Kam s tím malým...: kapitola 2: Velká zkouška?!

Tady je další díl.
Prosim, pište komentíky a známkujte:-)....
A co se chyb týče... mě asi nezměníte(no jo,i když to píšu va wordu:-D- vtomhle ohledu za mě každžý šílí), ale kdyby vás to moc hlodalo, můžu to zaslat i své češtinařce

Kapitola 2: Velká zkouška?!
Když jsme dorazili do mého malého bytu, Naruto se nejprve vplížil do pokoje a za chvilku se už schovával pod stolem, nejspíš plný rozpaků. Musela jsem pro něj něco vymyslet…kde bude spát…co jíst…a jak ho vlastně zabavím. První věci šly dobře. Usmyslela jsem si, že mu na nějakou dobu „daruju“ svou postel a sama budu spát na rozkládací pohovce(ó, jak jsem velkorysá). Ve spíži jsem našla nějaké instatní nudle, zbytek jídla byl ve fázi rozkladu. No jo, moc často doma nejsem.
Rozbalila jsem mu kufry a znovu si prohlídla, co všechno má… tak nějak to stačilo… A teď ta třetí věc!
Opatrně jsem nadzvedla ubrus, obávaje se dalšího ohlušujícího řevu, ale na štěstí pro mě se Narutovi už nechtělo hulákat. Seděl tam a kulil na mě svoje tmavě modré oči. Trapnou chvíli ticha jsem přerušila já: „Takže tobě říkají Naruto, hm. Já jsem Namida, ale přátelé mi říkají Nami“ Kluk se rozpačitě otočil na jinou stranu. To bude asi ještě hodně těžký, pomyslela jsem si. Za chvíli ale napřáhl ruku směrem ke mně a vesele vykřikl: „Nami-chan!“ Teď jsem se musela zasmát, již nepředstíraným úsměvem.
„Naruto, co normálně děláš?“ zeptala jsem se ho, jelikož nemám představu, co takový malý kluk může celé dny dělat…
„Koukám na telku“ vypadlo z něj. Opravdu, mluvit teda umí. Bohužel pro mě, televizi jsem neměla… stejně jede jen občas… Pomalu začínám chápat logiku lidí, kteří byli s tímhle špuntem bezradní… posadili ho k televizi… mohl se koukat na šumění a občas na nějakou zprávu…
„A děláš ještě něco?“ Chlapec pokrčil rameny. No to mi teda pomohl. Zapla jsem rychlovarnou konvici a za chvíli měla večeři pro nás oba. Naruto už dávno neseděl pod stolem, teď pobíhal všude okolo, prohlížel si věci. Naštěstí (znovu pro mě) nejsem moc estét, takže nebylo nic vzácného, nějaká soška nebo tak něco, co by mohl rozbít. Zavolal jsem ho a on poslušně přiběhl ke stolu. Nejspíš po lákavé vůni instantního ramenu. Usedl a do ruky chopil hůlky… Začala jsem jíst, ale on jen seděl a koukal do misky se žvancem. Taky jsem přestala polykat a zoufale jsem se zeptala: „Ty…nemáš to rád?!“ Naruto zakroutil hlavou.
„ Jak se to jí?“ zaculil se na mě. S úlevou jsem si otřela pot z čela, vůbec jsem nevěděla, co mu dát jinak k jídlu (i když mi to říkaly), a donesla jsem mu vidličku. To už byla jiná. Ani nemrkl a měl to v sobě.
Vytáhla jsem mu nějaké omalovánky a pár tužek a rozhodla se, že půjdu něco koupit, v lednici i ve spíži bylo vykradeno.
…
Když jsem se vrátila, ústa mi spadla až na zem… Nemohla jsem poznat, co je můj byt, a co omalovánky… Ty se válely roztrhané na zemi, nečekaně bělostné…ale na mnohých jiných místech byla spousta čmrkanic: na zdi, na nábytku, na povlečení i oblečení (teda nevím, jak tam se mu to podařilo?!).… Uprostřed toho všeho seděl usměvavý chlapeček a vesele se na mě culil. - Musela jsem se pořádně krotit, abych nevybuchla jako vulkán.
Učinila jsem řádná PROTI Narutovská opatření- 1. domluvila jsem si (slovy: už toho parchanta nikdy nenechávej samotného)
2. Pryč s věcmi jako tužky a fixy!!!
3. Trochu (Hodně) jsem ho sprdla- ale ne zase tak moc-stále se na mě culil- nic nepochopil
Dalo mi to práci, ale vydrhla jsem to i když něco opravdu nepustilo …
Potom už to šlo, tenhle den jsem přežila bez větších potíží (když nepočítám, že mi málem rozlámal postel při skákání po ní; moc nechybělo a vytopil sousedy při umývání a před spaním nervózně ťukal asi půl hodiny do zdi…) No prostě, vše bylo v největším pořádku, jak se dalo očekávat…