Kam s tím malým...: kapitola 3: Co dál?!

Tady je další díl, je trochu kratší, ale tak co, ten příští bude zase delší...P-)

Kapitola 3: Co dál?!
Můj stav další den?! Byla jsem „úplně v pohodě“. Ano, čekala jsem, že to bude těžký, ale až takhle?!-
Probudil mě vlastně on. Stál vedle mě a energicky se mnou třepal. „Nami-chan, Nami-chan!“
volal mé jméno a s úpěním zdůrazňoval příponu na konci. Byla jsem rozespalá a rozlámaná, ale tohle jsem nemohla přeslechnout a opřela jsem se o lokty, abych na chlapce viděla.
„Co je“ vybafla jsem na něj táhle. „Kde je záchod?!“ vypískl. „Tam, co včera…“odpověděla jsem a znovu jsem se položila. Naruto ale nikam nešel a stále ne mě zíral. Po chvilce, když už jsem se dostatečně probrala, se na něj otočila a tiše doufala, že to neudělal tady v pokoji…
Mé přání byla vyslyšena, aspoň o jednu věc míň, co musím drhnout…
„Proč jsi nešel?“ zeptala jsem se tiše a jemně…Stále jsem měla pochybnosti, jestli během mého probírání neodběhl si ulevit třeba jen do kouta…brr…
„Tam je tma…“ odpověděl nešťastně. Napadlo mě navrhnout mu, aby si rožnul, ale sama jsem si vzpomněla na svou panickou hrůzu ze tmy, když jsem byla ještě dítě…Nic takového pro něj asi nepřipadalo v úvahu…
„Tak já půjdu s tebou…“ pomalu jsem se posadila na postel a i přes svou nekonečnou lenost jsem se vydala směr záchod. Naruto se za mnou plížil a sledoval, jak vstupuji do tmy a rozžínám světlo….
V tu ránu seděl na míse a trůnil, nezaobírajíce se mou přítomností. Vplížila jsem se do kuchyně a začala vařit čaj…
Po snídani- chleba s máslem a nějakým sýrem (i když protestoval-chtěl ramen)- jsme se vydali na procházku, jelikož jsem fakt nebyla plná nápadů, co s tím klukem dělat. Kráčeli jsme omámeně ulicemi Konohy. I když to tu určitě musel dobře znát, pořád okolo všeho pobíhal, všechno musel vidět. Byla jsem pobavená tím, jak neustále ukazoval na sochy, jenž byly vytesány do skály tyčící se nad vesnicí, svým ještě trochu baculatým, krátkým prstíkem a pokřikoval se zatajeným úsměvem: „A to je?…“
Vše ovšem přestalo, když se dostal ke Čtvrtému…
„Táta“ měla jsem dojem, že řekl, ale tak tiše, že to bylo téměř nepostřehnutelné. Zafoukal studený vítr a on přitiskl své malé ručičky k tělu. Takže to věděl… Někdo se s tím asi nechtěl párat a prostě mu to řekl… Přišlo mi to smutné a hrubé… Tohle dítě nemělo více rozumu než jeho vrstevníci, ale rozhodně vědělo, co je to smrt… a samota… To je něco, co ještě nevědí ani někteří lidé v mém věku… Chtěla jsem mu něco říci, ale vůbec mě nenapadala slova. Pomalu jsem k němu popošla, sklonila se k němu a položila mu ruku na rameno . Otočil se na mě s tázavým pohledem. „Určitě už ti vyhládlo, myslím, že bychom mohli zajít na ramen“ Na jeho tváři se znovu objevil ten sebevědomí dětský úsměv, jakoby se ta chvilka před tím vůbec nestala… Ale z jeho očí stále vyzařovalo něco, jako pozůstatek… nebo se mi to jen zdálo.
Cestou zase pobíhal okolo krámů, díval se na rybičky v akváriu, ovoce, co vystavovali v obchodě nebo prostě jenom sbíral kamínky na ležící na zaprášené silnici. Znovu jsem ho sledovala a přemýšlela,kdy já naposled vlastně komunikovala s dítětem… Na povrch mé mysli se ale vynořily také závažnější myšlenky…Jak dlouho se mnou ten kluk zůstane…Nebo spíš, jak dlouho to já vydržím… Velice zahloubaně jsem se šinula ulicí, stále ostražitě sledujíc chlapce (no to tak, ještě aby se mi ztratil!), a ani jsem si nevšimla, že jen pár kroků přede mnou stál mladý shinobi…
Do někoho jsem narazila. Hned jsem se začala koktavě a pokorně omlouvat… Pak jsem ale uviděla jeho tvář… a to už jsem úplně zrudla…