Z pohádky do pohádky 2

Sasuke

Shikamaru skutečně nelhal- celé království bylo řádně pošahaný. Na zdech tu rostly třešňové stromy, které dosahovaly výšky té nejvyšší věže- právě sem měl namířeno. Na zemi chrněly bandy neznámých komparsistů a všude kolem se rozléhalo podivné ticho.
Sasuke polkl.
„Bdí tu někdo? Někdo ekdo do...(ozvěna)“ zakřičel princ s nadějí, že mu sama princezna Sakura padne do náruče. Nikdo se neozval. „Kdyby jste pili Kamikaze, vydrželi by jste déle.“
Přešlapoval mezi rozhozenýma rukama a nohama jako na minovém poli. Lidí tu bylo jak v čínský metropoli- a všichni leželi bezvládně jako panenky z Číny. Sasuke by rád do Číny.
Došel přímo před věž /to slovo se tu nějak opakuje, ale zkuste ho nahradit něčím jiným/ a vykopl dveře... Tedy až na druhý pokus, poprvé se mu v nich zasekla noha.
„Kua... To je schodů!“ zasténal při zkoumavějším pohledu nad svojí hlavu. Jedinou funkcí tohoto točitého schodiště bylo zřejmě vytočit urozené návštěvníky. Svůj účel splnily dokonale.
„Možná bych se na to měl vykašlat a najít si nějakou normální princeznu. Třeba ta ze Shreka byla dračice...“
„Ne!“ nabádal ho vnitřní hlas. „Tam nahoře, tam nahoře!“
„Slyším!“ okřikl Sasu svůj mozek a udělal první krok.... Ještě tri tisíce osm set devadesát dva...

Sai

„Jak se vlastně jmenuješ?“
„Proč se ptáš?“
„Já jen tak, abych uvolnil atmosféru,“ šplhal po jejích dlouhých vlasech Sai.
„Jmenuji se Ino, Rapunzel Ino,“ představila se princezna Ino.. tedy spíš syčela- on taky Sai nebyl žádný peříčko.
„A já jsem Sai. Napadlo mě, že bys to chtěla vědět, když si tě hodlám vzít za ženu.“
Ino zažvatlala něco ve stylu: „To určitě.“
„Hm... Co obvykle děláš ve volným čase?“
„Hrávám tenis a chodím na aerobic... Co si myslíš, že můžu dělat v takový výšce? Koukám dolů a počítám stromy,“ začertila se.
„Víš jistě, že nejsi pyšná princezna?“ zeptal se Sai.
„Ne, tak říkají ségře.“
„Hm... To ledacos vysvětluje... Mohla bys prosím držet hlavu? Pořád sebou cukáš a kdybych teď spadl, zaryju se ještě pár metrů do země.“
„Jo, sakra!“

Naruto

Naruto klopýtal po lese a třásl se jak osika.
„Kam mohla běžet? Holka blbá... Kdo jí tu má hledat?“ mračil se na všechny strany a tak trochu si snažil dodat sebevědomí- místo to bylo skutečně děsivé.
„Haló?“ ozval se dětský hlásek a z keře vyšla malá holčička. „Jmenuji se Červená Hanabi a roznáším po lese jablka. Dáte si jedno?“
„A to jsi jako nějaká skautka?“ vysmál se jí. „Vysmahni, prcku!“
Hanabi ho ještě chvíli pozorovala, až na jeho záda přiletěl ostrý kámen. „Jenom počkej ty hajzle! Vlka na tebe!“ ječela pisklavým hláskem a mávala při tom rukama, jako když se snaží vzlítnout.
Začalo se stmívat...
„Doufám, že jsou na tom ostatní o dost hůř, než já...“

Sasuke

„Už jenom kousek!“ nutil sám sebe k dalšímu kroku. Pouze jeho touha porazit bratry a stát se králem ho popoháněla dál.
Po namáhavé čtvrthodině se konečně dočkal posledního schodu.
„No konečně,“ doplazil se ke dveřím v Orochimarově stylu a sáhl po klice.
Na každém nanometru nábytku se nacházela tlustá vrstva prachu- údajně třicet let starého. Štítivě se postavil a porozhlédl se okolo sebe.
„Brrr... Vypadá to tu jak v nějaký podzemní katakombě.“
Po chvilce jeho pohled zaujalo něco mnohem krásnějšího, než cokoli, co kdy v životě viděl... Krůček po krůčku došel ke křeslu, na kterém ležela spanilá dívka- tvář jako porcelánová panenka a vlasy jako jarní květy.
„To... To je ale krásný křeslo... A princezna taky není k zahození,“ změřil si Sasuke Sakuru pohledem a kriticky se zamračil. „Možná má trochu větší čelo...“
Nereagovala...
„Jak bych jí měl ale vzbudit? Hm... Haló?... Jestli mě slyšíš, tak nic neříkej...Yup, slyší mě.“
Krásná princezna stále nereagovala. Nakvašený Sasuke zašmátral ve svojí brašničce a vytáhl knížku: Příručka pro správné prince. Dal se do čtení.

Naruto

Neohroženě překonával stromy, keře, bláto, keře, stromy, keře...
Bloudil už celý den, když narazil na něco děsivého... Skleněná rakev...
„Co to sakra je?“ přiběhl rychleji, než Michael Johnson (nejrychlejší muž planety).
Nějaká parta mrňavých hobitů nesla na zádech skleněnou rakvi a v ní nemohl být nikdo jiný, než...
„Hinata? Hej vy úchylní nekrofilové! Kam táhnete Hinatu a proč je vůbec mrtvá?“
Otočil se k němu jeden z trpajslíků, nakvašeně k němu došel a zamračil se mu do obličeje.
„Za prvé: nech si tý diskriminace. Třeba jsi to jenom ty, kdo tu přečnívá. Za druhé: Nejsme nekrofilové, protože ještě dýchá. Za třetí: Už jsme jí tak s klukama našli.“
„Brumla má pravdu!“ hájil ho stejně mrňavý kamarád. „Když jsme přišli domů, tak ta ženská ležela na podlaze.“
„To ale není všechno!“ skočil mu do řeči třetí. „Okamžitě jsme zjistili, že nám to ta kráva doma všechno přerovnala. No představ si to! Žijeme prostým staromládeneckým životem, což znamená, že se u nás vyvinul smysl pro orientaci v nepořádku. Bude trvat roky udělat zase takovej binec!“
„Vaše problémy mě nezajímají,“ zarazil je spěšně Naruto a rozpačitě se prohrábl ve vlasech. „Hele,“ podal jim kožený měšeček. „To si nechte a zmizte odtud dřív, než na vás vybalím rasengan!“
Nevěděli, co to rasengan znamená, ale stačil jim jeho cool slang, aby pochopili, že to myslí smrtelně vážně. Mrtvou holku mu nechali ležet i s rakví přímo před nosem.
„Hm... A co teď? Co by udělal můj brácha?“ uvažoval hlasitě Naruto a vybavila se mu tvář Sasukeho.
Tak tedy Naruto sáhl do bundy a vytáhl nám už známou příručku.