Minatova povinnost 8

Část sedmá - Tady

Část osmá - Pláč duše

Konečně dorazili na místo. Tady to mělo být? Sasuke si odhrnul vlasy z čela a rozhlédl se kolem. Prázdný les, nic víc … Sem odešel Naruto? A potom najednou někam zmizel. Sledovali ho, ale víc nestihli vidět.
„Zatraceně!“ zaklel. Už to nemohl dlouho vydržet. Věc, kterou se chystal udělat, pro něj byla osudová. A důležitá, protože to byla snad největší mise jeho života. Jít za svým cílem … On vždycky věděl, že musí. Cíl, jenom cíl .. Nehledět na to ostatní ale jenom na jednu jedinou věc. Tak jako teď. Co bylo nejdůležitější? Vlastní zájmy … Člověk je slabý, když na ně nehledí. Člověk to nikdy nikam nemůže dopracovat, pokud myslí na věci, na které by myslet neměl. To byla jeho cesta. Cesta životem, cesta shinobi.
„Hej, mladej! Tyhle šutry sou mi moc podezřelý …“ zakřičel najednou Kisame, který stál u nějakých sutin opodál. Z kamenů sem tam vyrůstaly rostliny a nezdálo se, že by byly někdy porušeny.
„Proč myslíš?“ zeptal se Sasuke lhostejným tónem. Nechtěl dávat najevo, že by ta ryba mohla mít pravdu.
Kisame se ušklíbl.
„Nevěříš mi? To Itachi ke mně měl větší úctu …“
Sasuke pod pláštěm nahmatal svoji katanu. Ještě jednou a …
„Ale podívej,“ pokračoval Kisame jakoby nic, „pošlu skrze ty kameny trochu vody. To už mi ukáže, jestli půjde nějakou chodbou dál, nebo se vsákne do zeminy …“

S napřaženou rukou pozoroval blesk, jak si vzduchem razí cestu přímo k zemi. Ten ho poslouchal na slovo. Zatažené nebe mu poslalo pomoc. Ničivou pomoc. Sasuke nehleděl na to, jestli tam dole někoho zraní. Bylo mu to úplně jedno. Zase měl v očích kromě sharinganu ten šílený výraz …
„Konečně …“ opakovaly mu myšlenky, které se sjednotily v tom jednom slově. Stále ho vyřvávaly a donutily tím Sasukeho vyslovit to nahlas.
„Konečně…“ vydechl a Kisame se na něj zaraženě podíval. Doopravdy po tom tak moc toužil?
Sasuke počkal, až se sesype všechno kamení, až se rozestoupí veškerá zemina, kterou bleskem roztrhl. Odhalily se mu trosky jeskyně. Vypadalo to jako posvátné místo, ale on vůbec nehleděl na to, že ho zničil. Z očí nespouštěl svůj cíl. Tělo shinobi, stále ležícího na něčem, co připomínalo kamenný oltář. Leželo bezvládně. Tomuhle nechtěl ublížit, protože …
Pohl se! Dobře, to je dobře …
Blonďatý chlapec se pomalu zvedal a jeho oči se zmateně rozhlížely kolem. Jako kdyby byl chvíli mimo … Zarazil svůj pohled někde vpravo a tak se tam podíval i Sasuke. Na zemi ležely dvě bezvládná těla. Nějaká žena a … Nebyl to ten Sannin? To je jedno. Teď je to jenom mezi nimi.
„Naruto … Uzumaki Naruto …“ pronesl pomalu a dával si záležet, aby z jeho hlasu čišelo nepřátelství.
Chlapec se konečně podíval nahoru a bylo vidět, že otevírá pusu, aby odpověděl. Sasuke čekal něco jako „Sasuke, ty ses vrátil?“. Už ho to štvalo. Ne, nevrátil se. Alespoň ne za tím účelem, za kterým myslel. Chtěl mu to jednou provždy říct, ale zůstal překvapeně stát.
„Pleteš se,“ zaslechl. Jak se on může plést? A ostatně, v čem?
Kisame nehodlal zůstávat potichu.
„Uzumaki. Přišli jsme si pro Kyuubiho sílu,“ řekl zlomyslně a ušklíbl se.
„Pleteš se …“ zaznělo znovu a Sasukeho to naštvalo. Proč by se měl plést? Ale, není tu od toho, aby si s ním vyprávěl o starých časech. Není tu od toho, aby nečinně poslouchal a nic nedělal. Musí ho zabít! Jednou a pro vždy, zabít! A potom … Potom půjde všechno líp!
„Chidori Nagashi,“ zašeptal a po kataně, kterou vytáhl, se rozběhly blesky a jiskry. Tohle by mělo stačit. Naruto nikdy nebyl tak silný, aby tomuhle mohl čelit. Ten jeho Rasengan … Tse! Sice ho dlouho neviděl, pochyboval ale, že by se naučil něco lepšího. Podceňování ostatních byla jeho přirozená vlastnost.
„Teď a nebo nikdy!“ zakřičely jeho myšlenky a on se rozběhl po srázu, který vytvořil propadlý strop jeskyně. Už! Ještě kousek …
Katana byla asi deset centimetrů před Narutovým srdcem. A potom … Ozvalo se škrábnutí, které trhalo uši. Meč se s pomocí Chidori zarazil do kamene. Ale Naruto … Ten tam nestál.
„Co-,“
Co se to sakra děje? To Naruto až tak zesílil? Najednou zmizel …
„Nejsem Naruto Uzumaki,“ zaslechl hlas za svými zády a pomalu se otočil, „Ale ty budeš asi Uchiha. Sasuke?“
Nepamatuje … On … On si ho vážně nepamatuje? Co se to ksakru děje?!
Počkat, co mu to říká dál? Důležitý obřad … Jeho zavinění … Narutova duše vypadla z těla … Minato Namikaze … Cože?!
Vždyť .. Je to nesmysl … To se nikdy nemůže stát! Naruto si z něho zase utahuje, že?
„Ubožáku. Tohle nebylo vůbec vtipný,“ odsekl a otočil se. Ty oči .. Byly vážně … Jiné. Dospělejší, moudřejsí. Rozhodnější …
„To ani nemělo být vtipný,“ odpověděl mu shinobi.
Vážně?! Narutův otec byl … Narutův otec byl největší shinobi historie Konohy? Ten, jehož kamenná podobizna byla vytesána do skály a mnoho malých dětí k ní hledí s úctou a nadějí … Ten? Minato Namikaze?
Blbost!
„Je to vážně tak,“ pokračoval ten naproti němu, „při tomhle obřadu se vyvolávala moje duše. Bylo to hodně nebezpečné, a tys to přerušil. Mimochodem, když jsem tě viděl naposledy, ani trochu to nevypadalo, že se přidáš k těmhle.“ Pokývnul hlavou na oblak na Sasukeho plášti.
„Tys teď pokazil to, na čem závisel život mého syna. Sasuke, tohle jsem vážně netušil, když jsem jako Hokage byl navštívit novorozeně Uchihů. Tvůj pohled byl jiný. Čekal jsem, že takovým i zůstaneš …“ řekl Naruto jakoby mimochodem. Nebo spíš, něco mu vyčítal …
„Mám své důvody!“ rozohnil se Sasuke. „Sakra … Vždyť … To není možný?!“
A nebo je? Doopravdy? Vypadá to tak … Naruto by se asi během těch pár let neodnaučil říkat dattebayo, mluvit spisovně a ještě … Proč by si to vymýšlel? Vážně přerušil nějaký obřad … To poznal už předtím. Takže, teď hledí do očí Čtvrtému?
„A máš své důvody zabíjet i mého syna?“ pronesl zcela vážně muž a oči se mu přivřely.
„Mám,“ procedil skrze zuby Sasuke.
Takže … Teď nemá co do činění s Narutem, ale se samotným Yondaimem? To není bezpečný! Sakra!
„Hej, Sasuke? Už mě to nebaví … Nechceš zatím podříznout tuhle? Ještě dýchá …“ zavolal Kisame.
Oba se otočili a viděli, jak se sklání nad tělem rusovlasé ženy. V rukou držel kunai, kterým se chystal proříznout jí hrdlo. Na co to? Na co zbytečné násilí? Ne, to-
Blonďatému chlapci vedle něho se oči nejdříve pootevřely strachem a překvapením, ale hned potom je vystřídala ta odhodlanost, která tam byla i předtím.
„Kushino …“ zašeptal.
Najednou stál přímo za Kisamem. Držel kunai pod krkem pro změnu on jemu. Sasuke ani svým sharinganem neviděl kde se tam vzal … Jako kdyby se … Jako kdyby se přemístil?
„Pusť ji,“ zavelel Minato rozhodným hlasem. Kisame radši nechtěl pokoušet osud a poodešel pár kroků zpátky. Yondaime Kushinu jemně položil zpátky na zem Chvíli se na ni díval, jako kdyby přemýšlel, vzpomínal … A potom vzhlédl.
„Naruto?“ zakřičel do tmy a rozhlížel se kolem.
„Naruto?“ zopakoval a mhouřil oči, jako kdyby ho snad mohl zahlédnout.
„Snaž se ji vzbudit …“

„Jako kdyby to byla samozřejmost! Dattebayo!“ pomyslela si Narutova duše. Jenom nečinně stál a nemohl nic dělat. Ano, zpozoroval Kisameho, jak jde ke Kushině. Ač se snažil udeřit ho, jeho ruka vždy promáchla cíl. Nešlo to .. Nic! Nemohl pomoct! Jak teď může probudit svou matku?
Už jenom okrajově pozoroval Kisameho jak se hádá se Sasukem. Tedy hádá … Sasuke do něho svým opovržlivým hlasem pomalu vtloukal, že mrtvé navíc nepotřebují. A že tohle je někdo, s kým by si neměli zahrávat. Zase si myslel, že je pánem situace …
Konečně, konečně přišel. Vrátil se zpátky, domů. A chce ho zabít. Svého nejlepšího přítele … Nebo si alespoň myslel, že byl jeho přítel … Tak to bolelo! Dá se ještě něco dělat? Třeba to myslí … Jinak! Ne … Teď je Naruto moc naivní. Už se to asi nespraví … A možná se Naruto ani nevrátí do svého těla. Zůstane tady, mrtvý.
„Sakra!“ zanadával si. Zvedl oči a uviděl svou matku, jak bezvládně leží na boku.
„Vstaň, mami!“ zkusil s ní třást, ale nešlo to. Tohle je beznadějné …
Kdyby měl nějaké slzy, už by mu tekly po tváři. Duše ale nepláče. Duše, původce všech citů, ta nikdy nebrečí.
Znovu. Třásl s ní, ale jeho ruce vždy promáchly cíl.
„Sakra!“ zaklel znovu.
„Mami …“ vydechl. Zkusil jí zafoukat na tvář, ale opět, bezvýsledně.
„Musíš tohle vrátit zpátky-ttebayo!“
Naklonil se jí nad ucho. Třeba ho bude líp slyšet …
„Mami … Prosím, vstávej. Já … Já tě potřebuju-ttebayo! Můj táta tě potřebuje … Ani nevíš, jak moc … Teď je tady, zase … A máme problémy. Dattebayo! Potřebujeme všechno vrátit zpátky … Já jsem … Já jsem zemřel-ttebayo. Už necítím srdce. Necítím nic. Jenom stesk. Po tom všem, o co jsme se snažili … Já … Já vím, že je to možná sobecké, ale chci žít … Kdysi jsem slíbil, že nezemřu, dokud nesplním svoje sny …“ sevřelo se mu jeho neviditelné hrdlo. Cítil tu bolest, „Ale nepovedlo se mi to. I táta to chce … I táta-ttebayo …“
Zdálo se mu to? Něco stříbrného Kushině dopadlo na tvář. Další … A další. Stříbrné kapičky, které ihned po styku s kůži zmizely. Slzy? Byly to jeho slzy? Slzy, které uronila duše … Třpytily se ve svitu měsíce a Naruto je jenom pozoroval. Snad byly to jediné, čím se jí mohl alespoň trochu dotknout a tím … Tím ji vzbudit.
„Pohnula se!“ zajásal. Doopravdy, pohnula rukou. Pokrčila čelo a pomalu otevřela oči.
„Naruto?“ zašeptala směrem nad svůj obličej, ale nic neviděla. Okamžitě se rozhlédla.
„Naruto!“ vykřikla, když spatřila chlapce, jak stojí před dvěma z Akatsuki.

Kisame se ušklíbl. Prý je pro ně větší nebezpečí? Ale, vždyť Kyuubiho uvnitř sebe ani neumí ovládat, jestli to není Uzumaki. Teď by měli zaútočit. Ale copak Uchihovi něco vymluví? Sakra!
Teď se ten blonďák otočil. Ta žena, kterou chtěl zabít najednou obživla. No dobře … Teď je čas! Teď se nikdo nedívá!
Kisame jedním prudkým pohybem strhl látku, která kryla jeho Samehadu. Trhavé čepele se zaleskly v pohybu. Kisame meč jedním pohybem natáhl a chystal se smést Jinchuurikiho na zem, když v tom ucítil palčivou bolest v břiše. Zarazil se.
„Co se děje?“ pomyslel si a něco ho donutilo kašlat. Na zem před ním dopadla krev.
„Krev?“
Podíval se na černý plášť Akatsuki. Byl smočený jeho vlastní krví. Otočil se. Stál za ním, Sasuke Uchiha, a v rukou třímal katanu, kterou měl zaraženou v těle svého partnera. Zlomyslně se usmíval.
„Já si to chci vyřídit s Narutem. Chápeš to? Stejně tě na nic nepotřebuju. Mám svý vlastní plány,“ procedil skrz zuby a katanu jedním tahem vytáhl.
„Ty hajz-,“ nestačil dopovědět Kisame, protože se mu zatemnilo před očima. Cítil, jak klesl na kolena.
„Nezasloužíš si zemřít čestně …“ zaslechl ještě, ale potom už nevnímal dočista nic. Jenom ten chlad, který ho obklopil.

***
Hmmmmm ...
Duše pláče stříbrnýma slzama ... Pláč duše ...
Yondy v Narutově těle .. Ach xD
Pokračování: Říct sbohem
A ta pauza byla dlouhá, co?