Minatova povinnost 4

Část třetí - Tady

Část čtvrtá - Co dál?

Seděl a přemýšlel. Měl pocit, že se jeho myšlenky v náhle ztichlé místnosti odrážejí od stěn a vyřvávají jeho pocity oknem ven, do toho stále překvapujícího světa.
Chakra, kterou má. Nejdřív dar … Potom zkáza?
„Když jsme se zbavili démonovy podstaty, vlastně jsme vysáli tu duši člověka, který byl chakrou jako první ovládnutý. Jeho duše byla zatracená. Ovlivněná silnou mocí. Byli jako jedna síla – jedno tělo,“ pokračovala Tsunade. Mluvila pomalu a přerývaně a v jejím hlase byly slyšet obavy. Obavy i soucit. „Nemohli existovat samostatně. Naneštěstí, když byla duše Kyuubiho odstraněna, síla zůstala jinému tělu. Jiné schránce. A chakra si uvědomila, že v takovém množství, které mnohonásobně převyšuje Jinchuurikiho vlastní zásoby, ho může lehce ovládnout. A … A asi právě začala.“
Naruto polkl. Naprázdno. Znovu si přiložil ruku na břicho. Stiskl ji, jakoby tím to zlo mohl odebrat. Ale, nešlo to.
Tsunade rozbalila další svitek
„Tady píší, že devítiocasý byl původně člověk, který vládl jedné devítině světa. Ten si s ostatními rozdělili. Jeho říše neuvěřitelně bohatla a lidé v ní byli spokojení a šťastní. Když ale ztratil kontrolu sám nad sebou a začínal získávat čím dál víc moci, říše zanikla. Za strašných podmínek. Takže … Nezáleží na charakteru …“ dořekla s obtížemi a už potichu četla dál.
„Nezáleží na charakteru …“ znělo Narutovi v hlavě neustále. Nezáleží … On, ten, který chtěl všem pomáhat a všechny chránit, ten, který si přátelství cenil víc než vlastního života, který by se rozdal pro druhé … Naruto Uzumaki … Chlapec, v dětství obávaný pro démona zapečetěného v něm … A teď, když si konečně začínal získávat respekt … On sám se stával tím démonem … Zkázou, proti vlastní vůli.
„Naruto …“ zašeptala Kushina potichu a objala ho. Cítila, že to potřebuje. I ona sama.
„Naruto, prosím … Neobviňuj Minata …“
Slza jí stekla na povlečení a udělala malý flíček. K němu se přidávaly další a další. Skupina vytvořená smutkem a pocitem bezmoci.
Naruto se nadechl. Necítil obavy o sebe, jako se o něj bála Kushina, ale myslel na ostatní. Na vesnici. Na Sakuru …
„Tátu? Ne … Tátu neobviňuju-ttebayo,“ řekl pevným hlasem, „protože on mi chtěl pomoct. On byl ten, kdo pro mě chtěl jenom to nejlepší. A to co se teď děje, už s ním nemá nic společnýho-ttebayo …“
„To jsem ráda …“
Bylo vidět, že se Kushině ulevilo. Nechtěla, aby její syn nenáviděl svého otce. Zvlášť, když oba pro ni byli tolik důležití.
„Kushino? Jiraiyo, Kakashi … Pojďme .. Musíme nechat Naruta spát. Teď je to pro něj hodně vyčerpávající … Když musí bojovat sám se sebou …“ řekla Tsunade pomalu a vstala z postele. Naruto po těchto slovech znovu naprázdno polkl.
Hokage se u dveří otočila.
„Naruto … Až budeš propuštěn, dohodneme se, co bude dál …“
Nechtěla přímo říct, že ve vesnici zůstat nemůže.
Ale co s ním? prolétlo jí hlavou. Zabít ho nemůžeme … Ne … Ani náhodou! A vyhnat? To by bylo moc nezodpovědné …. Někde zavřít …. To je moc kruté … Sakra! …
„A vy nevíte … Nemáte ponětí, jak to odstranit, Tsunade-obaachan?!“ vykřikl Naruto.
Tsunade se raději se podívala z okna než upřímně do očí.
„Boužel … Zatím ne … Je mi to … Je mi to líto …“
Odešla a jakmile zavřela dveře a ujistila se, že Jiraiya i Kakashi už odešli, vyčerpaně se zhroutila na lavičku a začala vnímat své zvlhlé oči.
Chudák … Tolik nadějí … A nic se už nedá splnit …

Utíkal ulicemi. Zrychleně dýchal a za zády mu vlála rozepnutá bunda. Už tam nemohl být. Zavřený mezi čtyřmi stěnami a čekat. Čekat na svůj soud. Věděl totiž, že by ho po Konoze volně běhat nenechali … A co by s ním udělali? Určitě nic, co by se mu líbilo.
Přemýšlel o tom co bude dál a z mnoha nápadů, jeden šílenější než druhý, vybral ten, který byl nejpřijatelnější. Ale bolelo ho to o to víc. Věc, kterou by normálně udělal jenom těžce, avšak teď … Neměl jinou možnost. Ohrozit vesnici? Ani náhodou … Zase se musel obětovat, obětovat pro ostatní. To bylo to, o co tu šlo. Dobro všech … Ale proč ne i jeho?
Postupně by se z něho stával démon, tvor bez sebekontroly. Devítiocasý … Už to znal. Teď by to ale bylo neodvratitelné. Musel odejít. Pryč, pryč ode všech. Zůstat v ústraní. Hlavně jim neublížit …
Možná, jediná, které by ublížil i tímhle, byla Sakura. Ale kdo ví? Kdo ví, jestli ho ještě má ráda. Vždyť ji skoro zabil! Předtím, než odejde, ji musí ještě jednou vidět. Rozloučit se.
Běžel vedlejšími uličkami. Bál se, že se Tsunade o jeho útěku už dozvěděla a že ho hledají. Určitě by ho nenechali odejít. Jenom tak …
Už byl skoro u jejího domu. Domácí léčení, říkala Tsunade? To znamená, že by tam měla být. Naposledy, musel ji vidět. Dorazil ke dveřím a párkrát silně zaklepal. Nikdo se neozýval. Možná ještě spí? Byl zoufalý a spěchal … Vyrazil dveře.
„Já to zaplatím-ttebayo …“ řekl si spíš pro sebe a vyběhl do prvního patra. Zaklepal i na dveře jejího pokoje. Tentokrát jemněji, ale znovu nikdo neodpovídal. Stalo se jí snad něco? Byla ta zranění tak vážná, že …
Bez ohledu na soukromí stiskl kliku. Ozářily ho sluneční paprsky z okna, které bylo umístěno naproti. Když párkrát zamrkal a zastínil si oči, podíval se na postel. Byla ustlaná. Všude byl pořádek. Ovšem, jedna věc tu byla špatně. I tady chyběla jeho dívka.
„Naruto?“ zaslechl chlapec zezadu. Měkce, zřetelně … Ale roztřeseným hlasem.
Okamžitě se otočil a uviděl ji. Měla ovázanou jednu ruku a její tvář se ani neusmívala, ani nemračila. Spíš byla překvapená. Viděl jí to v očích. V těch velikých, zelených očích, které pro něho byly studánkami vody, kterou potřebuje k životu.
Bál se pohnout. Nevěděl, jestli by mu dovolila ji obejmout. Radši tiše stál.
„Sakuro-chan … Já … Promiň.“ Nejdřív se musel zbavit tohohle pocitu viny. A až potom, až potom přijde na řadu to ostatní.
Sakura se stále nehýbala. Ani nemrkla … Asi už ho nechce? No dobře … Tak se rozloučí.
„Já … Já musím odejít. Dattebayo… Vidělas co se stalo, a nemůžu tebe i ostatní dál ohrožovat.“
Sakura se konečně vzpamatovala a uvědomila si, co říká.
„Odejít?“ řekla trochu vystrašeně. Že by přece nechtěla?
„Ty nemůžeš odejít! A neomlouvej se mi sakra! Vždyť za to nemůžeš … Já ti chtěla pomoct. A budu ti vždycky pomáhat! A za to co se děje s Kyuubim nemusíš mít sebemenší odpovědnost ani výčitky… Ale teď neodejdeš!“ řekla se silnými emocemi v hlase.
„Takže …“ zašeptal překvapený Naruto a uvědomil si, že ho objímá kolem krku.
„Takže víš co budem dělat?“ zeptal se trochu přihlouple. Ale Sakura se překvapivě ani nezamračila.
„Teď každopádně nikam-“ začala, ale mladý shinobi jí skočil do řeči.
„Ale já musím! Vždyť všechny jenom ohrožuju!“
„Naruto … Zapoměls na svou cestu ninji? Neutíkat … Nikdy neutéct.“
Měla pravdu. Věděl to. Ale nebylo tohle přece jenom trochu jiné? Náhle však řekla něco, co mu téměř vyrazilo dech.
„Já … Já vím, jak se toho nebezpečí zbavit … Alespoň přibližně.“
„Ty víš, Sakuro-chan?“
„Já … Vím o tom, co se teď děje, protože Tsunade pomáhám. Tehdy jsem svitky, kde byl příběh o démonech …“ „O tom vím!“ vykřikl Naruto. Sakura pokračovala; „Tehdy jsem je našla já, i přečetla, ale potom mi je Shizune vytrhla z rukou. Křičela, že to nejdřív musí vidět Tsunade nebo co …“ vzpomínala Sakura a přitom konečně pustila Naruta a dívala se mu přímo do očí. Neuhýbala.
„A taky, našla jsem ještě něco. Něco, co by ti mohlo pomoct. Napadlo mě to, jak jsem tu ležela, po operaci …“
Chlapce znovu zaplavila vina, ale přemohlo ji něco silnějšího .. Pocit, jako kdyby něco vyhrál. Ale věděl, že se ještě nesmí radovat.
„Je to hodně nebezpečné. Ale myslím, že není na vybranou. Asi je to jediná možnost .. Nebo říkala Tsunade, že by o něčem věděla?“ zeptala se Sakura, ale dopředu tušila odpověď. Naruto nesouhlasně zakýval hlavou.
„Myslela jsem si to,“ řekla a odmlčela se.
Naruto zvedl obočí. Čekal, jestli ještě něco řekne, ale nic se nedělo. Trošku zakašlal. Že by přemýšlela?
„Ehm … Sakuro-chan? Dattebayo? A co to něco vlastně je?“
Musel ji upozornit taky na to, že on je tady ten nedočkavý.
Sakura se na něj znovu podívala a jakoby provinile se zasmála.
„Ehm … No, víš … Já jsem tam tehdy, když jsme uklízeli ten archiv .. Něco jsem ještě našla …“
„A co?“ nemohl vydržet Naruto.
„Já … Asi mě … Asi mě budeš chtít .. No …“
„Políbit?“
„No, to zrovna ne … Spíš jsem myslela zabít, že jsem ti to nedala dřív …“
„A o co jde?“
Sakura se usmála. Řekne mu to. Bude mít radost.
„Tehdy jsem tam našla svitky. Dva svitky, bez žádného označení. Nenápadně jsem je rozevřela a viděla jedno jméno, které mi stačilo na to, abych je potají .. no .. vzala sebou. Chtěla jsem ti je dát přečíst, ale … Nejdřív jsem chtěla já … No…“
„A co to bylo za jméno?!“ Naruto už netrpělivostí málem skákal.
„Byly to zápisky … Zápisky Čtvrtého Hokage.“
„Cože-ttebayo?!“
„Ano … A byla v nich jedna poznámka, kterou jsem předevčírem našla … Poznámka, která by nám hodně pomohla.“

***
Táák ... Ještě chvíli, a budete vědět, k čemu od začátku mířím
A taky, už víte, proč sem psala bez rozlišování odstavců u dialogu. Teď sem skoro nic neřekla, a stejně je to tak dlouhý... To by Odkaz byl tak na dvacet stran-faktžejo! xD Ale už mě to štvalo, musela jsem "odstavcovat"

Pokračování: Tajemství svitku Čtvrtého Hokage