Kroniky Vzduchu Shippuuden:Díl 4-Po Bouři

Jaden, Sakura a Tsunade byly v nemocničním pokoji.
Jaden měl sice pár zranění…konkrétně dvě zlomená žebra a pár pohmožděnin…, ale jinak byl v pořádku.
Seděl na židli na straně u okna, vedle postele. Na pravé straně byl nějaký přístroj a z něj vedla hadička do postele.
V posteli ležela Nami a hadička jí vedla do ruky.
Měla na mnoha místech těla obvazy. I kolem dlaně, za kterou jí Jaden držel.
Ležela přikrytá pod dekou a měla zavřené oči. Na stole vedle přístroje měla složenou svojí Konožskou čelenku.
Sakura stála u okna a sledovala Jadena.
Vzpomněla si na její rozhovor s Tsunade…

… „Mohu se vás ještě na něco zeptat Pátá?“ řekla Sakura, stojící naproti stolu, za kterým seděla Tsunade s propletenými prsty zamyšleně u brady.
Tsunade zvedla oči a podívala se na Sakuru.
„Víte…Když Jaden spatřil Nami…když byla na moment mrtvá…jeho oči…byly celé černé…Měla jsem z něj takový mrazivý pocit…Jakoby…jakoby to vůbec nebyl on.“ Řekla smutně Sakura a sklopila oči k podlaze.
Tsunade jí chvíli sledovala.
„Černé oči?“
„Ano.“ Podívala se na ní nervózně Sakura.
„…Asi nevíme o Větrném Oku vše, co jsme si mysleli…“ řekla Tsunade a podívala se kamsi do prázdna.
„Jak to myslíte?“ podívala se na ní zaraženě Sakura.
„Myslím, že by jsme se měly zastavit za Ranimem.“ Řekla Tsunade. …

Sakura nevěděla co si má myslet. Vířil v ní takový pocit nejistoty a obavy.
Ten Jadenův temný a chladnokrevný pohled…
Pravda, teď už byl opět takový, jakého ho znala. Jenom ne veselý.
Měl strach o Nami. Stejně jako ona.
Nami byla mimo ohrožení života, ale stejně se její stav nedal brát na lehkou váhu.
Sakura odtrhla pohled od Jadena a podívala se na Tsunade.
Tsunade na ní nepatrně kývla a opustila pokoj. Sakura jí následovala.
Když šli po chodbě, Tsunade se podívala na Sakuru.
„Zajdi za Ranimem. Měla by jsi se Jadenova dědy možná zeptat ty.“ Navrhla Tsunade.
Sakura kývla a zadívala se do země.

K večeru stála před dveřmi pekárny. Jaden byl ještě v nemocnici u Nami.
Držela kliku a váhala. Jak se má zeptat? Co když se dozví něco, co ani vědět nechce??
Ale z váhání jí vytrhl hlas zevnitř.
„Tak už pojď dovnitř! Stojíš tam už 15 minut!“
Sakura sebou trhla, ale nakonec vzala za kliku a vstoupila.
„Dobrý den.“ Pozdravila Ranima, stojícího před pultem.
„Ahoj Sakuro. Co tě sem přivádí, takhle k večeru?“ pousmál se na ní Ranimo a přešel ke dveřím k obytné části obchodu.
„No…Potřebuji s vámi mluvit.“ Řekla ostýchavě Sakura. Snažila se tvářit vesele a co nejvíc skrývat své obavy.
Ranimo trochu zvážněl : „Dobrá. Prosím, pojď dál.“ Řekl a vybídl Sakuru, aby ho následovala.
Sakura vykročila za ním.
Přešli do obytné místnosti a posadili se ke stolu.
„Tak o čem jsi chtěla mluvit?“ podíval se na ní Ranimo.
Sakura se odmlčela.
„…Víte, potřebovala bych pár informací o Větrném Oku.“ Řekla Sakura.
„O Větrném Oko? Jistě. A máš na mysli něco konkrétního?“ podíval se na ní zamyšleně Ranimo.
„…Ano…Je možné, že může Větrné Oko nějak změnit osobnost?“ řekla Sakura a podívala se na Ranima.
Ranimo se zarazil.
„Změnit osobnost…“
Sklopil posmutněle oči a podíval se pak na Sakuru.
„Týká se to Jadena, že ano?“
Sakura kývla.
„…Když jsme byly na poslední misi, Nami málem zemřela. Když jí Jaden viděl….měl úplně černé oči…jako noc.“ Řekla Sakura sklíčeně.
Ranimo vstal a přešel k oknu na zahradu, které bylo ve zdi za stolem.
„Doufal jsem, že se mu to nikdy nestane…Je to ojedinělá vlastnost a v naší rodině dost vzácná…“
Sakuro ho sledovala a začínalo v ní narůstat napětí.
Ranimo se na ní otočil.
„Je to takový stav….Říká se tomu Bouře. Stává se to většinou v nějakém citovém vypětí…. Uživatele ovládne při tom zuřivost a skoro ztratí kontrolu nad svou Kekkei Genkai.
Dalo by se říct, že se jejich osobnost přeorientuje na nenávist a hněv….Je to nebezpečný stav….Uživatel při tom může zranit někdy i svého druha….“
Sakura se zděsila.
„…Jaden už je taková citlivka…Nikdy by neublížil příteli, tím jsem si jistý…“ řekl Ranimo a podíval se ustaraně na Sakuru.
„…Ale…jestli ho to opět ovládne…buďte radši daleko.“
Sakuře se třásli oči.
…Jadene…!!
„Je sice pravda, že se při tom jeho schopnosti několika násobně zvýší, ale je možné, že je nedokáže udržet pod kontrolou…“ řekl Ranimo a sedl si opět k Sakuře.
„On…on si nic nepamatoval, když jsem ho našla.“ Řekla ještě ztuhle Sakura.
„To je možné…“ řekl Ranimo.
„Nedá se to nějak potlačit??!!“ podívala se naléhavě na Ranima Sakura.
„Už ho tak nechci nikdy zažít…“ řekla hořce a potlačila slzy, když si vzpomněla opět na ty jeho černé a nenávistné oči…
„Promiň Sakuro, ale to nevím. O Bouři se toho moc neví. Jak jsem řekl, je to dost vzácná vlastnost.“ Řekl Ranimo.
„Ale prosím tě…nesnaž se ho z toho nějak dostat, jak ho to opět ovládne…Nemusela by jsi to přežít!“ podíval se na ní Ranimo s prosbou v hlase.
Sakura se mu chvíli dívala do očí.
Vzpomněla si na Jadena.
…Řekl jsem to tomu týpkovi ze Zvučný a řeknu to i tobě! Já své přátele nenechám viset!!!!....
Vždy se je snažil chránit…
…Nedopustím, abys ublížil mým přátelům!....
„Ne!!! Jaden se pro mě, Naruta a Sasukeho už tolikrát nasadil!! Já neuteču, až bude potřebovat mojí pomoc!!“ řekla odhodlaně Sakura postavila se.
Ranimo jí chvíli sledoval a pak se pousmál : „Jsem rád, že má Jaden takové přátele…“
Sakura se pousmála.
„Děkuji vám. Nashledanou.“ Uklonila se a odešla.

…„Miluju tě!! Strašně tě miluju!!!“
„…Já tebe taky…prosím tě…žij!!!“…
Jaden pootevřel oči.
Napůl seděl na židli vedle Naminy postele a napůl na ní ležel.
Usnul.
Když si vzpomněl na to, co se stalo, hořce semkl oči.
Ale pak ucítil něčí jemné pohlazení po zádech.
Trhl sebou a prudce se narovnal.
Nami měla otevřené oči a láskyplně se na něj dívala.
„Ahoj.“ Zašeptala.
Jaden se rozzářil.
„Jak ti je? Nebolí tě něco? Nechceš něco podat nebo napít????“ vychrlil na Nami kopu otázek.
„Brzdi!! Je mi dobře. Až na těch pár zranění.“ pousmála se Nami.
Jaden se taky pousmál : „Promiň. Já…měl jsem o tebe strach.“
Nami se laskavě usmála : „Děkuju. A …“
Jaden zvážněl.
„…mám tě pozdravovat.“
Jaden ztuhl.
„…Od tvého otce a matky.“ Řekla Nami.
Jaden na ní nevěřícně zíral, neschopen slova.
„Byla jsem mrtvá…Viděla jsem je.“ Řekla Nami a chytla Jadena za ruku.
„Jsou na tebe pyšní.“ Usmála se na něj.
Jadenovy ztekly po tváři slzy. Naklonil se k ní a pevně jí objal.
„Děkuju ti Nami….Moc ti děkuju!!!“

„Jau!!“ sykla Nami a pousmála se.
Jadenovy došlo, že ještě není úplně fit a rychle jí přestal mačkat.
„Ty už zase řveš?“ popíchla ho a zazubila se na něj.
„Máš halucinace!! Měla by jsi si ještě zdřímnout!!“ odvětil vesele Jaden a ,,nenápadně“ si utřel slzy.
„Tsss!“ zatvářila se dotčeně Nami.
Oba se rozesmáli.

Teď uplynul už měsíc a Jaden seděl na zábradlí kamenných tváří Hokage.
Nami byla ještě v nemocnici, tak na ní Jaden mohl zatím jenom vzpomínat.
On už byl opět zdravý. Zlomeniny se mu už kompletně zahojily.
Konohamaru už zase chytá tu kočku. To je legrační…My měli úplně stejnou misi. Pousmál se Jaden, zatím co se různě rozhlížel po Konoze.
Jaden se zadíval před sebe do dálky. Najednou sebou trochu trhl a sklouzl pohledem k bráně.
„To je-!!!“ došlo Jadenovy a zazubil se.
„Je to on!!!!“ seskočil ze zábradlí a vrhl se dolů po skále.