Díky Hinato

Stál uprostřed lesa. Studený déšť padal z temné oblohy a smýval jeho slzy. Slzy, které se tvořily v jeho očích. Nedokázal je zastavit. Stejně jako nedokázal zastavit jeho. Nejlepšího přítele. Toho, s nímž měl vytvořeno pouto. Toho, jehož měl ve svém srdci. Toho, pro kterého by položil svůj život.

„Proč? Proč jsem tak slabý? Proč ho nedokážu přivézt zpátky?“ křičel celou svou silou. Napřáhl svou ruku před sebe. Po chvíli se v ní začala hromadit čakra. Stáčela se a kroutila, jako by byla živá. Nakonec se zformovala do koule. Modré koule. Jeho nejlepší techniky. Rasengan.

„Rasengan,“ zakřičel a zabořil kouli čakry do nejbližšího stromu. Věděl, co se stane, ale bylo mu to jedno. Je to jen strom, ten nic necítí. Necítí bolest, ne jako on.

Uslyšel praskot. Z místa, kde se rasengan dotkl stromu, začaly látat třísky. Ale on nepřestával. Koule čakry se prokusovala dál a dál, až nakonec explodovala. Strom začal padat, až nakonec spadl na zem. Bylo mu to jedno. Začal formovat další kouli.

Seděla ve větvích a pozorovala ho. Vždycky ho jenom pozorovala. Cítila jeho bolest. Cítila jeho beznaděj. Chtěla mu pomoct, ale nedokázala se pohnout z místa. Vždycky ho jenom pozorovala. Nikdy s ním nemluvila. Bála se, že by ji odehnal a to nechtěla, protože chtěla byt s ním. Napořád.

„Musím být silná. Musím mu nějak pomoci.“ říkala si v duchu. Pomalu seskočila dolů ze stromu. Když dopadla na zem, vydala se pomalu k němu. Když byla tak v polovině cesty, uslyšela křupnutí. V duchu zaklela. Tohle se nemělo stát. Prudce se otočil. Nečekal, že tu někdo bude. Chtěl být sám.

„Hinato?“ promluvil a na tváři vytvořil zářivý úsměv. Byl ale falešný. Věděla to. Znala ho příliš dobře na to, aby před ní dokázal skrýt svou bolest za svým úsměvem.

„Naruto. Prosím přestaň.“ Přišla až k němu. Chytila ho za ruku, ve které se formovala čakra na další rasengan. Podíval se na ní. Podíval se jí do očí. Vypadal překvapeně. Čakra na jeho rukou se pomalu začala rozplývat, až nakonec zmizela úplně. Společně s ní se i měnil jeho obličej. Z jeho počátečního překvapení se stával, čím dál, tím víc, temnější a chladnější.

„Odejdi. Chci být sám.“ řekl chladně, otočil se a odcházel pryč. Dívala se za ním a nevěděla, co dělat. Slzy se jí pomalu začaly tvořit v očích. Nedokázala se pohnout. Ten, kterého tak milovala a obdivovala, právě odcházel daleko od ní. Cítila, jakoby se jí zastavilo srdce.

„Ne. Musím mu pomoct, i když to sám nechce.“ Rychle setřela svoje slzy a rozběhla se za ním. Netrvalo to dlouho, než k němu doběhla. Na nic nečekala a rychle ho ze zadu objala. Zastavil se. Otočil se na ní, překvapení opět vepsané v jeho tváři.

„Proč. Proč mi chceš pomoci.“ zeptal se.

„Na tom nezáleží. Jen vím, že máš v sobě velkou bolest a nechci, abys na ni byl sám.“

Objal ji a položil svou hlavu na její rameno. Bylo to tak rychlé, že se trochu lekla. Přitiskl ji k sobě. Cítila tlukot jeho srdce i teplo, které z něho sálalo. A pak to přišlo. Ucítila, jak se jeho tělo začíná třást pod náporem jeho tichých vzlyků. Přitáhla si ho ještě blíž k sobě, jako by ho chtěla ochránit, před vším co přijde.

Po chvíli jeho vzlyky ustaly. Podíval se na ní a ona na něho. Usmál se. Ale tentokrát pravý a hřejivým úsměvem. „Díky Hinato.“

Přestalo pršet. Zářivé hvězdy osvětlily scénu daleko pod sebou. Scénu dvou lidí sedících pod stromem. Sedících, tiše rozmlouvajících, smějících se a jednoduše užívajících si přítomnosti jeden druhého, dokud je neosvětlily paprsky vycházejícího slunce.