Prosím, neumírej!!! 11

Mno, tak dalsi dilek, ale chci upozornit ze zacatek je hroznej, dej mizernej a o konci nemluvě... Mno, tak tady to je:

„To je ale krá….“ Nedopověděl, když si všimnul že Tsunade začíná opět rudnout.
„….sná žena…“ Uculil se, když mu přiletěla facka od TenTen.
„A co jako já?“ Ušklíbla se na něj. „Ty jsi stokrát krásnější než ta stará rašple.“ Zašeptal a políbil ji.
Jakmile všichni odešli, Tsunade vešla do pokoje a vzala si do náruče Obita.
„To není fér!“ Usmála se Sakura.
„No co, někdy se pravomoc prostě zneužít musí.“ Začala se smát Tsunade.
„kdy nás pustíte domů?“ Udělala psí oči Sakura.
„Tak za 3 až 4 dny.“ Řekla Tsunade a položila Obita Sakuře do náruče.
„Je velká škoda že tady s náma nemůže být…“ Povzdechla si Sakura.
„Netrap se tím, nechám vás tady o samotě.“ Usmála se a odešla.

Od toho, co se Obito narodil uplynuli 4 měsíce.
Sakura se s Obitem v náručí přiřítila do kanceláře hokage.
„Tsunade-sama, moc se omlouvám…“
„Sláva že jsi tady… Jé, ty mi neseš ukázat Obita?“ Rozplývala se Tsunade.
„Eh, ne…“ Vydechla Sakura a unaveně si sedla na židli. Konečně postřehla že tam je Sasuke, Naruto, Sai a kapitán Yamato.
Tsunade natáhla ruce k Sakuře a ta jí Obita ochotně podala.
„Tak jakpak se máme?“ Lechtala ho na břiše.
„No, takže zpět k misi, bude to mise typu B….. Obito nech ten culík….. …“
„Cože?! Jenom béčková… no já teda čekal něco víc…“ Nafouknul se Naruto.
„Eh… Tsunade?“ Pronesl Sasuke a ukázal směrem na Sakuru.
Ta na židli mezitím usnula. Tsunade posadila Obita na stůl a složila hlavu do rukou.
„Sakuro!“ Křikla a Sakura se okamžitě probrala.
„C-co se děje?“ Zívla si.
„Vydíš Naruto, to proto…“ Povzdechla si Tsunade.
„J-já se omlouvám, promiňte mi prosím.“ Začala se omlouvat Sakura.
„Tsunade-sama, prosím já se té mise nemůžu zůčastnit…“
„A proč proboha?!“ „No, víte… nemám kam dát Obita a týden sám zůstat nemůže…“
„Supeeeer!!!“ Vyjekla jásavě Tsunade
„Bábi Tsunade, nevím jestli je super že Sakura na tu misi nejde.“ Ušklíbnul se Naruto.
„Ne, je super, že Obito zůstane u mě.“ „Cože?“ Zeptala se Shizune a Sakura zároveň.
„Ale s tím vás nemůžu obtěžovat…“ „No dovol, já jsem šťastná že bude u mě.“ Usmála se.
„Tak a teď k misi. Musíte donést důležitý dokument Kazekagemu. Je možné že vás někdo bude chtít napadnout. Nikdo kromě Gaary to nesmí přečíst. Mohlo by to vyvolat i válku.“ Dořekla a pozorovala reakce členů týmu.
Sasuke dělal že je mu to jedno, Naruto se vztekal že je to tak lehká mise, Sai si něco psal, Yamato s úsměvem pozoroval Obita a Sakura zase skoro usínala.
„Takže, všichni se sejdete za hodinu u hlavní brány, jasné?“ Zavelela Tsunade a kancelář byla okamžitě prázdná.
Orochimarův úkryt:
Orochimaru seděl u Itachiho, se kterým to vypadalo dost zle.
„J-jsem r—rád že je Ha-také mrtvý.“ Pronesl ztěžka.
„Ano, plus pro nás, ale držíme se jen tak tak, listová nám zničila všechny naše jednotky… Máme jenom pár desítek můžů…“ Řekl a zabořil hlavu do dlaní.
Itachi ho takhle zoufalého nikdy neviděl. Znal ho jako chladného a nemilosrdného muže, ale teď…
Najednou se ozvalo zaklepání.
„Dále.“ Vydechl Orochimaru.
„Dobrý den Orochimaru-sama.“ Pozdravil jakýsi muž.
„Co chcete?!“ Vyjel po něm. „M-Máte tady návštěvu.“ Vyhrknul a běžel pryč.
Ve dveřích se objevil vysoký muž. Jeho vlasy byli nahnědlé, až skoro blond a přes čelo uvázanou čelenku skryté písečné. Vypadal tak na 18, možná 20 let.
„Co chceš?“ Otázal se ho už trochu uklidněný Orochimaru.
„Doslechl jsem co se stalo. A myslím že vám mohu pomoct.“
„Jak?“ „Mé schopnosti nejsou nic moc, co byste čekali od Genina..“ Ušklíbnul se.
„Tak co sakra chceš?!“ Vyštěkl.
„Mohl bych oživit jednoho ninju, kterého jste při poslední bitvě zabil.“ Pronesl s chladným klidem.
Orochimaru po něm vrhnul pohledem.
„K-kakashi?“ Zeptal se do ticha Itachi.
Orochimaru jenom kývnul.
„To ještě není všechno.“ Upoutal na sebe pozornost ten muž.
„Pokud víte jak se jmenoval jeho nejlepší přítel, můžete ho mít taky.“ Řekl chladně.
„Jak se jmenuješ?“
„Kubo..“ Odpověděl. „Tak dobře Kubo, zítra vyrazíme pro jeho tělo… Teď tě zavedu do tvého pokoje.“ Pronesl Orochimaru a vstal.
„Prospi se Itachi…“ Řekl, teď už chladněji.

Tým Kakashi, mise:
„kapitáne Yamato, měli bychom si dát pauzu.“ Kývnul Sasuke směrem k Sakuře, kterou skoro podepíral Sai.
„Ok, támhle je malá mýtinka, utáboříme se.“ Zavelel Yamato.
Už byl skoro večer a všichni už spokojeně seděli u ohně.
„Tak vážení, já mám první hlídku, pak Sasuke, po něm Sai a nakonec Naruto…-„
„A co já?“ Vyjekla Sakura.
„Ty budeš spát, takhle unavená bys nám byla k ničemu.“ Prohodil klidně Yamato.
„Podle toho, co jsem slyšel, je Obito pěkně živý dítko.“ Zasmál se.
„Joo, na svůj věk je strašně hyperaktivní a má pořád hlad… Vůbec nevím po kom je.“ Kroutila hlavou Sakura.
„Tak děti, je čas jít spát.“ Řekl Yamato a ostatní se uložili ke spánku.
Po chvíli všichni usnuli a Yamato se na ně s úsměvem díval.
„Je velká škoda, že tady teď místo mě nesedíte vy, Kakashi-sempai.“ Zašeptal a pohlédl na Sakuru.
Vypadala nádherně, ale jenom z venku.
Sakuře se každou noc zdál ten samý sen.
Obito spokojeně ležel v postýlce. Najednou se nad ním objevil Orochimaru s mečem v ruce. Chystal se ho probodnout. Ale najednou se před ním objevil Kakashi.
Viděla jak mu pramínky krve tečou od rány a z úst. Nemohla mu pomoct, nemohla se hýbat.
„Postarej se o něj dobře.“ Řekl a zavřel oči.
„NEEEEEE!!“
Sakura se prudce posadila a rychle oddechovala. Rukou si utřela pot z čela.
„Děje se něco Sakuro?“ Změřil si jí pohledem Yamato.
„Ne.“ Vydechla. Horké slzy se jí kutáleli po tvářích.
„Sakuro….“ Yamato se zvedl a přisednul k ní.
„Kapitáne Yamato!“ Vzlykla a položila hlavu do rukou. „Pořád ho slyším… Postarej se o něj dobře… Pořád mi to zní v hlavě.“ Vzlykala Sakura.
„Vždycky když se na Obita podívám, vidím v něm jeho. Jak se na mě směje. Vždycky když přijdu domů, doufám že ho tam najdu…I když to už je něco přes rok, pořád mi strašně chybí…“
Yamata bolelo jenom to když se na ni podíval. Strašně jí chtěl pomoct, ale nemohl. Bylo to jenom na ní…
„Sakuro, vím že to strašně bolí, ale se smrtí ostatních se musíme naučit žít. Lidé se rodí a umírají. Není fér že musel odejít tak brzo… Je to lehké říct, ale musíš s tím žít. Kvůli Obitovi…“ Pronesl Yamato a usmál se na ni.
„Tak a teď se snaž usnout jo?“ Zvednul se Yamato a šel vzbudit Sasukeho.
Sakura si mezitím lehla a snažila se usnout.
„No tak Sasuke, vstávej!“ Třásl s ním Yamato.
„Tsunade-sama, zůstaňte u mě ještě chvíli…“ Zamrmlal polorozespalý Sasuke.
Yamato se na něho s hrůzou ve tváři podíval. V tu chvíli se Sasuke probudil a jak si všimnul Yamata, okamžitě se chytnul za pusu.
„No na co ty nemyslíš…“ Zakroutil hlavou Yamato.
„Sasuke, dej pozor na Sakuru. S nervama je úplně na dně. To co cítí mi trhá srdce.“ Sasuke na odpověď jenom kývnul.
Poté si šel Yamato lehnout a kolem Sasukeho se rozprostilo ticho…
Až do rána se nic významného nedělo.

Orochimarův ůkryt:
Všechno bylo připraveno. Orochimara a Kuba doprovázelo ještě pět zvučných ninjů.
Vydali se na cestu. Přes 5 hodin běželi mlčky k vesnici.
„Kubo?“

Pokračko je zatim v nedohlednu, ale bude to asi za hodne dlouho... Uplně mě opustila inspirace a poslední dobou trpím depresemi(mamka mi odmítá dál kupovat čokoládu, přístup na počítač je v ohrožení a učitelé se zcvokli, taká nálož písemek... ) ... Bez čokolády nefunguju... Snad se aspoň krapet líbilo...