Druhá šance

Už je to dávno. Tehdy pršelo. Ano, i to nebe plakalo. Nebe...jsi tam? Můžu tě tam někdy najít? Můžu za tebou? Ne...já musím zůstat tady. Zůstat a žít. Zůstat a bojovat. Bojovat za co? Já už vlastně ani nevím...kdysi jsem chtěl bojovat za tebe, ale to už je pasé...nebo ne? Můžu bojovat za vzpomínky? Co myslíš? Já nevím...já už tak dlouho nic nevím...
Ani nevím, jestli je správné právě teď bojovat, nevím, jestli bojuju na té správné straně, na tom správném břehy....jsou vůbec nějaké strany? A existuje ta správná? Víš to? Ano...ty to víš, ale ty jsi mě tu nechala. Nechala jsi mě tu samotného a sama jsi se plavila na druhá břeh...a zase jsme u těch stran! Jak já je nenávidím...nenávidím je, protože nevím kterou si vybrat.
Volba...vždycky jsem se jim vyhýbal. A tu jedinou volbu, o kterou jsem kdy stál, jsi mi zakázala. Já tehdy opravdu chtěl jít za tebou...ale ty jsi řekla: ,,Žij a bojuj....za nás za oba"
A proto žiji a zabíjím jiné, i když ani moc nechci. Pokaždé, když se jeden z nich sjácí k zemi, vzpomenu si na tebe. Vzpomenu si na to, jak ses k zemi skácela ty. Vzpomínám si, jak jsi se skácela místo mě! To já měl tehdy zemřít a to ty jsi měla žít! Sama jsi volila a mě stejnou volbu znemožnila. Nevím, jestli tě miluju, nebo nenávidím za to, co jsi udělala. A přesto, dělám přesně to, co jsi mi řekla. je skoro směšné, že ještě po tolika letech jsem jako tvoje loutka.
Tehdy jsi řekla : ,,Uhni!"
A já uhnul...vlastně jsem tě zabil já...zabil jsem tě, protože jsem tě poslechl.
Já vlastně zabíjím vše kolem sebe...kvůli tobě. Zabíjím lidi, kteří jsou stejní jako my, oni taky bojují za to, co je pro ně důležité...zabijím sám sebe, přestože se snažím žít...pomalu utápím svou duši v jejich krvi. Ona ji nasává...a stáva se těžkou. Příliš těžkou na to, abych se mohl dostat tam za tebou.
Proč mě nikdo nezabije? Proč? Ještě by možná nebylo pozdě...prosím, zabijte mě někdo...

,,Áaaaaaa"

Čí to byl výkřik? Můj? A čí je ta krev...jsem od ní špiavý...mám od ní špinavý dokonce i šátek od tebe...počkat...to je moje krev? Proč se mi teď chce spát? ...

Co je to za světlo? Jsem u tebe? Ano...vidím tě! Chci otevřít ústa a říct ti, že jsi pro mě všechno..ale...nejde to. přicházíš ke mě. čím jsi blíž, tím je světlo zářivější..oslepuje mě. Jsi u mě, citím tě, ale nevidím tě! Nevidím tvé krásné, modré oči...jen tě cítím. Nevidím tvé úžasné rty, jen cítím jak se dotkly mého čela...je to vítání nebo loučení?

,,Žij a ...a přijď za mnou, až když nastane tvůj čas"

Ano! Slyším tvůj hlas! Ale...proč teď zavírám oči? Já nechci...proč se mi vzdaluješ, já chci zůstat s tebou!

Znovu se probouzím...doufám, že tě uvidím vedle sebe. Doufám, že uslyším tvůj dech, doufám, že otevřu oči a nad sebou uvidím ty tvé, nebesky modré, jak mě pozorují, když spím....ale, ne...nejsi tu. Místo těch tvých vidím jiné oči...tyhle jsou zelené. Patří jakési medic kunoichy. Asi by se ti líbila...má růžové vlasy a ty jsi měla růžovou ráda. Tvrdila jsi, že ti připomíná naději...

,,Pane, za pár dní budete v pořádku. Měl jste opravdu štěstí. Chvíli vypadalo, že vás už nezachráníme. Až to bude bezpečné, tak vás naši Anbu převezou do vězeńské nemocnice. Je mi líto, ale jste válečný zajatec.." promluvila ona růžovláska...posel naděje.

Usmál jsem se...ty jsi věděla, že bojuju na špatné straně a proto jsi mě poslala zpátky...abych si zasloužil místo po tvém boku. Dala jsi mi druhou šanci...já jsem říkal, že ty víš, která strana je správná...Děkuji ti, děkuji ti za všechno.

,,Arigato..."