Sama proti všem 17: Krutá pravda

Otočila se a pomalu opustila dům.

Yoshino se dostavila na nedaleký palouk, který sloužil jako cvičiště. Na jedné jeho straně byl les a vedle něho jezírko s velkým, kamenným vlkem uprostřed, kterému z hrozivě otevřené tlamy tekl pramínek vody. Yoshino se zastavila 20 metrů od Kira. Chvilku tam tak na sebe koukali a pak promluvila:
"Proč si mě taky nezabil? Co sem ti jen udělala že si mi musel způsobit takový utrpení?" zeptala se smutně. Kiro vzhlédl k zatažené obloze.
"Všichni z naš...tedy tvého klanu byli tak slabí a neschopní, kromě tebe. U tebe jsem věděl, že kdyby nad tebou převzal otěže někdo opravdu silný, mohla bys dobýt svět. Ale nemohl jsem tě vzít s sebou, i když jsem to měl původně v úmyslu. Nedokázal jsem si představit, že by z tebe Orochimaru udělal to samý jako udělal se mnou. Prostě jsem to nedokázal. Tvoje matka mi před smrtí řekla, že jestli tě taky zabiju, nikdy mi to neodpustí, že nikdy nenajdu klid." na chvíli se odmlčel, "Jen mě mrzí, že jsi viděla její smrt." (pozn. autora: Yoko je její matka a Yoshiko její teta) Tohle Yoshino zarazilo.
"Jak to myslíš? Já sem neviděla matčinu smrt, ale tetinu." Kiro si smutně povzdychl.
"Viděla. Yoko totiž nebyla tvoje matka." Yoshino strnula.
"Co-cože?!" koktala nechápavě. Kiro se zhluboka nadechl.
"Stalo se to před šestnácti lety, 3 roky po tom, co jsme se já a Yoko vzali. Měli jsme s Yoshiko misi (Yoshiko byla totiž Jounin Listové), když nás napadli nějací ninjové. Byl jsem velmi vážně zraněn, a tak jsme se museli někam schovat. I když byla Yoshiko výborný medic-nin, nedokázala mě úplně vyléčit, prý to byl jakýsi druh jedu, který neznala. Odmítala jít pro pomoc a nechat mě tam samotného a tak mi dala lék, po kterém by měl jed pomalu zmizet, ale trvalo by to 2 dny a 2 noci. Byla neustále se mnou a pořád o mě různě pečovala. Tak jsem zjistil, že jsem se do ní zamiloval. Tu druhou noc jsme se...ehm...však ty víš co..." Kiro na setinu vteřiny zrudl, ale hned zase pokračoval:
"Hned ráno jsem byl fit a tak jsme se vrátili. Asi po měsíci Yoshiko zjistila, že je těhotná. Věděla, že ty jsi budoucnost Nazuki klanu a tak se tě vzdala. S Yoko jsme nikdy děti neměli a ona strašně žárlila, proto tě tak často bila a já ji nezadržel, protože na to měla právo. Ale u tebe se objevil jakýsi šestý smysl a i když sis to možná neuvědomovala, milovala jsi svou pravou matku a ne tetu." Yoshino nebyla schopna slov. Ale náhle jako by se probrala z tranzu.
"Proč si ji teda zabil?" zeptala se roztřeseným hlasem. Kiro sklopil hlavu.
"Tu noc mi řekla, že nebyla chyba, že tě porodila. Chyba prý bylo to, že tě měla se mnou... Já tvou matku velmi miloval, ale ona zase milovala jednoho Jounina z Listové. Strašně jsem žárlil a když už jsem ji nemohl mít já, tak už nikdo jiný." Yoshino si to všechno dala dohromady. Nemohla uvěřit, že si to neuvědomila už dřív. Ve skutečnosti byla Yoshiko velice podobná. Ta taky měla černé vlasy a oči, zatímco Yoko měla vlasy i oči hnědé. I schopnosti měla po ní. Třeba schopnosti v léčení, imunitu proti jedům a dokonce i věštění a empatii, i když je má mnohem lepší než Yoshiko. Ale měla ještě jednu otázku.
"Kdo byl ten Jounin?" Kiro se bolestně (a taky hodně naštvaně) zašklebil.
"Ten Jounin byl...Kakashi Hatake." Yoshino vytřeštila oči a musela se hodně držet, aby nedostala infarkt. Myslela si, že si Kiro dělá legraci, ale v podstatě by to tak mohlo být. Yoshiko by ted' bylo 33 a Kakashimu je 30 (pozn. autora: Kirovi je 40 a Yoko by bylo 38) a navíc si teprve ted' vzpomněla, že když se poprvé s Kakashim setkala, říkal, že se s Yoshiko znal osobně. Ale jedno jí ještě jasné nebylo.
"Když si tolik žárlil, proč si tedy nezabil i Kakashiho?" její otec tuhle otázku čekal.
"Chtěl jsem to udělat a dokonce jsme spolu i bojovali a já ho porazil, ale rozhodl jsem se, že ho nechám v jeho vlastní bolesti. To bylo mnohem krutější než smrt." Yoshino usoudila, že má pravdu. Jistě tedy není jediná, kdo prahne po Kirově kůži. Ale ona měla mnohem větší právo než má Kakashi. Zavřela oči.
"Ty si tak hnusnej! Tak hnusnej a sobeckej až se mi z toho chce zvracet. Víš čeho ted' lituju nejvíc? Že tu máma neni aby viděla tvoji pomalou smrt!" Yoshino oči zase otevřela. Zářil jí v nich Ookamigan a kolem ní se zvedla černá chakra.

Hinata se hnala lesem jako smyslů zbavená. Větvičky ji šlehaly do obličeje, ale ona si jich nevšímala. Slzy jí stékaly po tváři a bránily jí ve vidění. Náhle zakopla o vystouplý kořen a těžce upadla na zem. Sakura se k ní přihnala a pomohla jí do sedu. Hinata se usedavě rozplakala. Sakura ji konejšivě objala kolem ramen.
"Hinato..." začala, ale nedokončila. Co by jí jen mohla říct? Hinata si otřela slzy, ale z očí se jí zase hrnuly další a další.
"Proč Sakuro? Proč mě opustil? Proč?" ptala se dívka slabým hláskem. Sama Sakura to nevěděla. Pevně Hinatu objala a ta se jí složila do náruče. Sakura ji pohladila po vlasech a zle se zamračila.
'Naruto, jestli bude Hinata kvůli tobě takhle trpět, budeš mít co dělat se mnou!' vyhrožovala mu v duchu. Najednou se Hinata na Sakuru prosebně podívala.
"Sakuro, on se vrátí, že jo?" zeptala se s maličkou nadějí v hlase. Sakura smutně sklopila hlavu. Znala pravdu, ale bála se ji Hinatě říct. Ta se znovu rozplakala. Náhle něco zašustělo v nedalekém křoví. Sakura se bleskově otočila a hodila kunai. Z křoví vylezly dvě osoby v černých pláštích s červenými obláčky a jeden z nich držel v ruce Sakuřin kunai.