Sama proti všem 16: Velké nejasnosti

Pomalu se nadechoval k rozhodujícímu slovu.

"Půjdu s tebou, Sasuke." řekl Naruto. Sasuke se ušklíbl.
"Tak tedy jdeme." pronesl a vykročil. Avšak Naruto se stále nehl z místa. Jen tam stál a bolestně se díval na Sakuru. Sasuke se zastavil a ohlédl se.
"Tak pojd' Naruto!" křikl na něj přes rameno.
"Jo, hned. Dej mi chvilku." Sasuke začal mít obavy, že si to zase rozmyslel, ale v podstatě ho chápal. Pro něj taky nebylo snadné, když Konohu opouštěl a navíc měl Naruto Sakuru opravdu rád. Znovu se tedy otočil a pokračoval v cestě. Naruto se na Sakuru smutně díval. Bylo to tak těžké, ale Sasuke byl pro něj skoro jako vlastní bratr. Sklonil se k ní a políbil ji na čelo. Ušel asi 3 metry a ještě se naposledy otočil.
"Je mi to líto. Odpust' mi to, Sakuro." zašeptal a rozběhl se za Sasukem.

Hinata se střetla s Konan a po hodině namáhavého boje vyhrála. Od chvíle, kdy napadli Konohu, ani jednou Naruta nespatřila a začala mít o něj strach. Hledala ho všude možně, ale nikde ho nemohla najít. Tu náhle zahlédla nějakou osobu, jak leží v trávě na pokraji lesa a rozběhla se k ní. Když k ní dorazila, leknutím málem vykřikla. Byla to Sakura (ale to my samozřejmě víme). Hinata si k ní rychle klekla a začala s ní prudce třást. V tuhle chvíli strašně litovala toho, že není medic-nin.
"Sakuro! Sakuro no tak, prober se!" křikla a znovu s dívkou zatřásla. Bezvýsledně. Hinata se snažila nepropadnout panice a udělala to, co jí napadlo jako první - vrazila Sakuře facku (pozn. autora: chtěla sem dát pěst, ale ta by asi moc nepomohla co?). Růžovláska sebou trhla a otevřela oči. Hinata si oddychla.
"Díky bohu! Sakuro, není ti nic? A kde je Naruto?" zeptala se poloomráčené dívky. Sakura ihned procitla a zmateně se rozhlížela kolem sebe.
"Co se děje?" otázala se vyděšená Hinata. Sakuře vytryskly slzy.
"Ale Sakuro, co je to s tebou?" Sakura neustále plakala. Ona ho ztratila! Ztratila toho nejlepšího přítele, kterého měla!
"Hi-Hinato...on-on je pryč!" vymáčkla ze sebe v návalech slz. Hinata se na ni zhrozeně podívala.
"Kdo? Kdo je pryč? Sakuro řekni mi to!" Sakura se snažila dál nebrečet a těžkým hlasem řekla:
"Na-Naruto." Hinata vyděšeně vykřikla.
"A kde je? Kam šel?" vychrlila další várku otázek. Hinata očekávala nejhorší. Sakura se na ni podívala.
"Odešel se Sasukem." Hinatě po tváři stekla slza a po ní další a další.
'Proč? Jak jsi mi to mohl udělat? Copak ti na mně vůbec nezáleží?' ptala se sama sebe. Uhodila pěstí do země a pronikavě zakřičela. Sakura sklopila hlavu. Pro Hinatu to muselo být nejtěžší (a to ještě nevěděla že Hinata s Narutem chodí). Náhle se Hinata prudce zvedla a rozběhla se k lesu.
"Hinato!" křikla na ni Sakura a rozběhla se za ní.

Yoshino se rychle prodírala houfy lidí. Velmi dobře věděla, kde svého otce najde. Konečně dorazila k branám Nazuki klanu. Byly otevřené dokořán a ona si byla jistá, že je posledně zavírala. Byl tu. Zhluboka se nadechla a vešla dovnitř. Vše bylo na svém místě, ale Yoshino měla všechny smysly ve střehu. Pozorně se rozhlížela, kdykoli připravená uskočit před útokem. Došla až k jejímu domu a nikde se nic nepohlo. Před svým domem se nakrátko zastavila. Zamračila se a opatrně překročila práh. Její otec byl v domě, cítila to. Vyšla do druhého patra a náhle uviděla jeho stín na terase. Pomalu prošla zasouvacími dveřmi. Stál tam, byl opřený o zábradlí a náhle na Yoshino promluvil, aniž by se na ni podíval:
"Zdravím tě, holčičko moje." vlk v Yoshino by se na něj v tu chvíli nejradši vrhl a roztrhal ho na kousky, ale člověk v ní se chtěl dozvědět mnoho věcí. Vyhrál člověk.
"Jak se opovažuješ vstoupit na tuto půdu?!!!" zavrčela Yoshino (a tím myslim opravdové vrčení). Kiro se zasmál.
"Vždycky jsi měla výbušnou povahu. To máš po mně." řekl pyšně. Yoshino se na něj podívala s maximálním opovržením.
"My už nejsme příbuzní a zřejmě nikdy nebyli, protože to, že sem dcera takovýho odpornýho parchanta je stejně tak nepravděpodobný jako to, že ted' začnou pršet vlci!" pronesla jedovatě. Kiro se na ni podíval. Měl nakrátko střižené, křídově bílé vlasy a bílé oči. Na sobě měl svůj bílý plášt' a pod ním tílko bez rukávů a dlouhé kalhoty bez kapes, vše v bílé barvě. I když mu bylo 40, byl nesmírně svalnatý, ale na Yoshino to moc velký dojem neudělalo.
"To od tebe není zrovna pěkné, dceruško." zdálo se, že je úplně klidný, což se o dívce říct nedalo.
"Od tebe to sedí!" útočila dál černovláska. Kiro se zhluboka nadechl.
"Yoshino, já vím, že v tuhle chvíli bys po mně nejradši skočila a odrovnala mě. A taky vím, že máš jistě velkou spoustu otázek. Chci jen, abys věděla jedno..." udělal dramatickou pauzu, "...vždycky jsem tě měl moc rád." Yoshino se hlasitě rozesmála.
"Ach vážně? No to je mi ale novinka! A kam se poděla ta tvoje láska před deseti lety. Nebo stačí před osmi, co? Je velice zvláštní, že sem ani jednou to tvoje "mám tě rád" nezaslechla nebo ani neucítila. Proč mi ji dokazuješ až ted'? To se tak nudíš, že ses rozhodl zajít za svou bývalou dcerou a udělat si z ní šprt'ouchlata bo co?!" vyjela na něj s výraznou ironií v hlase. Kira to ale vůbec nevyvedlo z míry. Jen trpělivě poslouchal.
"Máš právo se zlobit." Yoshino se už vážně přestala ovládat.
"Já že mám právo se zlobit?! Ne, to rozhodně ne! Já mám právo tě na místě zabít. Já mám právo hodit tvoje tělo sežrat vlkům. Já mám právo useknout ti všechny končetiny a vystavit je v Konoze. Ale zlobit se mám za svatou povinnost! Kdybych věřila v boha, tak bych řekla že dělám neodpustitelný prohřešek, kdybych se na tebe nezlobila!" Yoshino mu to dávala pořádně "sežrat". Za normálních okolností by ji Kiro už zadržel, ale tohle nebyla normální okolnost, tak ji nechal a jen naslouchal. Yoshino rozzuřeně oddychovala, ale najednou se uklidnila a uhladila si vlasy.
"Tak abychom si to shrnuli, matku už dávno nemám a otce taky ne, protože toho za chvilku pošlu do pekel. Ale v jednom máš pravdu. Mám ještě spoustu otázek a ty nezemřeš dřív, než mi na všechny neodpovíš." Kiro se rozesmál.
"A jak sis vzala do hlavy, že tu pravidla určuješ ty?" zeptal se pobaveně.
"To sem si vzala do hlavy od chvíle, kdys vyvraždil můj klan." Kiro se na ni překvapeně podíval.
"TVŮJ klan? Snad NÁŠ klan nemyslíš? Nebo spíš můj klan, když jsem jeho vůdce." Yoshino zase začala vrčet.
"Ty už NEJSI jeho vůdce a nejsi už ani Nazuki!" její otec se zamračil.
"Říká kdo?"
"Řikám JÁ!" Yoshino měla co dělat, aby zase nezačala ječet.
"No dobrá, odpovím ti na všechny tvé otázky, ale ne tady. Uvidíme, jak moc jsi mi vyrostla." řekl a zmizel. Yoshino nepospíchala. Věděla, kde je. Otočila se a pomalu opustila dům.