Přívěsek probuzen II. 7.kap.

7. kapitola: Sourozenecké shledání

Sasuke se s Narutem domlouval na plánu, jak by měli pokračovat, ale Naruto ho moc nevnímal. Většinou se jen zamyšleně podíval na Jomeie přivázaného ke stromu a sledoval jak sedí a dívá se na oblohu.
„...a tak, - Hej Naruto! Ty mě vůbec neposloucháš!“ vyjel Sasuke.
„Hm? Co?“ otočil se k němu Naruto.
„Ty seš takovej ubožák...“ povzdechl si Sasuke. To už ale byl Naruto zase mimo, tak se Sasuke rozhodl použít tvrdší metodu, alias způsob Sakura. Uvalil jednu Narutovi přímo do obličeje, až odlétl o kus dál a skácel se kousek od Jomeie.
„Sasuke! Co to děláš?“ pěnil Naruto a mnul si bolavé místo na tváři.
„Co kdybys mě zkusil vnímat?!“ opáčil Sasuke.
„To je strašný, tomu se po Sakuře muselo hodně stýskat...“ utrousil když se Sasuke odvrátil.
„No to je skvělí...“ povzdechl si Jomei. Naruto k němu zvednul oči.
„Co máš za problém?!“ vyštěkl na Jomeie.
„No já nevím jak vy, ale já bych vážně ještě aspoň pár let žil, ale když tady budeme jen sedět a nic nedělat, tak nás Akatsuki hodně rychle najdou!“
„A co myslíš, vždyť my právě přemýšlíme jak je setřást!“ rozkřikl se Naruto.
„My...?“ otočil se k němu Sasuke. Naruto se jen zaksichtil stylem ‚to jsem zase něco řekl...‘
„Každopádně bychom měli hodně rychle vstát a začít se hýbat...“ konstatoval Jomei klidným hlasem.
„Jo leda abys mohl zdrhnout, co? Háďátko...“ podíval se na něj Naruto. Jomei ztratil svou vážnou tvář a začal se pořádně vztekat.
„Tak dost! Má pravdu, jdeme!“ rozhodl Sasuke a přerušil tak jejich debatu. Naruto jen něco nesrozumitelně zamručel a zabalil si věci.
„Huh? Co to máš?“ začal se vyptávat Sasukeho, když si všiml, že něco píše na něco jako papír a pak vyvolává nějakého ptáka.
„Posílám vzkaz Sakuře...“ odpověděl.
„Co?! Takže ty s nimi máš celou dobu kontakt?!!“ vyjekl Naruto. Sasuke neodpověděl.
„To bych ti ale nedoporučoval posílat...“ prohodil jakoby nic Jomei.
„A proč...?“ zeptal se nedůvěřivým hlasem Naruto.
„Protože Akatsuki jistě na něco takového čekají a jestli toho ptáka chytí, mohli by celkem snadno zjistit kde se nacházíme...“
„A jak?“ podíval se na něj s přihlouplým výrazem Naruto.
„To bys stejně nepochopil...“ odbyl ho Sasuke. „Dobře tedy, schovám to a pošlu to později...“ ustoupil a nechal černého kosa zmizet, vzkaz si strčil do kapsy. „Teď ale vyrážíme.“ Odmotal provaz od stromu, ale jeden konec nechal uvázaný na Jomeiových zápěstích, druhý hodil Narutovi.
„C-co?“ podivil se Naruto proč se s ním musí tahat zrovna on.
„Protože já určuji cestu a jsem lepší než ty, takže musím dávat pozor...“
„CO? Lepší než já??? Sasuke!!“ už se chtěl na něj vrhnout, když ho Jomei zarazil.
„Naruto dost, já bych se rád dožil příštího rána, ale jestli budeš pořád zdržovat, tak to tak snadno nepůjde...“ Naruto se zastavil a chopil se Jomeiových pout.

Už cestovali pěkně dlouho a kvůli tomu, že se museli táhnout s Jomeiem šli pěšky, tak jim to trvalo ještě déle. Jejich cesta probíhala v tichosti přerušované jenom Narutovým vzdycháním a Sasukeovými pokyny kudy jít.
„Teď musíme víc na sever, když jsem sem šel všiml jsem si cestou nějakých bažin.“
„Ach jo...“
„Naruto přestaň pořád vzdychat, pěkně mě to znervózňuje...“ obořil se na něj Sasuke.
„No jo...“ odbyl ho Naruto. Pak zase zmlkli. Ušli ještě kus, ale pak si pro změnu začal zase stěžovat Jomei.
„Nemůžeme si dát chvilku pauzu? Je hrozný horko a mám hlad...“ žadonil.
„Ne to nemůžeme,“ zavrhl to Sasuke.
„Ale já už mám taky hlad...“ uznal Naruto.
„Ty máš hlad pořád, to u tebe není žádná novinka...“ Sasuke byl neústupný. Pak se ale ozval divný zvuk. Všichni se vyjeveně dívali na Sasukeho. Ten se podíval na svoje břicho.
„Tobě zakručelo v břiše!“ začal se posmívat Naruto. „A pak kdo tady má největší hlad!!!“ popadal se za břicho. Sasuke ho zmrazil pohledem.
„Tak dobře, zastavíme a Naruto zatím dojde pro něco k jídlu...“
„Já?! Proč zase já???“
„Protože jsem řekl.“ Sasuke byl nekompromisní.
„Jo jo... vrátil se zpátky a s ním i jeho nafoukanost....“ mručel Naruto a vydal se pro nějaké občerstvení.
Šel lesem a sbíral bobule a ovoce na které narazil.
„Je pořád stejnej...“ brblal si sám pro sebe. Ale ve skutečnosti byl rád že je takový jaký je. Byl to prostě Sasuke. Jeho kamarád. Ohnul se, aby mohl zvednout nějaký ovocný plod, ale než se vzpamatoval, ovoce mu zmizelo z ruky a shurikenem bylo připevněné ke stromu za ním. Naruto se zmateně rozhlídl a ve chvíli, kdy spatřil posměšně se usmívajícího Itachiho a Kisameho, upustil všechno nasbírané jídlo a vzal nohy na ramena. Ve vteřině byl zpátky u Sasukeho a Jomeie. Ti dva už se na něj chtěli rozzlobit jakto že nenese jídlo, ale zadrhli se, když si všimli Narutova výrazu.
„Jsou tady!“ vyhrkl jen, popadl Jomeiův provaz a ani se nezastavil, už ho táhl za sebou jako pytel brambor. Sasuke se rychle sebral a už za ním utíkal.
„A kolik jich je?“ ptal se Naruta při běhu.
„Dva.“
„Tak to je zvládnem!“ vyhrkl Sasuke.
„Ne!“ zhrozil se Naruto. Nechtěl Sasukemu říkat kdo je pronásleduje, ale už mu nezbývala jiná možnost. Sasuke musel pochopit že jsou nebezpeční. „Jsou to Kisame a....“
„Itachi,“ odhadl Jomei. Sasuke začal zpomalovat, až se úplně zastavil. Naruto se po něm ohlédl a taky zastavil.
„Dělej Sasuke, na tohle teď nemáme čas...“ popoháněl ho Naruto. Sasuke ale neodpovídal. „Sasuke...“ Ten se na něj podíval ohnivýma očima, ve kterých plál sharingan. „Ne...“ zašeptal Naruto. „Vždyť jsi říkal, že už se na tu pomstu vykašleš!“
„Nemůžu... říkal jsem že už to není můj cíl, ale že se stejně budu muset s Itachim utkat. Je to můj osud...“ Naruto nehezky zanadával a přesekl Jomeiova pouta.
„Teď ti budu muset věřit...“ řekl mu a hodil mu jeho zbraně. Jomei přikývl. V té chvíli se za Sasukeho zády objevili pronásledovatelé.
„A helemese, to jste nám moc daleko neuběhli...“ posmíval se Kisame. Sasuke se otočil čelem ke své noční můře.
„Ahojky, bratříčku.“ Pozdravil ho Itachi. Sasuke odpověděl vytažením jeho meče. Itachi se ušklíbl a jeho oči se začervenaly. „Kisame, ty si vem ty dva, ale nezapomeň, Jinchuuriki musí zůstat naživu. Je už ale jedno v jaké podobě...“

Kisame se obrovskou rychlostí řítil na Naruta a Jomeie. Jomei byl nervózní, protože věděl, že není nějak bůhví jak dobrý ninja. Podíval se na Naruta a zarazil se. Byl tak klidný a vyrovnaný. Skoro jako by se na ten boj těšil...
„Poslouchej...“ oslovil Jomeie. „Tehdy jsem se nesmál tvému jménu, ale tomu co znamená. Znamená Sviť, ne? Přišlo mi vtipný, že zrovna před tím, když jsem chtěl utéct, upadl jsem do bezvědomí, ale dostal jsem se z toho. A svou sílu jsem nabyl zpátky jenom díky mému přívěsku, ketrému jsem přikázal Sviť! A pak se rozzářil, to už si asi pamatuješ...“ usmál se na něho a vrhl se s kunaiem v ruce vstříc Kisamemu. Jomei se na něj nechápavě díval.

Boj nabíral grády. Kunaie, shurikeny a různé meče se střetávali ohromnou silou a působili rámus. Kolem se rozlévaly různé barvy všelijakých jutsu. Modrá při rasenganu, bílá při chidori, žlutá při Jomeiově zvláštnímu jutsu. Protivníci na sebe útočili čím dál větší rychlostí a silou. Byli ale vyrovnaní.
„Takhle jsem si naše první setkání nepředstavoval...“ utrousil Itachi.
„A co si čekal? Myslíš, že se na tebe radostně vrhnu po tom, co jsi vyvraždil celý náš klan?? Proč jsi to udělal?! Jaký jsi k tomu měl důvod? Proč Itachi?!?“ díval se na něj vyčítavě. Z očí plných bolesti a nenávisti se pomalu začaly tlačit napovrch slzy. Ale Sasuke nechtěl před bratrem ukázat slabost a tak je rychle utřel a další potlačil. Měl na něj takový vztek.
„Proč, proč... sám si tu otázku někdy kladu... proč... možná z nudy... možná jsem šel po moci... možná jsem je nenáviděl právě tak moc, jako ty nenávidíš mě...“ uvažoval Itachi. Sasuke se na něj díval jako na narušenou osobu.
„Ale proč jsi mě teda nezabil taky?“ vypustil z úst otázku, kterou si kladl už celá léta.
„Proč? Asi jsem chtěl aby někdo mohl chápat jak jsem se tehdy cítil. Uznávaný a přesto osamělý. Obklopený láskou a přesto nenáviděný. Plný vzteku a uzavřený... takový ty teď jsi, ne? Není to snad pravda, Sasuke?“ probodával ho sharinganovýma očima.
„Ne to není... já nebudu jako ty!“
„Tomu neunikneš... je to tvoje dědictví..“ oznámil mu veselým, skoro až zpěvným hlasem. Sasukeovy přetekly nervy a vrhl se na svého staršího bratra co mu síly stačily.
Mezitím Naruto a Jomei skvěle spolupracovali a Kisame se nestíhal bránit. Alespoň se zdálo. Opak byl ale pravdou. Když se chystali zasadit finální ránu, Kisame se jí ladně vyhnul. Naruto se ani nestačil vzpamatovat a už měl jeho meč těsně pod žebrama. Jakoby Kisame schválně nechtěl Naruta zabít. Jakoby si s ním jen hrál. Naruto spadl na zem a chytl se za bok. Byl celý od krve. Teď Kisameho ne chvilku zaměstnával Jomei, ale Naruto si všiml, že není moc dobrý ninja. Mohl být na úrovni chuunina pokud ne genina. Díval se na otevřenou ránu a dělalo se mu zle. Nevypadalo to moc hezky. Jak ležel na zemi zpozoroval Sasukeho a Itachiho. Viděl jak Sasuke neřízeně útočí. Chtěl mu jít pomoct, ale zaprvé byl zraněný, za druhé to byl Sasukeho boj a on neměl právo se do toho míchat, a za třetí tady byl i Jomei, který potřeboval jeho pomoc víc.
„Nedá se nic dělat...“ řekl si sám pro sebe a těžce se postavil na nohy. Pevně se snažil nevnímat bolest. „Teď to s tebou zkoncuju ty mořská okurko...“ promluvil ke Kisamemu. Soustředil se a vyvolal všechnu jeho zbývající chakru. Ale pouze tu jeho.
„Tajuu Kagu Bunshin no Jutsu“ vykřikl a kolem se rozprostřelo ticho. Naruto se podíval na Rybičku a usmál se. V tom okamžiku se kolem něj v okruhu asi půl kilometru objevily klony. Kisame se kolem sebe zmateně rozhédl. Stejně tak učinili i Jomei, Sasuke a Itachi. Naruto byl... prostě všude.
„A je s tebou ámen...“ oznámil Kisamemu Naruto a pro jistotu asi deset jeho klonů udělalo dvojice a každá vytvořila rasengan. S tím se každý vrhl na Kisameho z jiné strany. Do vzduchu se vznesl obrovský oblak prachu. Naruto se snažil prohlédnout skrz a ujistit se, že je Rybka na druhém konci oceánského světa.

Itachi viděl jak se kolem něj najednou objevilo víc jak tisíc Narutových klonů. Prvně se lekl, ale pak se uklidnil s tím, že se svým sharinganem, nebude mít problém se případnému útoku ubránit. Nic se ale nedělo.
Sasuke se podíval na jednoho z Narutů. Ten na něj mrkl. Sasuke nevěděl co by si měl myslet, ale odtušil, že teď je jedinečný okamžik zaútočit na bratra, jelikož není ve střehu. Rozeběhl se a udeřil mečem. Itachi ho však bez problémů zablokoval. Jakoby na jeho útok čekal. Dali se opět do boje.