Očitý svědek

Přerývaně dýchala, klečela na větvi stromu. Držela se za ránu na boku, ze které jí odkapávala krev. Rána byla hluboká a bolestivá. Ona přesto myslela na bolest v srdci, která jí způsobovala daleko větší bolest, než zranění na těle. Přehrávala si vzpomínky, co zažila ani ne před pár hodinami. Musela se ukrývat v lese, nebyl totiž sám. A jeho společníka nalákat nechtěla.
Ten, který si říkal Madara. Vždyť měl být mrtev! A právě s ním byl, když vykonával dílo zkázy. Nevěděla, co ho k tomu hnalo. Ale mělo to také něco společného s Madarou. On sám nedělal nic, jen ho pozoroval, jako by mu dodával kuráž. To ne, Madara si evidentně nechtěl špinit ruce, tak přenechal práci Itachimu. Jejímu Itachimu. Nenáviděla ho tak, že při pouhém pomyšlení na něj se v ní vřela krev. Zato Itachiho….

Když před několika týdny byl oficiálně přijat do ANBU pro své nevídané schopnosti, pronikavou inteligenci a skvělým výsledkům, upřímně ho nesnášela. Byla dříč a navzdory tomu, že byla holka, chtěla dokázat, že je stejně schopná, jako kterýkoliv muž. A výsledky se dostavovaly. Patřila mezi tým, který dostával nejdůležitější mise. Tým, kam byl přidělen i on.
Ani nevěděla, čím ji dostal. Možná to byla jeho obětavá povaha, nebo silný bojovný duch. Přesně to netušila. Ale její vztah k němu se změnil. I když působil zatvrzele a chladně, v její společnosti jako by pookřál. Vyvrcholilo to jedné noci, kdy při vícedenní misi spolu drželi hlídku. Nebylo pochyb, že ho miluje. Pokud měla nějaké pochybnosti o jeho citech, ten večer vše zmizelo. Začalo to nevinným rozhovorem a pak skončila v jeho náručí, jako by na tom závisela její další existence. Nechtěla ho pustit. Bála se, že by ho navždy ztratila.
Jak byla tenkrát bláhová. Po nějakém čase se změnil. Jeho povaha byla neproniknutelná. Nemluvil s ní, neodpovídal na dotazy. Vypadal unaveně, byl bledý a nevyspalý. Bála se o něj.

Dnes odpoledne hlídkovala u brány, když je uviděla - Itachiho a muže se zvláštní maskou. Nevěděla, o koho jde. Neznámý ji napadl. Zranil a uvalil do bezvědomí.
Ani by nezjistila, kdo to byl, kdyby neuslyšela jméno z Itachiho úst: “Madaro, nech ji být. Vzpomínáš si na naši dohodu - já vykonám, co mám a ty necháš Konohu být!“
Opravdu ji nechal být. Vzbudila se před asi hodinou. Začala pročesávat vesnici. Ani nevěděla, proč nešla za Hokagem a nezalarmovala všechny v okolí. Možná proto, že se bála. Došla k Uchihům. Co viděla, jí vyrazilo dech a vehnalo slzy do očí. Musela si zacpat pusu, aby nevykřikla. Všichni byli mrtví, všichni! Zahlédla i Itachiho ve svém ANBU obleku, ale bez masky. Na chvíli měla pocit, že ji zahlédl, ale pak se odvrátil a pokračoval v chůzi. Tušila, že půjde z Konohy pryč. Tak si sedla na čekačku v plné ANBU zbroji včetně masky.

Čekala. Čekání se protahovalo. Byla nervózní, vystrašená, plná vzteku, nenávisti a bolesti. Jak jí to mohl udělat? Copak pro něj nic neznamenala? Náhle zaznamenala přítomnost dvou ninjů ve svojí blízkosti. Pohlédla skrz listí. Jeden zmizel. A zůstal on. Nemohla zabránit slzám. Věděl o ní. Čekala to.
“Já vím, že jsi všechno viděla…“
Seskočila ze stromu. Při dopadu lehce zavrávorala. Držela se za bok. S nechutí odhodila svou ANBU masku. Její dlouhé tmavé vlasy jí v kaskádách dopadaly na ramena.
“Proč…. Proč?! Já stále nemůžu přijít na důvod!“
Tvářil se neproniknutelně. Až když se začala kácet, byl v mžiku u ní a objal ji.
Šeptal jí do vlasů: “Já jsem nechtěl. Musel jsem. Obětoval jsem se pro Konohu. Ale na tom nezáleží. Udělal jsem, co jsem měl, teď budu žít jako zatracenec. Zvolil jsem si svou cestu. Už to nejde vrátit….“
“O čem to mluvíš? Jak to myslíš?“
“Můj klan….moje rodina….chtěli zradit, rozpoutat spory, válku…. Musel jsem….rozkaz od vyšší moci…“
“Určitě jsi ne….nechci tě ztratit. Nemám nikoho…neodcházej prosím!“ Pevně ho objala kolem krku.
“Je mi líto, nemám jinou možnost…. Kdybych tu zůstal, vystavil bych i tebe nebezpečí….“
Podívala se na něj. Její oči byly celé rudé a napuchlé od pláče. Pohladil ji po tváři a zahleděl se jí do očí. Pomalu ji políbil. Bylo z něj cítit tolik emocí – bolest, smutek, odhodlání. Nemohla se zbavit dojmu, že je to polibek loučení. Zavřela oči, aby si ho vychutnala, aby se smířila s tím, že ho už možná nikdy neuvidí, nepocítí jeho teplou a bezpečnou náruč.
“Já….já tě miluju Tanyo. Na tom se nikdy nic nezmění. Budu trpět při pomyšlení, že tu nejsi se mnou, že už nejspíš nikdy nebudeš. Vzpomínej na mě v dobrém…“
“Itachi, dávej pozor na!“ z posledních sil se otočila a na postavu za sebou hodila tři kunaie. Ovšem neznámý byl rychlejší, probodl ji naskrz něčím kovovým.
Padla Itachimu do náručí, dotkla se jeho tváře: “Itachi, nikdy nezapomenu….má lásko.“ S pusou plnou krve a zavřenýma očima mu ochabla v náručí. Její poslední vzdech i pohled patřil jen a jen jemu.

V prvním momentu to vypadalo, že Itachi neznámého zabije, ale jen se na něj podíval. Stačil ale aktivovat Mangekyou Sharingan.
“Itachi, tohle nemělo cenu. Stejně umírala a byla svědek, kterého jsme nechtěli. Teď máš jinou budoucnost a ona k ní nepatří,“ ďábelsky se uchechtl.
Itachimu ztvrdly rysy v obličeji, čišel z něj chlad, nenávist, zloba.
“Madaro…jednou zemřeš a já velice rád tomu, kdo tě zabije, pomůžu.“
“Přestaň být sentimentální a pojď. Čeká se na tebe,“ ušklíbl se.
Ale to byl jen vnější dojem. Vlastně vůbec nebyl v pohodě. Madara ztratil svou klidnou pózu a vystřídaly ho pochyby. Nevěděl, jak to Itachi myslí. Zatím.
Od té doby si Itachi nepřipouštěl nikoho k tělu, protože se mu vždy v mysli vybavily dlouhé tmavé vlasy zkropené krví….