrdohlavější než Naruto a když si něco umane...“
Sasuke se usmál: „Gratuluju, vážně.“
„Arigatou. Mám velkou radost, že jsi zpátky. Ale už musím. Sejdeme se v Ichiraku!“ křikla ještě, než zmizela za rohem.

„A vážně nemáte ani jedny s kulatýma obroučkama?“ fňukal šedovlasý mladík s culíkem.
„Ne, je mi líto,“ omlouvala se postarší magistra. „Všechny nám je vykoupili fanoušci Harryho Pottera...“
Kabuto posmutněl... Přece nebude nosit oválný brýle... Nebo – jaká hrůza – hranatý!!!
Kam by pak šla jeho image prudce inteligentního záporáka?! Do... No však vy víte kam... Skoro se rozplakal, když tu mu dáma v bílém plášti podávala jakousi krabičku. Na blízko naštěstí viděl dobře, proto si mohl přečíst nápis Kontaktní čočky Clear Eyes – uvidíte nový svět!
Vyšel před optiku a zaostřil na ten nový svět, volný, široký, nekonečný, neohraničený kovovými kroužky. Ten pohled se mu zamlouval.
"Jak bez těch brýlí vlastně vypadám?"
Otočil se a mrkl na svůj odraz ve výloze.
"Vypadám skvěle! Ne, vypadám víc než skvěle! Vypadám nebezpečně!"
(Chjo... To je úroveň...)

Ulicí se nesla ozvěna spokojeného mlaskání... Naruto dojídal sedmou misku svého oblíbeného pokrmu.
“Žeknu ti, Teuchi-šan,” zahuhňal s plnou pusou. “Šem lád, že šem doma.”
Starý muž se zeširoka usmál, utřel si vrásčité ruce do zástěry a ve stejném okamžiku se rohodl, že tenhle hyperaktivní stálý zákazník dnes nebude muset platit.
...
Byl nacpaný k prasknutí, sotva chodil. Kolébal se centrem vesnice, procházel kolem známých domů... Sámoška, opravna obuvi, zelenina... Knihovna, hadrárna, masna, veřejné WC...
Mimoděk zvedl hlavu... Podobizny čtyř nejvýznamnějších mužů a jedné ženy na něj shlížely svým moudrým pohledem, navždy zachyceným v tvrdé skále. Shodaime, Nidaime, Sandaime, Yondaime a Godaime... V tu chvíli mu to došlo! Já... budu... Hokage!!!
Začal běhat po ulici jak potrefená husa, smál se, hulákal, válel sudy na studené dlažbě, lezl po plotě, skákal po střechách, hvízdal, kvičel, padal, vstával, vyslíknul si mikinu a točil s ní nad hlavou, řval jak tur, vřískal, pištěl, až z toho chraptěl, hlas mu přeskakoval... Jódloval, zakopl, slítnul ze sloupu elektrického vedení, omdlel...
Když se vzbudil, rozhodl se zajít za Tsunade, aby mu vysvětlila, jak bude ta jmenovací ceremónie (čti šaškárna, neboli neskutečná blbárna) probíhat. Letěl jako splašenej k jejímu domu, rozrazil branku, vykopl vchodové dveře, jedním skokem zdolal schody do patra a bez zaklepání vtrhnul do ložnice...
“Bábi Tsuna-” zajíkl se.
Uprostřed pokoje, vymalovaného na světle zeleno, stála široká, temně rudá lakovaná postel. Na umělecky vyřezávaném čele se skvěl charakteristický nápis – HRÁČ. Nyní však byl zpola zakrytý ledabyle rozházenými zelenými saténovými polštáři. Stejně byla povlečena i nadýchaná přikrývka a pod tou krásnou velkou dekou se choulila Pátá a...
Naruto se probral z šoku, načež se začal hihňat: “Tsss, nejste na to už trochu staří?”
“Láska kvete v každém věku,” ušklíbl se Orochimaru a hodil po blonďákovi první kus oděvu, který se mu dostal pod ruku. Bohužel to byla krajková podprsenka velikosti 85E.
“BAKA!” zařvala Tsunade a flákla svého milého po hlavě. Pak se otočila k Narutovi: “Neumíš klepat, ty mrňavej šmíráku?! Jakej učitel, takovej žák, co?! Tak honem vypadni, než se fakt naštvu!!!”
“Ale Tsunade obaasan...”
Orochimarův jazyk vystřelený světelnou rychlostí se omotal Narutovi kolem kotníku a “velice jemně” ho prohodil oknem...

Sasuke se pomalu zvedl, když ho zastudilo po setmění ochlazené dláždění. Celé odpoledne proseděl v té uličce, kde došlo k osudovému setkání se Sakurou...
Emo nálada trvá...
Tak Sakura se nám bude vdávat, přemítal Uchiha v depresi. Sice mě štvalo to její pronásledování, ale teď mi to zas bude chybět...
Z Naruta bude Hokage a začne si na mě vyskakovat... Moment, vždyť to vlastně dělá už teď!
Plus ta nešťastná záležitost s bráchou... Já jsem ale mizernej mstitel... Fňuk...
Kabuto ze mě má srandu, Orochimaru-sama mě ignoruje...
Nikdo mě nepřišel přivítat... Celá Konoha na mě kašle... Já jsem tak sám...
“Smile, though your heart is aching
Smile eventhough it´s breaking
When there are clouds in the sky
You´ll get by
If yoy smile through your fear and sorrow
Smile and maybe tomorrow...” notoval si tiše.
“...you´ll see the sun come shining through for you,” dokončil někdo sloku.
Sasuke udiveně vzhlédl. Nad ním stál kluk v černém, trochu krátkém, ale i tak docela pěkném tričku. V levé ruce třímal poznámkový blok, v pravé štětec, kterým si roztržitě ťukal o stehno.
“Ahoj,” pozdravil. “Já jsem Sai a ty budeš Sasuke, co?”
“Mno... A co jako?” zašklebil se, vzteklý, že ho někdo načapal při smutnění.
“To jako, že za chvíli začíná Narutovo jmenování v Ichiraku a že bys tam asi měl být přítomen,” nahodil Sai svůj krásný nevinný extra-supr-roztomilý úsměv, kterému nelze odolat a natáhl k Sasukemu ruku.
A malý Uchiha neodolal. Přijal nabízenou pomocnou dlaň. Byla příjemně teplá, měkká a přátelská. Nechtělo se mu ji pouštět.
Padl soumrak, ve vesnici se začaly rozsvěcet pouliční lampy.
Sasuke oplatil svému novému příteli úsměv a ruku v ruce vkročili do kruhu světla z luceren. Za sebou nechali tísnivou atmosféru opuštěné uličky i všechu svou bolest, trápení a samotu...

Nepostradatelný odkaz... xD
Smile - Nat King Cole (AMV Sakura )